Najednou sedí před redaktorkou s novými kudrnatými vlasy, hezčí než dřív, protože její pohled má v sobě něco, co lidé sbírají celý život a ona si to zřejmě prožila za jeden jediný rok.
A ještě o věci dokáže mluvit tak, že se tají dech, že se místy derou slzy do očí. Bára ale sedí, k sentimentu má daleko, mluví klidně, zdá se silná a šťastná. „Už je svět zase v pořádku,“ napadne redaktorku.
K bezvlasé fotce na Facebooku, kterou její boj se zákeřnou nemocí začínal, se Bára vyjádří jen stručně. „Spolužačka ze základky mi tehdy psala, že jsem hrozně statečná, když o rakovině otevřeně mluvím, ale já to tak nevnímám. Byla to z mé strany i trochu obrana. Nechtěla jsem, aby moji známí byli zaskočení, až mě uvidí s holou hlavou a nebudou vědět, jak se ke mně chovat,“ vypráví mladá žena, která prý ztrátu vlasů obrečela. Dnes její oči vykukují pod kudrnatou ofinou, která odedávna byla rovná a dnes je rozverně rozčepýřená.
Díky fotce ji prý hodně lidí podpořilo. Ozvali se i kamarádi, se kterými nebyla v kontaktu třeba deset let. Jeden ohlas, který jí přišel strašně moc milý, si vybavuje dodnes. „Vlastně nevím, co ti mám napsat. Jenom jsem ti chtěl říct, že na tebe myslím a držím ti palce.“
A co by poradila lidem, kteří potkají nemocného a nevědí, co říci? „Zeptat se třeba, jak mu je?“ říká Bára.
Čtyři měsíce nejistoty
Příběh boje s nemocí však začal o něco dříve, než se objevila fotka na Facebooku – loni v listopadu, kdy jí začalo být slabo, chvílemi až na omdlení. Když se po několika dnech odpočinku její stav spíš zhoršil, vyrazila na urgentní příjem fakultní nemocnice, kde jí udělali lékaři rentgen a CT a objevili „něco“ na plicích.
Následovaly čtyři měsíce nejistoty. „Na začátku jsem byla hlavně unavená a cítila jsem, že nejsem ve své kůži. Pak jsem ale v zimě prodělala nějakou virózu a začalo se to rychle zhoršovat. Ke konci už mi bylo opravdu špatně a vlastně jsem skoro jenom ležela,“ vypráví Bára, která během nemoci zhubla téměř 10 kilogramů. Navíc ji trápily silné záchvaty kašle a v noci se silně potila. Lékaři měli dlouho podezření na nemoc, která se jmenuje sarkoidóza, ale nedařilo se ji potvrdit.
Nakonec pomohlo až odebrání části uzliny. Ukázalo se, že se jedná o Hodgkinův lymfom, zhoubné onemocnění lymfatického systému, které má naštěstí velmi dobrou prognózu: devadesátiprocentní šance na úplné uzdravení jen s pomocí chemoterapie.
Léčba začala 1. dubna a trvala do 24. června. Bára absolvovala čtyři cykly chemoterapie, která byla od druhého cyklu kombinovaná s biologickou léčbou a poté dostala jednu samostatnou dávku biologické léčby. „Ta využívá protilátky, které si, laicky řečeno, označí špatné buňky v těle a zlikvidují jen ty, což je velká výhoda oproti chemoterapii, která zničí i spoustu zdravých buněk,“ vypráví Bára a je zřejmé, že její novinářská praxe, kdy je třeba něco srozumitelně vysvětlit čtenářům nebo divákům, se nezapře.
Po chemoterapii se jí výrazně ulevilo
„Nález diagnózy byl zlom a dalo se díky tomu odrazit ode dna,“ vzpomíná mladá žena. Psychiku prý podpořilo i to, že už během prvního cyklu chemoterapie se jí ulevilo. „Po chemoterapii mi bylo samozřejmě špatně, ale už druhý den cyklu jsem výrazně méně kašlala. To byl obrovský posun, protože předtím jsem měla několikrát denně takové záchvaty kašle, že mi po nich bylo na zvracení a nešlo s tím nic dělat. Nefungovaly žádné prášky, kapky, nic,“ vybavuje si Bára.
Když se jí po prvním cyklu chemoterapie začalo ulevovat, bylo jasné, že léčba opravdu funguje. „První cyklus znamenal absolvovat sezení na kapačkách v úterý, ve středu a ve čtvrtek, čtvrtá dávka následovala další úterý, a to už jsem kašel neměla. Zvětšená uzlina na krku také mizela. Tyto pokroky byly pro psychické zvládání léčby hodně důležité. Ale samozřejmě byly chvíle, kdy mi bylo mizerně, fyzicky i psychicky,“ vzpomíná bývalá Mladofronťačka a dnes novinářka na volné noze, která už se těší, až bude moci točit další díly Toulavé kamery pro Českou televizi nebo až napíše další rozhovory pro web magazínu Reportér.
K práci se však vrací po malých krůčcích, protože tělo se teprve dává dohromady. „Potřebuji víc spát a musím odpočívat i přes den. Když za den ujdu pět, šest kilometrů, což je moje současné maximum, jsem hodně bolavá. Bude trvat, než se tělo pročistí a zregeneruje,“ popisuje. I proto je ráda, že na rok získala nejvyšší stupeň invalidního důchodu.
Lékař říkal věci na rovinu
Když se na začátku prosince objevila na otvírání takzvaného Obláčku nad Plzní, nového působiště plzeňských hemato-onkologů Fakultní nemocnice v Plzni, bylo vidět, že se tu chová jako doma, rozpráví se sestřičkami a usmívá se na ně. I když má s oddělením spojené snad nejhorší období svého života, na přístup zdejších lékařů a sestřiček prý nikdy nezapomene.
„Přijdeš na recepci a oni se tam na tebe usmívají. Sestřičky jsou úžasné a pan doktor Tomáš Procházka, ke kterému jsem chodila, je opravdu člověk na svém místě. Od začátku mi říkal věci na rovinu. Ale ne tak, aby se z toho člověk hroutil. Dopředu mě připravil na to, co mě čeká, a přitom si dával pozor, aby mi nedával plané naděje,“ vypráví Bára.
Demonstruje to na jednom z příkladů. Když se chemoterapie začala kombinovat s biologickou léčbou, dostala informaci, že se může malinko snížit dávka chemoterapie. „Opáčila jsem, že je to fajn, že by mi nemuselo být tak špatně, ale dostalo se mi odpovědi, že špatně mi bude stejně, ale budu na oddělení kratší dobu,“ vzpomíná Bára.
Největší zátěž byla na rodině, pomáhali ale i kamarádi
Teď, když je podle lékařů v takzvané remisi, kdy vymizely všechny příznaky nemoci, může začít bilancovat to, co nemoc přinesla. „Uvědomila jsem si, jaké mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe takové lidi. Manžela, rodiče, širší rodinu, ale i kamarády,“ svěřuje se Bára. Kamarádům i příbuzným prý bylo možné říci o cokoli a nic nebylo nesplnitelné.
Největší zátěž byla pochopitelně na nejbližší rodině, ale jedna kamarádka ji třeba vyzvedávala v nemocnici, další kamarádi zase uvařili nebo uklidili, když bylo potřeba. A pomáhaly i další věci. „Kamarád se pravidelně účastní Běhu pro Paměť národa, který je možné běžet i za někoho konkrétního, a on běžel za mě. To bylo milé. I takové věci mi dodávaly kuráž,“ vypráví Bára a uvědomuje si, že toto štěstí nemá v životě každý.
Na počátku se prý bála, aby její čtyřletou dceru Aničku rakovina nějak nepoznamenala. Výhodou prý ale byl její nízký věk. „Na to, jaké to bylo místy špatné, zvládla vše velmi dobře. Brala to tak, že maminka je sice nemocná, ale vyléčí se a budeme zase moct dělat všechno jako dřív,“ vypráví.
„Nedávno jsem jí mezi řečí zmínila, že se určitá skutečnost stala v době, kdy jsem měla tu ošklivou nemoc a ona odpověděla: Mami, ale já jsem měla taky ošklivou nemoc, měla jsem rýmu, kašel a teplotu,“ přibližuje dětské vidění nemoci Bára.
Vzpomíná i na to, jak ji holčička po ostříhání vlasů ráda hladila po hlavě a oslovovala ji Ježečku.
Nyní se rodina těší na Vánoce a doufá, že až si Anička bude dnes rozbalovat dárky, možná si na to, co rodina poslední rok prožívala, už ani nevzpomene.