Přibylo vám dětí či rodičů, kteří za vámi chodí s problémy, které je postihly kvůli koronavirové krizi? Mám na mysli hlavně nedostatek sociálních kontaktů dětí, o kterém se hodně mluví.
K tématům, která jsme řešili i předtím, tedy výchovné a výukové problémy včetně individuálních i rodinných problémů, přibyla nová témata. Rodiče se nás ptají, jak postupovat při distanční výuce, případně nás oslovují žáci, studenti i jejich rodiče, že kvůli nedostatku sociálních kontaktů mají třeba sklony k úzkosti nebo se zkrátka necítí komfortně.
Je na vině opravdu nedostatek sociálních kontaktů nebo přetíženost dětí z distanční výuky?
Tato koronavirová situace je pro nás všechny nová a je velice náročná. Vypadli jsme z režimu, který jsme měli léta zažitý, a kvůli rychlým a častým změnám a kvůli obavám, co se může stát, lidé mají strach a necítí se dobře. K tomu můžeme připočítat i nedostatek sociálních kontaktů, na které jsme byli všichni zvyklí.
Když se na vás rodiče obrátí s tím, že dítě trpí úzkostí, co jim radíte?
Kromě individuální péče v rámci diagnostiky, prevence a intervence v osobním kontaktu s klientem se snažíme třeba i po telefonu, po Skypu či WhatsAppu poskytnout alespoň základní intervenci v krizových situacích. Snažíme se zjistit, jak se problém projevuje, co se stalo. Každý případ je strašně individuální, snažíme se také zjistit, jestli například dítě v minulosti už problém takového charakteru řešilo. To totiž nejsou žádné novinky, úzkostné a citlivé děti byly vždycky a teď se to může s určitou událostí v rodině umocnit. Pokud máme indicie, že dítě vyžaduje lékařskou péči psychiatra, odkazujeme je na kolegy.
Je ale v této době psychiatrů dost? Léta totiž píši, že je jich nedostatek.
Je to pravda, dlouhá léta je situace stejně špatná a v tuto chvíli je personální situace opravdu hodně vyhrocená a kolegové kapacity horko těžko hledají. Dělají, co mohou, ale kapacitně nestíhají. Kromě toho, že přibývá dětí, které potřebují řešit krizovou situaci, se všechna pracoviště včetně našeho potýkají s tím, že mají covid pozitivní pracovníky. Někteří ošetřují člena rodiny a podobně. Personální poddimenzovanost je tedy určitě zřejmá.
Když je dítě citlivější, jak to může skončit? Třeba i sebevraždou?
V tuto chvíli je důležitá komunikace, sdílení pocitů a vzájemná podpora v rodině i mimo ni. Je opravdu moc důležité naslouchat si a sdílet svoje pocity, svoje nálady, vytvořit si prostor, abychom uvolnili napětí a načerpali energii. I když je omezený pohyb, není omezená kreativita, tvoření, neplatí žádná omezení pro povídání si v rodině, nejsou zakázané hry. Ať už je to rodina úplná či neúplná, je třeba fungovat spolu, a to v maximální možné míře. To je jediná cesta, jak zmírnit dopad současné doby.
Učitelé si často stěžují, že žáci jsou kvůli distanční výuce hodně demotivovaní.
I proto si učitelé a rodiče teď hodně uvědomují nutnost vzájemné komunikace. Mám z toho velkou radost. Učitelé si totiž uvědomují, jak náročnou roli má nyní rodič. Protože většinou rodič není vzdělán v oblasti pedagogické, je malý zázrak, že to zvládá současně s ostatními rolemi. Osobně hluboce smekám. Je opravdu náročné zvládnout najednou pracovní povinnosti, domácnost a výuku. Ovšem bez komunikace s učitelem by to možné nebylo. Když je vztah funkční, učitel má pocit naplnění, cítí, že i když není přítomen ve škole a nemá proti sobě děti fyzicky, jeho profese má smysl.
Chcete tím říci, že koronavirová krize přinesla pozitivum - prohloubení spolupráce a komunikace rodičů a učitelů, což může pokračovat i v době po covidu?
Může to určitě prohloubit vzájemnou úctu rodičů a učitelů.
Což v Česku není málo, protože úcta rodičů k učitelům dlouhodobě schází. Nebo to tak není?
Je to dlouhodobá otázka, která je diskutovaná na všech možných fórech. Tato doba je obdobím zkoušky odolnosti, zodpovědnosti, trpělivosti, komunikace, pokory, sebeúcty i úcty k jiným lidem. Jestli něco pozitivního koronakrize přinesla, je to právě to, že nyní hledáme a nacházíme sami sebe, upevňujeme si tyto vlastnosti, které nás dělají odolnějšími. Skrze vzájemnou komunikaci a podporu se buduje vzájemná úcta.
Takže v této době krize by měl každý, kdo si chce zachovat psychické zdraví, hledat to dobré?
Každý by se měl učit radovat z maličkostí a z těch věcí, které jsme dříve brali jako samozřejmost a nově je možná budeme brát jako dar. Člověk si vždycky začne vážit toho, co má, až když to ztrácí. Teď bychom možná měli upozadit materiální hodnoty a měli bychom si vážit toho, že máme vedle sebe lidi, kteří nás podrží, když je nám těžko, kteří s námi sdílejí dobré i špatné a měli bychom si vzájemně pomáhat.
Mluví se o tom, že jsme děti hodili přes palubu, že jsme je zavřeli doma namísto toho, abychom zavřeli jiné segmenty společnosti, například výrobu. Co vás v této souvislosti napadá? Že spousta lidí nedodržovala opatření a děti kvůli zvýšení počtu nakažených musely zůstat doma?
Nejsem odborník na epidemii. Jiným způsobem se ale situace za daných podmínek asi řešit nedala. Učitelé totiž nebyli proočkovaní, dost velkou část tvoří ti ze starší věkové kategorie, přitom disciplína některých rodičů při dodržování protiepidemických opatření byla místy nulová.
Myslíte to tak, že někteří rodiče pravidla nedodržovali a pak se divili, že děti nechodí do školy a učí se z domova?
Přesně tak. Řada škol se s touto problematikou potýkala. Mezi pedagogy byla celá řada nakažených, ti pak do práce chodit nemohli a míra ohrožení těch ostatních, kteří ve školách zbyli, byla poměrně vysoká. V danou chvíli zkrátka nikoho nenapadlo jiné lepší řešení než zavřít školy. Na druhou stranu od jara se zlepšila úroveň distanční výuky, i když nepopírám, že každodenní pobyt dětí ve škole je pro ně výraznějším přínosem a prezenční výuka je daleko výhodnější a efektivnější po všech stránkách.
Není výhodou distanční výuky i to, že děti získaly určitou míru samostatnosti, čas pro sebe?
Děti samostatnost postupně získávají, ale někdy velmi bolestivě. Myslím, že pro nás rodiče je otázkou k zamyšlení, jestli v některých případech nepřehodnotit pravidla fungování rodiny ve prospěch pěstování pocitu zodpovědnosti a sebekázně u dětí. Podle mě je třeba na ně přenášet úkoly, které budou od určitého věku samostatně plnit. Budeme s nimi trénovat vzorce řešení nových situací a posilovat jejich používání.
V současné době se objevují příběhy dětí třeba i starších ročníků, kam patří i šesťáci, sedmáci a starší žáci, jejichž rodiče musí chodit do práce a nemohou je během distanční výuky dostatečně kontrolovat. Děti se tedy musí samy připojit k online výuce a v případě, že se nepřipojí včas, protože zaspí, musí řešit krizovou situaci, musí se připojit později, případně se omluvit a říci to rodičům. To je jeden ze scénářů, se kterým teď část dětí bojuje, protože k odpovědnosti a samostatnosti nebyla vedená. Najednou musí fungovat samy, je to pro ně nová situace, se kterou se ne vždy umí poprat.
Zamyslet by se podle vás měli rodiče, kteří výchovu praktikovali hlavně tak, že děti poslali do školy a mysleli si, že tam je vychovají?
Je to zkouška, protože v životě se dítě také bude muset naučit reagovat na různé situace. Tato doba a její výzvy, s nimiž se děti naučí pracovat, tedy mohou ve finále naše ratolesti posílit.
Takže vaše rada zní, nesmíme nic dramatizovat, musíme na této krizi hledat pozitiva?
Když člověk řeší nějakou krizovou situaci, neměl by věci ještě více dramatizovat, ale v klidu se snažit zmapovat terén, možnosti řešení a postavit se k řešení problému čelem. To by se dnes děti měly naučit. A možná nejen ony.