Zemřel lékař Jindřich Korbelář, na záchrance sloužil ještě v osmdesáti

  9:40
Několik dní před Vánocemi zemřel ve věku 87 let lékař Jindřich Korbelář. Stál u zrodu anesteziologicko-resuscitačního oddělení v plzeňské vojenské nemocnici a 12 let byl jeho primářem. V důchodovém věku začal pracovat na výjezdových základnách záchranné služby v Karlovarském a Plzeňském kraji. V roce 2017 dokonce získal ocenění Záchranář roku.

Lékař Jindřich Korbelář zemřel 19. prosince. Informovali o tom záchranáři Karlovarského kraje na svém facebookovém profilu. „Pracoval ještě v osmdesáti a nikdy neztratil lidskost ani smysl pro humor,“ vzpomínal na zesnulého kolegu Vítězslav Sladký ze záchranné služby Plzeňského kraje.

„Často píšeme, ať už při příležitostech radostných či smutných, o lékařích, sestrách a řidičích, kteří záchrance zasvětili celý svůj profesní život. Příběh legendárního doktora Korbeláře je ovšem jiný. Na zdravotnickou záchrannou službu přišel až ve věku, kdy ostatní pomýšlí na odchod do důchodu. Zdá se až neuvěřitelné, že i přesto ‚stihl‘ získat v roce 2017 ocenění Záchranář roku, a to krátce před svojí osmdesátkou,“ pokračoval Sladký.

Doktor Korbelář sloužil na oblasti Západ a také v Karlovarském kraji. S humorem sobě vlastním o sobě říkal, že byl vždycky „do tahu spíš než do chovu“, a proto upřednostňoval práci v terénu před vysedáváním v kancelářích.

Do práce přestanu chodit, až tam netrefím, říká osmdesátiletý záchranář

Proto v roce 1962 nastoupil na ARO Vojenské nemocnice v Plzni, což bylo tehdy prestižní armádní pracoviště. „Tohle ARO vlastně ještě ani nemělo svůj statut, anesteziologové zde vykonávali svoji práci na chirurgických sálech. Zachraňovali tady vážné úrazy vojáků, probíhala tu běžná operativa armádních zaměstnanců, občas se sem dostal někdo z protekce na žlučník,“ popsal záchranář.

Jindřich Korbelář právě tady působil jako anesteziolog desítky let, přičemž 12 let zastával funkci primáře.

V osmašedesáti letech se ještě necítil na čtení novin a posedávání u televize. V Bečově s manželkou koupili dům, který postupně přestavěli na penzion s restaurací. A tehdy dostal laso od kolegy ze záchranky, který mu doslova vnutil pár služeb s tím, že lékařů je málo a slouží obrovský počet směn.

Záchranka se pro něho stala novou výzvou. Sám na tuto dobu vzpomínal: „Zní to dost šíleně, ale zatímco většina mých kolegů odešla do penze, já začal pracovat na plný úvazek na karlovarské záchrance, a ještě jsem si přidal poloviční v Plzeňském kraji, konkrétně ve Stříbře. Čili celkem tak 280 hodin měsíčně. Ale na zápřah jsem byl zvyklý celý život. Do Stříbra jsem navíc kdysi jezdil rybařit. Je to krásné město a já nedokázal říci ne. Spousta lidí se diví, proč v osmdesáti chodím do práce, a já jim odpovídám, že skončím, až tam netrefím.“

„Vynikal nejen svou dlouholetou erudicí, ale také ochotou se neustále vzdělávat i až otcovskou empatií k pacientům a laskavostí ke kolegům. Kdo potřeboval pomoc, tomu byl mu nablízku. Jako jedinečný lékař a přítel,“ zakončil Vítězslav Sladký vzpomínku na zesnulého lékaře.

Kolegové ze záchranné služby v Plzni se s ním v pondělí naposledy rozloučili jízdou se zapnutými majáky.