Nacisté odbojáře popravili, jeho žena a dcera zemřely v Osvětimi

  8:44
Pamětní deska nad vchodem domu v Dobrovského ulici 8 v Plzni připomíná nově příběh hrdiny protinacistického odboje, podplukovníka Jaroslava Weidmanna a jeho rodiny. Weidmann byl popraven za svou činnost krátce po heydrichiádě, později zemřela v Osvětimi i jeho manželka a dcera.

Němci odvezli 27. června 1942 Jaroslava Weidmanna a další plzeňské vězně do rokle Suchý důl za hřbitovem ve Vejprnicích a tam je popravili. | foto: Archiv Zdeněk Roučka

„Příběh Jaroslava Weidmanna a jeho rodiny je modelovým příkladem krutosti nacistického režimu,“ říká plzeňský publicista Zdeněk Roučka, který po osmi desetiletích připomněl jméno popraveného odbojáře, dopodrobna zmapoval tragické události a zorganizoval odhalení desky u příležitosti Dne veteránů.

Jaroslav Weidmann byl voják, v Plzni sloužil v podstatě od vzniku samostatné republiky. Po německé okupaci byla armáda rozpuštěna a Weidmann byl od 1. ledna 1940 přeložen do výslužby. Byl činovníkem tolerované organizace bývalých vojáků, která se měla zabývat sociální, kulturní a tělovýchovnou činností. Časem však někteří její členové přešli k činnosti odbojové.

Díky tomu, že se dobře znal s mnoha bývalými důstojníky i vojáky v záloze, zorganizoval Weidmann několik odbojových skupin. Kromě Plzně i v oblasti Kralovic, Blovic, Šťáhlav, Stupna nebo Hořovic. Zapojeno bylo zřejmě až 30 lidí.

Ať žije naše česká země, řekl před popravou

„Weidmannova skupina Škodovka byla především v počátcích německé okupace napojena na nejvyšší vojenskou odbojovou organizaci Obrana národa s ústředím v Praze. Vedoucím skupiny byl technický úředník ze Škodovky Jindřich Pavlík, popravený v roce 1944,“ vysvětluje Roučka.

Získávali zpravodajské informace o zbrojní výrobě, jejich úkolem byly sabotáže, ukrývání zbraní a finanční podpora rodin zatčených vlastenců.

Problémem protinacistického odboje bylo, že řada odbojářů silně podcenila konspiraci a tvrdé metody gestapa. Neuvěřitelná chyba člověka, kterému Weidmann nedůvěřoval, rozhodla o osudu mnoha lidí včetně samotného Weidmanna a jeho rodiny. Bývalý kapitán František Sigmund, který ve Weidmannově skupině nebyl, ale některé lidi znal, napsal své známé, nasazené na práci v Německu.

Vychloubal se, že založil v Plzni odbojovou skupinu a že chce prchnout do Anglie, odkud by s ní spolupracoval. Dopis zadržela cenzura a Sigmunda zatklo gestapo. Podle poválečného svědectví jednoho z gestapáků bez většího nátlaku vyzradil vše o Weidmannovi i dalších lidech a při konfrontacích je pak usvědčoval a přemlouval ke spolupráci.

Gestapo pozatýkalo jedenáct lidí, a protože nemohlo najít Weidmanna, zatklo jeho manželku Ludmilu a dceru Milenu. Weidmann, ukrývaný spolubojovníky u Kralovic, pak 22. května 1942 přijel do Plzně, dobrovolně se vydal gestapu a manželka a dcera byly propuštěny.

O pět dní později však proběhl atentát na Reinharda Heydricha a Němci začali odbojáře popravovat ve velkém. Dvanáct plzeňských vězňů odvezli 27. června 1942 na popraviště v rokli zvané Suchý důl za hřbitovem ve Vejprnicích. O rozsudku stanného soudu v Praze se dozvěděli v den popravy.

Weidmann a ještě jeden muž na místě odmítli pásku přes oči s tím, že jsou vojáci. Poslední, co stačili vykřiknout, prý bylo: „Ať žije naše česká země!“

Popel vysypaný do rokle u Vejprnic

Roučka v poutavé brožuře, kterou u příležitosti odhalení pamětní desky vydal, píše, že podle výpovědí plzeňských gestapáků z března 1946 jeden z nich, Josef Wex, vyzvedl 17. července 1942 osobně urny s popelem popravených v krematoriu a spolu s českým kolegou Václavem Sýkorou popel rozsypali na třech místech v rokli nad Vejprnicemi. Vysypali tam také popel lidí popravených na střelnici v Lobzích.

Pro Weidmannovu rodinu tím tragédie ještě neskončila. Na podzim téhož roku zabili dva mladí odbojáři při sabotáži německou hlídku v doudlevecké Škodovce. Nepodařilo se je dopadnout a nacisté ze msty pozatýkali 21 rukojmí, vesměs příbuzné lidí popravených ve Vejprnicích. Mezi nimi byla Weidmannova žena a dcera. Obě odvezli do Terezína a pak do Osvětimi, kde zemřely pravděpodobně v plynových komorách.

„Gestapu se nikdy nepodařilo rozkrýt celou Weidmannovu organizační strukturu. Projevil se vojenský duch, zřejmá disciplína a také fakt, že se mnoho lidí navzájem neznalo. Kromě vedoucích skupin neměl nikdo tušení, že celé organizaci velí právě pplk. Jaroslav Weidmann,“ připomíná Zdeněk Roučka.

Na paměť této sítě působící na Plzeňsku vznikl po válce Pamětní kříž Weidmannovy západočeské odbojové skupiny. A v místech bývalého popraviště nad Vejprnicemi byl 23. června 1946 odhalen pomník lidem popraveným za heydrichiády. Přišly tři tisíce lidí, zúčastnili se i odbojáři z Weidmannovy skupiny, kteří válku přežili, přítomen byl plzeňský primátor Josef Ullrich.

Pomník má ovšem také zajímavou historii. Na desce se jmény obětí nebylo jméno kapitána Františka Sigmunda, který zradil. „Podle poválečného šetření ‚nebylo žádoucí vzpomínati na jeho život‘,“ líčí Zdeněk Roučka.

„Bylo tu ale jméno jistého Karla Táborského, předválečného komunisty, kterého – jak se po letech ukázalo – Němci odsoudili za falešné udavačství. Chtěl se totiž zbavit nájemníka, který mu byl přidělen do domu, a proto ho udal, že schvaluje heydrichiádu. Jenže muž se tvrdě bránil nařčení a po prošetření a konfrontacích odsoudili k trestu smrti udavače Táborského. Jeho jméno z desky překvapivě zmizelo až v roce 1982.“

Tím však příběh ještě nekončí. V roce 2017 se po rekonstrukci pomníku objevilo na prázdném místě po Táborském jméno kapitána Sigmunda, který celou skupinu gestapu udal, ale svůj život si tím nezachránil. „Není jasné, jak se jméno na desku dostalo, kdo o to požádal a kdo to prosadil, ale historici se nad tím podivují,“ konstatuje publicista Roučka. Ten připomíná, že dnes je pomník v rokli zapomenutým místem, neupozorňuje na něj žádná značka či ukazatel.