Využívá veřejnost archivy dostatečně? Ptám se třeba na spisovatele.
Někteří historikové do archivů vůbec nechodí, prostě je opomíjejí, což je škoda.
Mluvíte o tom proto, že potom píšou knihy, z kterých je znát, že archivy neznají?
Je to tak. Ale jsou historikové, kteří v archivech tráví velmi mnoho času. Do této kategorie patří i studenti historie, kteří archivy využívají ke zpracování svých studentských prací. Přicházejí i kronikáři, kteří píšou kroniky obcí a měst. I oni potřebují nahlížet do historie. Dnes máme naštěstí spoustu archiválií digitalizovaných.
Digitalizovaných je třeba 50 procent archiválií?
To ani zdaleka ne, ale přístupné jsou badatelsky nejvyužívanější archiválie. Patří sem matriky, pozemkové knihy, kroniky, mapy, plány a další. Z nich mohou čerpat i spisovatelé. Archivní materiály hodně využívala třeba Marie Korandová, která psala například o Chodsku. Přitom to nebyla vzděláním archivářka, ale učitelka, bohemistka. I když přesídlila do Bratislavy, jako plzeňská rodačka celý život o Plzni a okolí psala historickou beletrii.
Nebojí se lidé archivů? Neobávají se třeba toho, že tam nebudou umět hledat?
Setkáváme se s tím, proto se snažíme veřejnost vychovávat. Snažíme se o archivní pedagogiku, což je hrozně důležitá věc. Proto vyučuji na pedagogické fakultě studenty historie či budoucí učitele. Archivnictví zkrátka považuji za strašně důležité pro různé profese.
Dá se říci, že dříve bylo archivnictví podceňované a dnes už ne?
Dá se to říci. Je to dáno tím, že archivy se otevřely veřejnosti. Archivy před rokem 1989 se s dnešním přístupem vůbec nedají srovnat.
Uzavřené byly z toho důvodu, že historie se tehdy přepisovala?
Jednak, ale také proto, že archivy byly tehdy pod Krajskou správou Sboru národní bezpečnosti. A protože co bezpečnostní složky schvátí, to nikdy nenavrátí, bylo tehdy těžké se do archivů dostat a bylo tedy i těžké svobodně bádat.
Zmizelo kvůli zmíněným orgánům před listopadem 1989 něco z archivů?
My se můžeme domnívat, že ano, protože mezery v archivních fondech, v archiváliích máme. Ve fondu policejního ředitelství Plzeň je všeobecná registratura obyvatel. Z nějakého důvodu z ní mohly zmizet záznamy o některých lidech. Třeba proto, že byli pro režim nepohodlní nebo proti režimu nějakým způsobem vystupovali a byla snaha to zatajit. Nebo byl zájem informace zkreslit, takže něco se z archivu vyhodilo. Také existují sběratelé, kteří v archivech kradli, kradou a asi budou krást, dokud archivy budou existovat, protože sběratelé sbírají leccos. Pak mohou být archiválie prodané v aukčních síních, což se také stává. Snažíme se tomu bránit nejen tím, že všude máme kamerové systémy, ale hlavně digitalizací.
Kdy bude digitalizovaný celý archiv?
To už budeme všichni mrtví, protože ve Státním oblastním archivu v Plzni je 57 kilometrů archiválií a digitalizovaná je méně než desetina. Díky této digitalizaci je ale možné se poučit dálkovým způsobem přes náš informační server portafontium.eu, kde jsou nejcennější archiválie. Na portafontiu organizujeme i elektronické výstavy. Nyní evidujeme kolem dvou tisíc přístupů denně, ročně tedy statisíce. Zdaleka se nejedná jen o zájemce z České republiky, ale z celého světa. Informace tu mohou najít emigranti, kteří se zajímají o své předky. Může se jednat třeba o šlechtu či dělníky, kteří se vystěhovali do Argentiny.
Archivy jsou nepřeberná studnice pramenů, které může také využít úplně každá profese. Příkladem jsou desítky tisíc fotografií a negativů ze Škodovky. Využívají je třeba nadšenci, kteří se rozhodli zrekonstruovat starou lokomotivu. Jsou blahem bez sebe, když u nás najdou zdigitalizovanou archiválii. Protože je k dispozici v ohromném rozlišení, mohou ji výrazně zvětšit a dostat se až k jednotlivým šroubkům.
Vzpomenete si ještě na další zajímavé informace, z nichž mohou lidé čerpat a v archivu se inspirovat třeba k napsání knihy?
Třeba numismatici se mohou inspirovat nouzovými platidly. Týká se to západočeského pohraničí po vzniku Československé republiky v roce 1918, které tehdy bylo ve stavu velkého kvasu. Důvodem byl fakt, že část obyvatel nechtěla být součástí Československa, chtěla se odtrhnout a stát se součástí Německa. V těchto oblastech, zejména na Karlovarsku, nebyl dostatek peněz, protože spousta se jich roztavovala nebo zmizela, takže oběživo chybělo. A třeba město Karlovy Vary si proto nechalo v listopadu 1918 vytisknout svoji vlastní měnu, nouzové bankovky. To je naprostá sběratelská a numismatická rarita, která je k nalezení právě v našem archivu.
Co ještě považujete za podobnou raritu?
Nádherným zdrojem informací jsou v našem archivu i vandrovní knížky. Každý řemeslník, který chtěl odejít někam na zkušenou, chtěl jít na vandr, musel mít vandrovní knížku, která sloužila k evidenci jeho cesty i jeho zaměstnavatelů. Je to itinerář toho, jak třeba raně novověký tovaryš cestoval po Evropě, kde získával zkušenosti. Vandrovní knížky jsou v tomto ohledu naprosto unikátní pramen.
