„Pomáhala jsem při tvorbě panelu stran textů a některých fotek. Když mne o to loni požádali, brala jsem to jako samozřejmost a automatickou součást mé běžné práce v této branži a v neposlední řadě i jako morální povinnost v pokračování tátova odkazu, k němuž jsem se zavázala ke konci jeho života. De facto jsem mu to slíbila, když umíral ve střešovické nemocnici, protože jej tížilo, kdo po něm převezme onu štafetu, až už nebude mezi námi,“ říká dcera Jana Irvinga Iveta.
Nově je součástí výstavy v muzeu Hangár 3 také modýlek Irvingova letounu Liberator B-24. „Ve vitríně se skví v přesné imatrikulaci tak, jak na něm tatínek létal. Je vidět, že lidé z muzea kolem sebe mají samé srdcaře. Bez toho takové věci nejdou dělat,“ dodává.
Návštěvníci hangáru se mohou podívat také na funkční letadla nebo na expozici věnovanou 5. stíhacímu leteckému pluku a leteckým událostem na Plzeňsku. Nechybí ani artefakty z konce druhé světové války. Vystaveny jsou i součásti výstroje a výzbroje. Zahrnuta je doba první republiky, druhé světové války i poválečné období. Část exponátů je spojena i s érou novodobého letectví.
Muzeum je otevřeno jen v předem vyhrazených dnech vyhlášených spolkem Classic Trainers, případně pro skupiny alespoň deseti lidí po předchozí domluvě.
Výstava připomíná letce |
„Muzeum je jedním slovem nádhera a rok od roku to mají bohatší. Skvělé je, že od každého mají něco, a to z obou válečných front, čímž se to i faktograficky propojuje, a tak to má být. Sdílím s nimi upřímnou radost z každého nového úlovku do vitríny, neřku-li získaného letadla, což je mnohdy až nadlidský výkon a běh na dlouhou trať. To se i ti nejvážnější chlapi mění v malé kluky se zářícíma očima. To je přesně to samé, co pak cítím i já, protože zpravidla bývá nejodpornější nekonečné papírování, ježdění po světě, prošení, vyřizování náležitostí, povolení, certifikátů atd. Když se pak už letadlo konečně, třeba až po letech toho martyria, ocitne v hangáru, je to jako vyhrát jackpot ve Sportce,“ konstatuje Irvingová.
Specifickou částí výstavy jsou autentické části zachovalých letadel, ať již vykopané či z havárií nebo demontované. Velkou raritou jsou osobní předměty konkrétních letců. Sem patří třeba kukly, zbraně, pilotní notesy, tužky či mapy.
Jen tak dál, ať to sviští
„Když tohle člověk vidí, tak to na něj přímo dolehne. Na mne o to víc, když je to po někom, koho jsem osobně znala, a že jich bylo hodně,“ svěřuje se Irvingová.
Ta si velmi váží toho, že v Líních se mohou lidé dozvědět o osudu jejího otce. „Těší mě to, jak z morálního úhlu pohledu, tak i z toho vojenskohistorického v rámci informovanosti veřejnosti. Vím, že v té práci není člověk sám a odkaz našich letců žije na těch správných místech a v těch správných lidech. Navíc táta měl Líně velice rád, ač s nimi z leteckého hlediska neměl nic společného, protože to bývalo vojenské letiště a on byl po válce už ‚jen‘ dopravní pilot,“ sděluje Iveta Irvingová, která má ale na letiště bohaté vzpomínky.
„Když v dobách mého dětství létaly stíhačky Mig-19 a později i 21 nad naším domkem mnohdy s otevřenou forsáží, po revoluci pak vrtulníky Mi-24, způsobilo to, že nám praskl strop a omítka pak padala rovnou do jídla na stole. Maminka prskala a táta, byť nám cihly a oddrolená omítka křupaly v polévce, se jen smál a říkal: ‚Pěkně se do toho kluci opřeli. Jen tak dál, ať to sviští... Kdybych mohl, hned bych byl nahoře s nimi.‘ A vesničani byli vzteklí, že jim doma poskakují skleničky ve vitrínách. Já asi zdědila stejnou ‚úchylku‘. Mám sice relativně slabé spaní, ale jak jde o letadla, jsem s nejvyšší spokojeností schopna usnout pod nastartovanou mašinou, i kdyby mi přitom zadek nadskakoval vibracemi od země,“ podotýká.