„Kypr jsem několikrát navštívila a nechala se jím naprosto okouzlit. Zaujal mě svou atmosférou, ale především bouřlivou historií,“ vysvětluje spisovatelka volbu místa děje.

Kapitoly jsou nazvané podle hudby ze 60. a 70. let

Jednou z originalit románu je výrazné svázání s muzikou 60. a 70. let. Podle písní této doby jsou nazvané nejen všechny kapitoly, ale k jednomu z hitů odkazuje už samotný název. Jde o skladbu známé kapely Creedence Clearwater Revival.

„Ta patří k mým nejoblíbenějším. Slabost pro muziku ze 60. a 70. let jsem měla odjakživa. Rodiče doma vždycky poslouchali Rolling Stones i další kapely, stejně tak můj starší bratr, takže je mám spojené se svým dětstvím. K objevení některých z nich se váže náhoda – rozbil se mi telefon, a tak jsem pár týdnů používala bratrův starý mobil. On tam některé z těchto skladeb měl a já je pořád dokola poslouchala, musím říct, že mě ,naladily‘ na psaní. Proto věnuji román právě jemu,“ prozrazuje.

Není to ovšem jen inspirace pro jména kapitol. „Kromě toho se písně objevují i v textu, provází celý příběh a především zlomové momenty. Důležitá je pro mě třeba skladba Ruby Tuesday od Rolling Stones a mnoho dalších, ale kniha samozřejmě není jen o hudbě nebo módě té doby, která mi rovněž učarovala, tyhle věci příběh spíše podkreslují,“ dodává autorka.

„Všechny tyto drobnosti mě napadlo propojit s atmosférou Kypru v době, kdy jej navštěvovala britská smetánka, a především událostmi, které se zde staly v roce 1974,“ naráží Helena Žáková na tragickou kapitolu z historie jejího oblíbeného ostrova. Právě v tomto období proběhla turecká invaze.

„Příběh je zasazen do skutečných událostí, ačkoliv nejde o čistě historický román. Postavy jsou smyšlené. Nicméně jsem si samozřejmě vědoma toho, že když píši, občas se do děje nevědomky promítnou lidé, které znám. Všechno jsou tedy fiktivní postavy, ale někdy si ze skutečného člověka vezmu jeho podobu nebo nějakou vlastnost. Na psaní mě vlastně baví pocit svobody,“ podotýká.

Knihu podle ní nejde zařadit do jednoho konkrétního žánru. „Je tam něco z historie, částečně jde o román určený ženským čtenářkám, prostě taková všehochuť,“ doplňuje.

Děj se dotýká i historie Československa. „Hodně jsem čerpala z vyprávění rodičů a prarodičů. Znám spoustu lidí, kterým doba komunismu ublížila. Chtěla jsem v knize připomenout, že tento režim měnil a ničil osudy. Sice jsem v této době nežila, ale přesto mě příběhy lidí v mém okolí často zasáhnou. Je třeba, abychom si to stále připomínali. Budu ráda, když někdo, kdo třeba o minulém režimu tolik nepřemýšlel, si po přečtení knihy uvědomí, jak hrozné časy to byly,“ myslí si spisovatelka.

Psaní jako radost a odpočinek

Na Kypr před rokem 1974 by se ráda podívala alespoň na pár hodin. „Bylo by skvělé vidět na vlastní oči, jak tehdejší lidé vypadali, a obecně nasát atmosféru drahých kyperských letovisek 60. a 70. let. To je asi snem každého autora, který píše dobový román,“ směje se.

Knihu psala mezi lety 2016 a 2017. „Místo, abych si pustila večer seriál, odpočívala jsem psaním. Někdo to bere jako práci. Já nikoliv. Nechci mluvit za své budoucí já, ale zatím je pro mě psaní čistá radost a odpočinek,“ sděluje literátka, která už dokončila další román. Ještě nemá název.

„Inspirovala jsem se půlročním studijním pobytem v Portugalsku. Abych to shrnula, nejvíce ze všeho mne baví psát o místech, která jsem navštívila. Takto se na ně člověk může svým způsobem zase vrátit. Je to pro mě únik z reality od všedních starostí,“ svěřuje se Helena Žáková, pro níž historie obecně znamená hodně.

„Byla jsem členkou klubu vojenské historie, který se podílí na pořádání Slavností svobody. Během nich se účastním například dobových módních přehlídek. Právě historie osvobození Plzně a vůbec druhé světové války je pro mě také ohromně zajímavá,“ sděluje.

Kdo zastaví déšť je její první vydaný román, rozhodně ale nejde o jediné literární dílo, jež vytvořila.

„Psala jsem už jako dítě téměř každý den, jako teenager jsem pak tvořila romány. Rukopisy jsem ale schovávala do šuplíku. Až s Kdo zastaví déšť jsem pocítila potřebu někam jej poslat, cítila jsem, že si zaslouží dostat šanci. Jako mladší holku mě nikdy nenapadlo, že by mé výtvory někdo mohl vydat, přestože jsem o tom vždycky snila. No, stalo se,“ říká s úsměvem.