Před 15. březnem 1939 měli Němci od svých zpravodajců z území Československa hodně informací o činnosti naší armády, policie a dalších ozbrojených sborů.
„Československá policie zase věděla, že dojde k naší okupaci. Proto už v předstihu skartovali spisy Zpravodajské ústředny, což bylo tehdejší obranné zpravodajství. Jedna z jejích poboček byla v Plzni. Skartovaly se kartotéky, vypláceli konfidenti, aby nebyli v ohrožení, a německým silám se dostalo pokud možno co nejméně informací. Nepodařilo se to ale dokonale. Zůstala kartotéka homosexuálů, ale i agenda o KSČ, která byla brána od určité doby jako rozvratná síla vůči státnímu zřízení republiky. Tyto informace pak umožňovaly nacistům snazší tipování osob, jež se mohly stavět proti novému režimu,“ vysvětlil badatel Tomáš Herajt, který se specializuje na regionální historii policie a četnictva.
Ještě na začátku roku 1939 fungoval bezpečnostní sbor na Plzeňsku tak, že četníci byli na venkově a policie ve městě. Četníci byli první, kteří se setkali s valící se nacistickou armádou. Mohli jen skřípat zuby, nezmohli nic. Rozkaz jim zapověděl sáhnout po zbraních.
„Němci byli v Plzni časně ráno. Tehdejší policejní ředitel v Plzni Josef Mainer vzpomínal, jak si 15. března ráno otevřel komisař gestapa kancelář vedle té jeho. Když Němci převzali správu nad městem, což bylo relativně velice rychlé, Plzeňané teprve šli do práce,“ popsal Herajt.
Dodal, že měl pochopení pro frustraci policistů, četníků, financů, povolaných vojenských záloh i armády, když dostali rozkaz, že na obranu státu nesmějí použít zbraně.
„Řada policistů a četníků byla v období první a druhé mobilizace zařazena do Stráže obrany státu. Na vlastní oči byli v pohraničí svědky výbojů freikorpsu, bojůvek SDP na území Československa. Současně byli obětí politiky, když měli nařízeno nepůsobit agresivně vůči Německu. Viděli, co se děje, ale mohli jen koukat. Přitom byli v prostoru mezi budovanou linií pevností a hranicí s Německem. Byli si vědomi, že když dojde k vojenskému zásahu a bude vydán rozkaz k obraně, nemají kam ustupovat. Byli smíření s tím, že položí své životy při obraně vlasti,“ řekl badatel.
Když okupanti převzali správu nad Plzní a celým regionem, okamžitě začali s odzbrojováním policie a četnictva. Zabavili všechny lehké kulomety a pušky z výzbroje, policistům a četníkům nechali jen pistole.
„Zůstal zachovaný výkon pořádkové, dopravní, hlídkové a také kriminální služby, protože zloději jsou za každého režimu. Někteří policisté původně pracující ve zpravodajské službě se od nových vládců dočkali výhrůžek, že půjdou do koncentračního tábora. Na nějakou dobu přišli i o svobodu,“ popsal Tomáš Herajt.
V této souvislosti zmínil pozici plzeňského policejního ředitele Josefa Mainera, který byl před obsazením Československa také přednostou zpravodajské ústředny v západočeské metropoli. Na policejním ředitelství vznikla po 15. březnu odbojová skupina. Její členové pomáhali s úkryty například parašutistům před atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, což inspektory Václava Krále a Jana Bejbla nakonec stálo život.
Při náletu na Škodovku v roce 1942 zapalovali policejní odbojáři ohně, jež sloužily k orientaci pilotů. Podle badatele bylo několik příslušníků rozpuštěné zpravodajské ústředny přeřazeno s vědomím ředitele Mainera k plzeňskému gestapu.
„Domnívám se, že to bylo i proto, aby gestapo mělo kontrolu nad lidmi, kteří mohli pracovat proti nim. Pracovali zejména v protižidovském referátu, překládali kartotéky, docházeli do pozemkových knih. Oni tam šli s vědomím doktora Mainera. K záchraně lidí se snažili využívat informace, které získali při službě,“ vypráví specialista.
Z předválečných policejních zpravodajců, kteří pak pracovali na gestapu, skončil nejhůře Alois Sedláček. Po válce byl popraven. Jako jediný z nich byl na gestapu zařazen do protikomunistického referátu. „Když jsem se snažil zmapovat jeho osudy, zjistil jsem, že v jeho případě nálepka kolaboranta byla neprávem. Jemu asi nejvíc ublížilo, že se dostal k informacím, kdo kolaboroval, kolik toho kdo pustil při výsleších. Přesně to se ale nehodilo nastupujícímu komunistickému režimu,“ dodal ke svému bádání Herajt.
Policejní odbojář zajišťoval falešné dokumenty, byl popraven
Dalším z plzeňských policejních odbojářů, který nepřežil válku, byl Jaroslav Koukolík. O něm badatel zjistil, že částečně mohl mít i židovský původ. „Tady se ukazuje síla tehdejšího ředitele Mainera, který ho nějakým způsobem dokázal ochránit. Koukolík dělal správní činnosti. Společně s Vojtěchem Rojíkem, starostou z plzeňské části Újezd, zajišťovali falešné dokumenty a varovali lidi,“ uvedl badatel. Rojík byl podle pamětní desky na jeho domě zatčen gestapem v roce 1942 a o rok později popraven.
Při prozkoumávání historických dokumentů z území současného Plzeňského kraje narazil badatel na desítky případů kolaborace policistů nebo četníků. V Plzni jich podle jeho zjištění nebylo mnoho.
Sankce hrozily těm, kteří poslouchali zahraniční rozhlas
„Jinak to ale vypadalo v pohraničí. Tam najednou řada mužů v uniformách zjistila, že má i německé kořeny, a přešli na druhou stranu. V protektorátu se hodně objevovali čeští kariéristi, kteří vycítili šanci. Případy vyřizování osobních účtů se projevovaly až po roce 1940. Problém policistů a četníků byl v tom, že okupační správa vydávala nařízení a vynucovala jejich dodržování. Za jejich nedodržování hrozily sankce včetně koncentráku nebo i popravy. Klasické byly případy se zatemňováním. Když někdo neměl zatemněné okno, policista nebo četník tam musel jít a dát za to pokutu. On třeba ani nechtěl, ale když nedal pokutu a někdo se to dozvěděl, udal ho. Byly ale mnohem tragičtější případy. Třeba poslech zahraničního rozhlasu se trestal smrtí. Četníci na stanici v Janovicích nad Úhlavou ho poslouchali. Někdo je udal a smetlo to celou stanici,“ dokreslil situaci Tomáš Herajt.
Přidal ještě jeden konkrétní případ tragického osudu plzeňského policisty. Na pamětní desce policejní budovy na plzeňském Anglickém nábřeží je jméno Adolfa Hrčky, kterého na smrt poslala uklízečka. Její bratr byl konfidentem. Tehdy se mezi policisty dělala sbírka na zimu. Hrček se o ni podle udání vyjádřil neuctivě. Měl říct snad něco v tom smyslu, že do Vánoc budou pryč.
„V té době už v Plzni nebyl ředitel Meiner, ale velel tu německý policejní úředník. Ten míval v Měšťanské besedě politická školení. Jednoho takového se po sbírce účastnil i Hrček. Tam si pro něj přišlo gestapo. Už se nevrátil,“ nastínil badatel Tomáš Herajt.