Máme být na co hrdí, vybudovali jsme krásné tunely, říká stavbyvedoucí

Považujete tunel mezi Kyšicemi a Plzní za vánoční dárek pro cestující? 
Určitě! I tunely mohou být dárky, co zlepší život tisíců lidí. Tunely jsou dárkem i ke 100. výročí vzniku Československa. První vlak jím projel jen pár dnů po výročí, navíc na něm dělala hlavně česko-slovenská parta lidí různých profesí.

Kompletně přestavěná trať mezi Plzní a Rokycany zkrátí jízdu vlakem mezi centry obou měst až o 11 minut. Podle kritiků je to málo... 
Když tudy jezdí někdo každý den do práce a pak domů, ušetří 22 minut. Počítejme s deseti roky v jednom zaměstnání. Rázem z toho vychází dny a týdny, které člověk nestráví na cestě, ale může si je užívat se svými blízkými, s rodinou, věnovat se koníčkům, sportovat. Vždyť co je pro člověka víc než rodina, zdraví a spokojenost v životě?

Když jste poprvé přišel na pole u Kyšic k místu, kde dnes vyjíždějí vlaky z tunelu, jak to tu vypadalo?
Byla tu příjezdová komunikace, pole, louky a pár stromů. Byla tu velká chuť začít stavět, ale archeologický průzkum nás na měsíce přibrzdil.

Hned na začátku tedy přišlo zklamání? 
Víte, na stavbu tunelu Ejpovice měly nastoupit desítky chlapů, kteří za sebou měli budování tunelů v severských zemích i v Praze, stavěli metro. Čekali na povel, aby se pustili do práce. Povel se ale odkládal. Bylo to o to složitější, že v dnešní době není jednoduché udržet kvalitní lidi, u kterých víte, že se o ně můžete opřít. V naší práci je to hlavně o zkušených lidech.

Líbila se vám krajina v okolí Kyšic a na okraji Plzně? 
To víte, že jsme si ji důkladně prohlédli. Po stavbařsku. Na kyšické straně jsme viděli spousty potůčků. Bylo nám jasné, že tady vybudovat dva tubusy dlouhé přes čtyři kilometry nebude nic jednoduchého. Praxe to potvrdila.

Takže už při odtěžování zeminy před budoucím portálem jste se potýkali s přitékající vodou? 
Ta nás trápila, už když jsme stavěli provizorní zařízení staveniště. Například z hydrologického vrtu voda vytékala pod tlakem 1,5 baru. Někde na kopci nad tunelem se dostala do podzemí a v puklině hornin stékala dolů. Proto takový tlak. Geologické vrty v trase stavby nemůžete dělat v metrových vzdálenostech, to by nikdo nezaplatil. Podle potřeby bývají od sebe desítky až stovky metrů, ale až při ražbě zjistíte, jak se geologické složení hornin mění po pár metrech. S tím si musíte vždy poradit. O tom je práce v podzemí. Není to boj s přírodou, ale hledání cesty, jak vytvořit dílo, které bude fungovat pro další generace.

Tunel u Plzně 53 fotografií

Jak jste prožíval odpočítávání posledních dnů před zahájením ražby v únoru 2015? 
Bylo to nadšení, natěšení, očekávání, výzva. Důležité je kolem sebe mít lidi, kteří něco umí. Tak je to v životě se vším. Tady na tunelu i přímo v razicím štítu Viktorie dělaly týmy s velkými zkušenostmi z různých způsobů ražeb. Musí fungovat i všechno kolem včetně výroby a dovážení segmentů, z nichž se skládá profil tubusu, pásové dopravníky na rubaninu, spousta dalších strojů. Lidé různých profesí musí skvěle spolupracovat.

Porovnával jste zpočátku každý den, o kolik se razicí štít posunul do nitra kopce?
Stroj na délku měřil 120 metrů. První problémy a zastavení přišlo krátce po startu, kdy ještě podstatná část stroje byla venku. Velké přítoky vody, nestabilní geologie v místech, kde již měla být skála, to vše nás v prvních metrech brzdilo. S velkými problémy jsme se prali prvních 250 metrů, pak šla ražba rychleji. Bylo fantastické, když se nám za den podařilo udělat 38 metrů tunelu. To ale znamenalo v jediném dnu navézt do Viktorie díly pro 19 prstenců tvořících definitivní stěnu tunelu. Každý prstenec byl z osmi dílů. V jediném dnu bylo nutné dopravit na stroj 250 kubických metrů injektáže, pomocí které se vyplňuje prostor mezi horninou a prstencem. K tomu se prodlužovala délka pasového dopravníku, potřebná potrubí i větrání.

Štít se po 16 měsících vynořil z podzemí (7. 6. 2016)

Když byly problémy, kolik bezesných nocí jste na tunelu zažil?
Nepočítal jsem je. Mnohdy jsem se sám sebe ptal: Proč to tak je? Nakonec jsme pokaždé problémy společně zvládli vyřešit. Byl jsem vděčný, že tu byli lidé se zkušenostmi a velkým srdcem. Ať to byl šéf ražeb Štefan Ivor nebo kluci na razicím stroji. Potvrdilo se, že není důležité, kolikrát život srazí člověka na kolena, ale kolikrát se dokáže zvednout. A náš tým to mnohokrát dokázal a pokračoval dál v ražbě tunelu.

Nechtěl jste to někdy vzdát?
Proč? Při téhle práci nemůžete hodit flintu do žita. Nádherné bylo, když všichni ze všech úrovní stavby dali hlavy dohromady, hledali a našli řešení. Přišlo se na spoustu věcí, které vyústily v úpravy stroje před ražbou druhého tubusu, odvodnění prvních 250 metrů a výstavbě takzvaných garáží v podzemí, které sloužily pro výměnu řezných nástrojů. Nejcennější je, že to vzešlo přímo od lidí, kteří věděli, že nemohou odejít od rozdělané práce. Vždy je důležité se o problémech bavit a najít správnou cestu. Vím, že za třicet let, co pracuji pod zemí, jsem i já udělal spousty chyb. Ale musíte si je přiznat a naslouchat lidem kolem sebe. Máme být na co hrdí, dokázali jsme vybudovat dva krásné tunely.

Po prorážce prvního tubusu jste čekal venku a pomáhal kolegům, kteří vylézali razicí hlavou ze stroje na světlo. Vítal jste je vlajkou a děkoval. Tryskala z vás radost...
Když byl stroj zaparkovaný před stěnou a chybělo prorazit posledního půl metru, těšil jsem se. Věděl jsem, že se nám to povedlo, že jsme na druhé straně tunelu. Ale také jsem věděl, že když stroj delší dobu stojí, tak při nastartování mohou být problémy. Je toho hodně, co se může porouchat. Proto se kluci o stroj nepřetržitě starali. Když Viktorie vyjela ze stěny, byl to úžasný a nepředstavitelný pocit radosti. Poznávání nových věcí nikdy není zadarmo. Když něco dokážou sportovci, není za tím jen jejich talent, ale i spousta tréninků a dřiny. My jsme na tom podobně. Rozdíl je v tom, že tunel děláme na první dobrou.

Rozebírání razícího štítu Viktorie (22. 1. 2018)

Líbí se vám, jak po letech budování vypadá nová trať mezi Plzní a Rokycany?
Celý úsek z Rokycan do Plzně je krásné dílo. Jsem optimista, věřím, že v budoucnu budou i tunely mezi Prahou a Berounem. Myslím, že v železnici je budoucnost. Rád jezdím na Moravu. Pamatuji časy, kdy mi cesta vlakem do Ostravy trvala spoustu hodin. Teď v Praze sednu do Pendolina a za tři hodiny vystupuji. Je to pro mě lepší varianta, než se někde trápit na dálnici.

Jak bylo Václavu Andělovi, když 15. listopadu vjel do tunelu první zkušební nákladní vlak a o den později i vlak s cestujícími?
Krásně. Když vjel do tunelu nákladní vlak, byl jsem u kyšického portálu se skupinkou lidí, kteří se na projektu podíleli. Byl to úžasný okamžik a když jsme pak odjížděli, otíral jsem si slzy. Ještě v příštím roce se na koridor vrátíme, některé detaily musíme dodělat. Těším se, až okolí hotového tunelu uvidím pod sněhem. Těším se na jaro, až se vše kolem zazelená. Jsem zvědavý, jak to tu bude vypadat za pár let. Je to jedno z míst, na které se budu vracet. Podobně to mám v Praze s metrem. Sednu si ve stanici, kterou jsme dělali, a kochám se, jak je to pro oko hezké. Jak slouží lidem. Vybavují se mi vzpomínky na stavbu. Pracoval jsem na silničním tunelu Blanka v Praze, na tunelu Panenská na dálnici D8, na krasíkovském železničním tunelu. Když tam jedu, vracím se ve vzpomínkách do minulosti. Zase mám před očima ražby i problémy, které s nimi byly spojené. A hlavně radost, že je za mnou něco, na co můžu být nejen já hrdý, co ulehčuje život mnoha lidem.

Byl pro vás konec roku 2018 jiný než ty předchozí, když tunel Ejpovice už funguje?
Určitě. V tunelu se nedělají zimní opatření, není tu nikdo na údržbu Viktorie, aby zajišťoval otáčení řezné hlavy, nejsou tu hlídači staveniště. Najednou cítím zvláštní klid. Z Plzeňska si budu do konce života pamatovat nejen tunel a jeho okolí, ale také zájem a pomoc všech lidí, se kterými jsme se tady potkali. Je štěstí potkávat pozitivní a pracovité lidi. A tady je jich hodně.

Jízda nejdelším železničním tunelem v České republice (16. 11. 2018)