ZKD Sušice provozuje zhruba 115 prodejen, z toho padesát je v malých obcích. Zhruba dvacet prodejen má průměrný obrat do 200 tisíc korun měsíčně, což prodejnu neuživí. Pomohlo by vám, kdyby ZKD Sušice mělo víc členů – družstevníků, kteří by v prodejnách více nakupovali?
Problém je v tom, že legislativa neumožňuje, aby družstvo dávalo svým členům větší slevy nebo výhody. Protože člen je osoba blízká plátci a z hlediska daňového bychom pak museli veškeré slevy zdaňovat. My samozřejmě podporujeme členskou základnu, dáváme jim dárky, ale z nákupu mají stejné výhody jako ostatní zákazníci. Proto motivace družstevníků nakupovat u nás není tak silná, jak bychom si přáli. Přesto si netroufáme nějak jim vyčítat, že nenakupují u nás, když jim nemůžeme dát větší výhody než ostatním zákazníkům. Je ale třeba připomenout, že jsme podnikatelský subjekt jako každý jiný, a kdybychom neměli členy družstva, tak jsme se možná s nikým nebavili a zavřeli ztrátové prodejny, jako to dělají majitelé nebo nájemci podobných provozoven. My místním lidem chceme dát šanci, ale musí nám někdo pomoci. Proto jsme vděční za dotace plzeňského hejtmanství.
Má člověk z toho, že je členem ZKD Sušice, vůbec nějakou výhodu?
Člen při vstupu do družstva složí stokorunu a pak se může podílet na volbě orgánů družstva včetně předsedy, může být delegátem za členskou základnu, může se účastnit valné hromady, může volit i představenstvo. Činnost družstva podporujeme tím, že vklad členů úročíme ročně 40 procenty, tedy 40 korunami.
Členové mohou dát jakýkoli vklad?
Ne. Podle stanov mohou dát jen jednorázový vklad sto korun. Peníze z úroků může členský výbor použít třeba na zájezdy nebo kulturní akce.
Když tedy z členství nemají lidé skoro žádné finanční výhody, nemají zájem do družstev vstupovat. Je to tak?
V Česku chybí speciální družstevní zákon, který by umožnil silnější vazbu mezi členy a družstvem a to, aby lidé měli z členství výhody jako třeba v Itálii. Speciální zákon o družstevnictví mají i v Anglii nebo ve Skandinávii.
Družstevnictví je podle mě forma, která je v časech stále větší koncentrace kapitálu velmi potřebná. Vnímáte to také tak?
Ano. Nedávno jsme slavili 170 let od založení prvního družstva v českých zemích. Myšlenka byla spojit se a pomoci si navzájem nakupováním potravin. Čím větší objemy zboží člen nakoupil, tím měl větší slevy. Vedle toho se vytvářel jakýsi rezervní fond, kdy do něj družstevníci vkládali každý měsíc třeba pětikorunu, a když postihl někoho problém, nedařilo se mu, vyplácela se mu renta. Družstva zkrátka přispívala k větší solidaritě mezi lidmi.
Čím to je, že v Česku není družstevní forma podnikání podporovaná? Je to tím, že se spíš podporují velké firmy, jejichž majitelé nejsou pro kooperaci lidí s pomocí družstev?
Traduje se to od revoluce, kdy se tvořily nové zákony. Tehdy se na půdě parlamentu zvažovalo, zda družstevní podnikání nezrušit úplně. Všichni nás brali jako pohrobka socialismu.
Protože družstevnictví získalo negativní nálepku kvůli kolektivizaci, vzniku jednotných zemědělských družstev na venkově?
Ano. I spotřební družstevnictví, což jsme my, bylo bráno jako zbytečná forma podnikání, která existovala za socialismu a teď nemá význam. Nakonec se družstva nezrušila.
Ale jako družstvo nefungujete.
Právně jsme družstvo, ale principy nebo vazby na členy jsou minimální. Legislativa, která nás řadí mezi běžné podnikatelské firmy, se naopak ještě více zpřísňuje. Zákony nás například nutí k tomu, abychom se chovali jako akciová společnost.
Iniciuje v Česku někdo družstevní zákon? Já vím o ekonomce Iloně Švihlíkové, která je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa zdola. Ta mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy a klade si za cíl podporu komunitního hnutí a vznik novodobých družstev.
Levicové vlády přemýšlely o tom, že by zákon o družstevnictví připravily, protože v řadě zemí přispívá ke kooperaci lidí. Ale poslední české vlády v družstevním podnikání nevidí žádný přínos. Když vidím turbulenci problémů, které se dnes musí řešit, družstevní zákon nebude zřejmě na pořadu dne. Nám nezbývá než litovat toho, že vazba na členy družstev je nízká. V Itálii nebo v Anglii mohou družstva dávat členům za zvýhodněnou sazbu půjčky nebo třeba příspěvek na pohřeb či jednorázovou pomoc.
V malých obcích by opravdové družstevní podnikání, a ne to, které si na něj jen hraje, mohlo fungovat jako podpora tamních společenství.
Lidé by měli větší vazbu na místní obchod, větší výhody při nákupu, více by tím pádem u nás nakupovali.
A možná byste neměli v malých obcích tak velké ztráty, kdybyste mohli fungovat jako družstvo.
Je to hypotetická úvaha. Ale asi by nám to pomohlo, protože každá tržba navíc zvýší obrat, zvýší výnosy a sníží ztrátu. Přitom se malé vesnice vylidňují. Znám výsledky dlouhodobých studií, ze kterých vyplývá, že posilují větší vesnice, ale vesnice do 300 obyvatel se i kvůli zanikajícím prodejnám vylidňují. Za posledních 15 let se tam snížila populace velmi výrazně. Je také známo, že úbytek malých prodejen vzniká i v důsledku toho, že v Česku je největší koncentrace mezinárodních obchodních řetězců na obyvatele v Evropě. Lidé vždy ve vzdálenosti 15 až 20 kilometrů mají nějaký diskont nebo hypermarket. Ale například někteří senioři potřebují prodejnu v místě.
Jak může pomoci stát?
Stát dává ročně zhruba 19 miliard korun na dopravní obslužnost v obcích. Nově jsou realitou i slevy na jízdné pro seniory. Stát tuto oblast dotuje miliardami korun ročně, přitom Asociace tradičního obchodu spočítala, že kdyby stát podpořil prodejny v obcích do tisíce obyvatel, stálo by to čtyři miliardy korun, tedy daleko méně a zachovala by se potravinová obslužnost. Protože prodejny v malých obcích patří ke kvalitě života a stát nemůže počítat s tím, že podnikatelé budou tamní prodejny dotovat.