Je úterý krátce před jednou hodinou po poledni a v centru vesnice Svaté Pole u Horažďovic na Klatovsku stojí skupinka seniorek. Zdálo by se, že čekají na autobus, ale za chvíli přijíždí skříňová dodávka s nápisem Pojízdná prodejna.
Vystupuje mladík s dívkou, otvírají dveře a za nimi se objevuje malá prodejnička. Ženy začínají nakupovat. Anna Blatská si přeje pečivo, zeleninu a několik dalších drobností. Platí rovných 200 korun.
„Ještě jsem zapomněla mandarinky,“ říká a chválí mladý pár, že do obce jednou za týden zajíždí. „Je nás tu pár starých babek, pro nás to má výhodu, že si můžeme koupit to nejnutnější,“ říká Blatská a uvolňuje místo u pultu další ze tří seniorek.
Líčí, jak to bylo pro stařenky drsné, když před zhruba třemi lety přestala na Horažďovicku jezdit autobusová pojízdná prodejna. Tehdy majitel jako důvod uváděl zavedení EET.
Poté místní starostové přemýšleli, jak zabezpečit drobné nákupy hlavně pro seniory. A našel se, jak říká manažer Dobrovolného svazku obcí Horažďovicko Václav Vachuška, nadšenec. Ten vzal vlastní dodávkové osobní auto a obce objížděl.
Daniel Motlík byl tehdy 22letý mladík, který rok předtím přesunul z Prahy do Sušice vlastní firmu. Ta stále zásobuje místní restaurace, školy či hospody ovocem a zeleninou.
Když před více než dvěma lety začal, jednalo se o hodně improvizovaný prodej. Od prosince loňského roku už jezdí se svou partnerkou Kateřinou Švarcovou skříňovou dodávkou, kterou společně koupily obce na Horažďovicku za jeden a čtvrt milionu korun. Dvě třetiny zaplatil Plzeňský kraj.
Prodej je od té doby příjemnější, protože auto je opatřené třísetlitrovým chladícím boxem a velkým mrazákem, do vitrin a regálů se vejde více zboží.
„Dříve jsme museli po příjezdu domů svoje auto vyložit a naložit do něj ovoce a zeleninu, které po kraji rozvážíme. Nyní jen auto zapojíme do elektřiny a ráno doplníme zboží,“ líčí Daniel Motlík, který provozování pojízdné prodejny bral jako výzvu.
V Praze nejdříve pracoval v oblasti obchodu s ovocem a zeleninou, ale nakonec si založil vlastní firmu. „V minulé práci jsem měl nápady na inovace, ale nikdo mě neposlouchal. Neumím dělat něco, s čím nesouhlasím a navíc jsem rád svým pánem,“ popsal.
On i jeho partnerka jsou ze Šumavy, kde nebyl dostatečný výběr dodavatelů a ti stávající nenabízeli služby, na které jsou zákazníci zvyklí například v Praze. Proto se rozhodli, že firmu přesunou do Sušice.
„Nikdo nevěřil, že budeme prosperovat, ale zatím každý rok máme nárůst. Už máme několik aut a zaměstnanců,“ vylíčil Motlík.
S pojízdnou prodejnou jim nějaký čas jezdili starší manželé, kteří ale skončili. Proto dvakrát za týden jezdí po vesnicích sami.
Ze svatého Pole se dodávka vydává malebnou krajinou do malé vesničky Boubín, kde auto nedočkavě vyhlížejí dvě starší ženy. Deset rohlíků, deset housek, toaletní papír, ovocné limonády, nějaké další zboží a najednou se útrata blíží tisícovce. Drobné stařence se nákup nevejde ani na kárku.
Výsledkem jsou tři účtenky, protože žena stále něco přikupuje. I gumoví medvídci nebo konzervy s vepřovým masem jsou doma potřeba. „Já vám to odnesu,“ nabízí se Kateřina Švarcová.
„Není třeba, to hravě zvládnu,“ opáčí usměvavá paní, která při placení svěřuje peněženku paní Kateřině a ta jí trpělivě ukazuje vrácené drobné a do peněženky dává všechny účtenky.
Václav Vachuška popsal, že při zakládání pojízdné prodejny se chtěl inspirovat jinde, ale zjistil, že podobný podnik, ve kterém by peníze sdružily obce, v Česku neexistuje. „A firmy jako Rohlík či Košík do malých vesnic nepůjdou, protože to není výdělečné,“ upozornil Vachuška.
Za každou zastávku zaplatí obce deset tisíc ročně
„Osvícení starostové říkají, že i kdyby měla pojízdná prodejna do obce zajíždět kvůli jednomu občanovi, jsou ochotní to zaplatit. V autobusu přece také někdy jede jen jeden člověk. Je to zkrátka veřejná služba, kterou je třeba zajistit,“ popsal.
Starosta Chanovic Petr Klásek řekl, že auto zajíždí zhruba do 35 sídel. Za každou zastávku obec ročně zaplatí deset tisíc korun. „Z našich šesti vesnic zajíždí do čtyř, takže dáme 40 tisíc korun za rok,“ přiblížil Klásek s tím, že je služba potřebná. Z vesnic totiž malé prodejny neustále mizí.
Daniel Motlík přiblížil, že se nejedná o živnost, která by ho mohla uživit. „Kdybych neměl vlastní firmu, vesnice bych zásobovat nemohl,“ vysvětlil. Do každé zajíždí jednou za týden, všechny objede za dva dny. V průměru si každý týden přijde nakoupit kolem 80 lidí. Z nich ale jen asi pět lidí využívá prodejnu k veškerým nákupům.