Podle vedení Plzně je přístup Antonína Herrmanna k vedení školy, výchově a vzdělávání nejen profesionální, ale především inspirující. Svou práci odvádí pro děti, učitele, ale i širokou školní komunitu.
Je nejen zkušeným pedagogem, ale především člověkem s velkým srdcem, který neztratil schopnost vnímat každé dítě jako jedinečnou osobnost. „Za mnou by tady mělo stát sedmdesát lidí,“ prohlásil Antonín Herrmann poté, co ocenění převzal.
Zdůraznil, že pro něho byl důležitý kolektiv, který s ním sdílel jeho představy o tom, jak má dobrá škola fungovat. „Bez nich by to nešlo, všichni kolegové ví. Učitelství je velmi náročná profese a školství čekají velké výzvy. Já už to budu sledovat zpovzdálí a přeju kolegům hodně sil, aby nové výzvy zvládli,“ uvedl. Masarykova škola je známá svým pozitivním přístupem k inkluzi i tím, že přijímá děti z rodin, které nepocházejí z Česka.
Inkluze je to nejlepší, co školství v posledních letech vymyslelo
Ve škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od ostatních dětí, ve třídě tak jsou děti zdravotně postižené, nadané, cizinci, děti z jiného etnika i většinové společnosti. Někteří kantoři si na inkluzi a to, co s ní souvisí, stěžují. Antonín Herrmann však patří do úplně jiné skupiny.
„Inkluze je podle mě to nejlepší, co školství v posledních letech vymyslelo, protože počet dětí, které lepší péči potřebují, roste geometrickou řadou. Když jsem nastoupil do funkce, bylo ve škole jedno tělesně postižené dítě s jednou asistentkou. Dnes mám ve všech třídách asistentku pedagoga a mám 150 dětí, které potřebovaly pomoc školského poradenského zařízení,“ říká.
Připouští, že jeho školu si vybírají rodiče, kteří vědí, že nabízí dobré služby, které jejich dítě potřebuje. „To nás těší, ale o to složitější máme práci v třídních kolektivech. Chodí k nám 125 cizinců 14 národností. Škola se nikdy nebránila přijímání cizinců,“ vysvětluje.
Po zahájení války na Ukrajině podle ředitele ve škole spočítali, kolik židlí ve třídách ještě mohou přidat, a požádali o navýšení kapacity školy. „Abychom aspoň trochu pomohli,“ říká.
To, co se žene na školství, není dobré
Na otázku, zda si vybaví chvíle, kdy měl pocit, že chce ve školství skončit, odpověděl, že ty by jej prý teprve čekaly. „To, co se žene na školství, není moc dobré. Například nový rámcový školní vzdělávací program pro základní školy. Já jsem k jeho přípravě vzhlížel a myslel si, že tomu konečně někdo dá šmrnc. Ne. Není tam. Jsou tam některé věci, se kterými nesouzním, a jsem rád, že je nemusím prosazovat. Pro šéfa je asi nejhorší vysvětlovat lidem, že mají něco dělat, když sám ví, že se mu to nelíbí,“ uvádí.
A co považuje za největší profesní úspěch? „To jsou všechny děti, které školou prošly. Když si vzpomenu na příběhy těch, které k nám přišly i z jiných škol, na uplakané maminky, které k nám chtěly děti dostat, abychom jim pomohli… Dneska některé z těch dětí studují na vysokých školách. Tak tohle mě hřeje,“ svěřuje se.
Bývalí žáci Masarykovy základní školy za ředitelem chodí. Antonín Herrmann tvrdí, že mu právě kontakt s dětmi bude hodně chybět. Tvrdí, že není ten typ kantora, který by prošel chodbou a nezačal by se s žáky bavit a neoslovil je. „Protože znáte jejich osudy, víte, že někteří to dnes mají hodně těžké, a pokud můžete pomoci, tak toho člověka musíte mít pořád před sebou. Na to jsem hrdý,“ líčí.
Počítá s tím, že i po odchodu do penze leckdy do školy zajde. „Budu si tam odskakovat,“ usmívá se.
