„Moc si toho vážím, stejně jako každého dalšího ocenění. Jsem ráda, že se někdo o stará řemesla zajímá a že jim podobné projekty mohou přinést větší propagaci,“ říká Dana Soukupová.
Fotogalerie |
K drátenictví se dostala náhodou. „Nikdo v rodině se tímto řemeslem nezabýval. Mně se zalíbilo a začala jsem tvořit drobnější věci. Pak jsem si našla kontakt na drátenickou školu v Zadní Třebáni a začala jsem se tam učit. Získala jsem základy. Nejdříve to pro mě byl velký koníček, v současnosti už se tím částečně živím,“ konstatuje.
Nejprve tvořila doma, před pěti lety si pořídila dílnu a galerii, kde jsou její díla k vidění. Jednou z hlavních funkcí starobylého umění byla záchrana poškozených nádob. „Chodí za mnou lidé s rozbitými nebo nakřáplými věcmi. Ty je třeba opravit, aby do nich neteklo a mohly se nadále používat. Takhle to bývalo i dříve,“ podotýká drátenice.
Schopná je opravit i předměty, z nichž se část odlomila. „Dávám je dohromady. Když třeba spravuji hrnec, úplně cítím, jak ty části při drátování pasují do sebe, jak to skřípe,“ říká s úsměvem. Drátování nádobí mělo v minulosti i preventivní charakter. „Odrátovalo se proto, aby když se dá na rozpálenou plotnu, nedostalo takový tepelný šok. Drát teplo rovnoměrně rozvede,“ dodává Soukupová, která se ale zdaleka nevěnuje jen opravám. Z drátů je schopna vytvořit v podstatě cokoliv.
„Inspiruji se historií, jak se ty výrobky dělaly kdysi, a také hodně používám fantazii. Vyrábím třeba košíky, různá stínítka, rám na zrcadlo nebo klícky. Prostě to, co si vymyslím já nebo lidé, kteří chtějí něco udělat,“ sděluje.
Z drátů se dají tvořit i umělecká díla. „Jeden zákazník chtěl udělat kočičky. Nejprve jsem zhotovila návrh a podle něho jsem pak udělala obraz z drátů. Další po mě zase chtěl vyrobit hlavu psa,“ vyjmenovává Dana Soukupová. Z drátů dokáže dokonce vytvořit ve tváři různé výrazy. „To se dělá třeba tím, kam se posadí oči. Většinou udělám základní tvar a pak se s lidmi domluvíme na detailech. Tvořím jak podle předloh, tak podle fantazie,“ doplňuje.
Ruční výroba, žádné formy
„Proto je každý kus neopakovatelný originál. Vše je o ruční práci. Každý tvar se dá dosáhnout díky nějaké technice. Třeba kroužky dělám pomocí tyček, na které se drát navine,“ prozrazuje Soukupová, která pracuje s klasickým železným černě žíhaným drátem. Ten řemeslníci používali i před sto lety. „Nejprve si jej musím připravit tím, že jej protáhnu přes tyčku. Lépe se s ním pak pracuje, je tvárnější. Používám dráty o různé tloušťce podle toho, co vytvářím,“ dodává.
Výrobou tráví dlouhé hodiny. „Je s tím hodně práce. Samozřejmě to, jak dlouho věci vytvářím, je kus od kusu. V dílně jsem od rána do večera,“ podotýká. Ohýbání drátů není žádná legrace. „Ruce mám pořád černé, pořezané, popíchané. Každou chvíli mám nějaké zranění. Když zpracovávám větší dráty, často mě ruce bolí, musím zvolnit a dělat třeba drobnější věci. Ale drátenictví mě moc baví a nedovedu si už představit, že bych se mu nevěnovala,“ sděluje řemeslnice.
Její výrobky jsou k vidění po celém světě. „Jsou v Americe, Kanadě, Číně, Rusku nebo v Japonsku. Samozřejmě hodně toho je v Evropě,“ říká. O drátenické výrobky je prý poměrně velký zájem. „Hodně se dávají jako dárky, hlavně o Vánocích. Často mi lidé říkají, že dlouho hledali dráteníka, a nedařilo se. Jsou rádi, když zjistí, že toto řemeslo ještě někdo provozuje,“ dodává.
