Jak se zrodil váš vztah k plzeňskému nářečí? 
Mým koníčkem je regionální historie. Baví mne hledat stopy minulosti a sledovat, jak se přenášejí do současnosti. Líbí se mi pozorovat, jak se v čase mění nejen místa, ale i příroda. S tím samozřejmě souvisí i to, jak se vyvíjel jazyk. Když si vzpomenu, jak mluvili moji rodiče nebo babička, tak jsem tehdy řadě slov nerozuměl. Ve škole jsme se je učili jinak nebo neučili vůbec, takže jsem si myslel, že se třeba jedná o nějaký rodinný slang. Pak jsem ale zjistil, že je používají i spolužáci a začal jsem si tedy pomalu dělat představu, co je vlastně plzeňské nářečí.

Kde se vzala idea na vznik Plzeňsko-českého slovníku? 
Nejprve jsem si jen pro své potěšení zapisoval zajímavá slova, která jsem okolo sebe slyšel. Když se mi začala hromadit, uvědomil jsem si, že je to vlastně docela dobrý nápad na knížku. A to i z toho důvodu, že například oproti ostravskému nebo brněnskému, je plzeňské nářečí poměrně opomíjené. Moravská nářečí jsou hodně propagovaná v médiích, ve filmech i v reklamě. Přitom to naše je stejně tak specifické.

Proč je důležité připomínat lokální nářečí? 
Rodný jazyk nás spojuje s minulostí. V dnešní době se díky globalizaci rozdíly mezi mluvou v jednotlivých krajích stírají. Vzniká jakási univerzální řeč. Některým slovům, která generace mých rodičů a prarodičů běžně používala, já stále ještě rozumím, ale moje děti už ne. A to je, myslím, škoda.

Díky geografické poloze Plzně měla na místní nářečí velký vliv němčina. Jak moc? 
Němčina je jednou z podstatných složek, ze kterých se plzeňština utvářela. Plzeňskem totiž po staletí procházela národnostní hranice. Nejlépe to je vidět při pohledu na mapu protektorátu. Některé okrajové části dnešní Plzně, jako třeba Litice, už ležely v Sudetech. Díky tomu ještě v 19. století Plzeňáci běžně mluvili česky i německy. Platilo to pro obě strany. V době národního obrození v 60. a 70. letech 19. století se němčina začala cíleně z českého prostředí násilně vytlačovat. Dnes bychom řekli, že bylo in, vyhýbat se germanismům. Ve spisovné češtině se to z části povedlo, v plzeňštině už méně. Právě proto, že německý živel byl tady tak silný. Především v expresivních výrazech se germanismy na Plzeňsku používají v hojné míře dodnes.

Které další vlivy se podílely na tvorbě plzeňského nářečí? 
Další podstatný vliv měla nářečí z přilehlých oblastí – zejména z jižního Plzeňska, z Chodska a z Pošumaví. Plzeň vždy působila jakousi dostředivou silou. Když se v devatenáctém století začal v Plzni rozvíjet průmysl, přicházelo sem hodně lidí z venkova a ti si přinášeli pochopitelně i svou specifickou mluvu. Některá tato slova se v Plzni uchytila a začala používat hromadně. Některá naopak zůstala pouze v mluvě rodin. Vliv venkova na Plzeň už ale můžeme pozorovat od středověku. Město mělo velké panství s více než 20 vesnicemi. Plzeň je tedy takový kotlík, kde se jednotlivá nářečí míchala a vzniklo z toho „tuto".

Co je nejtypičtější na plzeňském nářečí? 
Lidé odjinud si jako prvního většinou všimnou našeho „tůtání“. Tůto, tudleto, tuty. Začátky na tu jsou typické. Dále pak koncovky pa - kolipa, japa, copa. Slavné je i naše prodlužování. Klucí, vojácí, úřednící. Plzeňština má hodně specifickou zvukomalbu.

Která konkrétní typická plzeňská slova byste zmínil? 
První, co mne napadne, že nechodíme do školy na rodičovskou schůzku, ale na aktiv. Když je něco riskantní, tak je to vošajstlich. Škodováci také dříve chodili na čvoch. To bylo nepříliš chutné jídlo v závodní jídelně ve Škodovce. Plzeňských slov je ale obrovské množství. 

Vaše kniha neobsahuje pouze Plzeňsko-český slovník, ale věnuje se také plzeňskému místopisu. 
Když se baví Plzeňák s Plzeňákem, tak jim k orientaci často slouží neoficiální názvy míst a lidé odjinud jim nerozumí. Když si například domluví schůzku U Práce, bude možná takový člověk čekat někde u zaměstnání. Přitom je to název jedné z nejvýznamnějších křižovatek v Plzni. Některé tyto místopisné názvy se ale postupně vytrácejí. Za mého mládí bylo oblíbené místo setkávání U Jána. Byla to důležitá křižovatka, přestupní stanice z tramvají na trolejbusy. Název vznikl podle sochy sv. Jana, která tam kdysi stála a dnes ji najdeme v Křižíkových sadech pod Masnými krámy.