Dopady krize se naplno teprve projeví, domnívá se dluhová poradkyně

  9:36
Po vypuknutí epidemie koronaviru stovky lidí bombardovaly krizové linky organizace Člověk v tísni svými dotazy. Ačkoliv prvotní nápor opadl, zájem o radu a podporu ani dnes neutichá. „Mnoho lidí cítí v současnosti frustraci a strach,“ popsala dluhová poradkyně z plzeňské pobočky Vlastimila Feistingerová.

Vlastimila Feistingerová je koordinátorkou služeb plzeňské pobočky Člověka v tísni. (11. 10. 2018) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

„Někdy neuplynula ani minuta, aby telefon nezazvonil. Volající byli zmatení. Potřebovali znát informace a zorientovat se v tom, co se děje,“ popsala situaci po vypuknutí epidemie Vlastimila Feistingerová. Ta pracuje v plzeňské pobočce Člověka v tísni jako dluhová poradkyně a stala se součástí celorepublikového týmu. Ačkoli prvotní nápor opadl, zájem o radu a podporu ani po dvou měsících neutichá. Odbornou pomoc vyhledávají živnostníci, matky samoživitelky nebo senioři.

Podle zveřejněných údajů byly krizové linky Člověka v tísni vytížené až desetkrát víc než běžně. Jak situace zpočátku nouzového stavu vypadala?
V době, kdy vláda vyhlašovala jakoukoliv podporu, například pro OSVČ, jsme skoro nezvládali. Byly dny, kdy jsme neměli ani chvíli na odpočinek. Lidé dychtili po informacích. Mnohdy jsme ani my nevěděli, jak poradit, protože vládní nařízení se měnila ze dne na den. Měli jsme k dispozici ještě právníky. Brali jsme si na některé volající kontakty a odpovídali jim dodatečně nebo zpětně posílali potřebné dokumenty. Někteří chtěli osobně navštívit poradnu, na kterou jsme je přesměrovali. Jiní řešili svoje podnikání, odklady splátek, exekuce nebo vyrozumění insolvenčního správce.

Byli právě živnostníci nejpočetnější skupinou, která se na vás obracela?
Jednoznačně, zprvu tvořili devadesát procent lidí, kteří volali. Čekali jsme, že se na nás obrátí. Byť nespadají do naší obvyklé cílové skupiny. Ozývali se hlavně drobní podnikatelé, maséři, kadeřnice a další. Cesta k získání vládní podpory pro ně byla strastiplná. Informace byly chaotické. Řada z nich si kvůli tomu živnost zrušila.

V posledních týdnech se situace proměnila. Obracejí se na nás matky samoživitelky, které podnikají. Jejich vedlejší činnost je pro ně důležitým příjmem. Ozývají se také senioři v insolvenci nebo s jinými problémy. Třeba mi volala starší paní, která má svěřeného vnoučka do péče, protože její dcera je drogově závislá. Ona sice pracuje, ale má strach, co bude dál. Je důchodkyně a pokud budou někoho propouštět, je jasné, že přijde na řadu mezi prvními.

Doporučujete některým klientům, aby vyhledali i psychologickou pomoc?
Ve stavu frustrace a stresu určitě jsou. Někteří se rozpláčou, protože zažívají náročnou situaci. Představa, že zůstanou bez příjmů, je pro ně frustrující, ale většinou chtějí vyřešit konkrétní problém. Dost často volají lidé, protože k nim přicházejí exekutoři. To pak bývají hodně zoufalé hovory. Potřebují vědět, co mohou dělat. I když jim psychologickou pomoc nabízím, většinou po ni nesáhnou.

Kromě práce na help lince stále fungujete v plzeňské pobočce. Co teď nejčastěji řešíte?
Snažíme se lidem, kteří nejsou v lehké situaci, zajistit potravinovou pomoc. Pak obvoláváme stávající klienty. Zjišťujeme, co potřebují, včetně toho, jestli mají dostatek ochranných pomůcek. Pro rodiny s dětmi se snažíme zařídit přístup k online výuce. Zajistíme jim dobrovolníka, modem, připojení k internetu nebo seženeme počítač. Dalším velkým tématem jsou dávky. Když chodíme po ubytovnách, mnozí lidé ani neumějí vyplnit formulář, natož ho poslat elektronicky.

Profesně se zabýváte hlavně dluhovým poradenstvím. Dá se už odhadnout, kolik lidí v kraji spadlo v posledních měsících do dluhové pasti?
Myslím, že stále trvá doba útlumu. Dopady krize se naplno teprve projeví. Když lidem voláme, mají pocit, že se ještě nic neděje. Dá se ale říct, že krize je zasáhla nepřímo. Řešíme třeba případ, kdy matka měla problém už dva měsíce před nouzovým stavem se splácením nájmu. Teď nemá šanci si najít ani brigádu. Nepřímý dopad pozorujeme u mnoha lidí. Kvůli řadě omezení a opatření, kdy byla těžší komunikace s úřady, hůř se klienti mohli dobrat pomoci a podobně, se ocitli v ohrožení.

O jakém počtu se bavíme?
Konkrétní čísla zatím neznáme. Naše služby byly v útlumu. Nemohli jsme poskytovat pomoc v kancelářích, byli jsme jenom v terénu, a to ještě v omezeném režimu. Lidé se zpočátku nouzového stavu báli, nechodili ani ven, natož aby vyhledávali naši pomoc. Teprve postupně si uvědomili, že neposlali žádost o odklad splátky, nekomunikovali s insolvenčním správcem, jak měli, a další. Nápor teprve přichází. Po skončení nouzového stavu už máme plnou čekající listinu.

Zmínila jste omezený režim, ve kterém jste fungovali. Co to konkrétně znamenalo pro klienty?
Zastavily se především některé sociální služby pro rodiny a mládež. Ostatní oblasti fungovaly, ale částečně. S klienty jsme komunikovali především telefonicky. Ale volání je zkrátka něco jiného než osobní kontakt. Pomoc nebyla tak dostupná, jak by lidé potřebovali. Někteří zůstali izolovaní, jako například dělníci, cizinci nebo agenturní pracovníci. Po skončení nouzového stavu přichází doba, kdy se vše projeví. A přesně tyto skupiny k nám na pobočku začínají přicházet.

Agenturní pracovníci se na vás dosud neobraceli? Třeba plzeňská diecézní charita evidovala případy, kdy firmy neoprávněně nutily cizince podepsat v době nouzového stavu výpověď.
Donedávna byla doba ekonomického růstu, kdy cizinci neměli problém najít práci. Když je vyhodili z jedné agentury, šli do druhé a hned dostali nové místo. Ani nepřemýšleli nad tím, jestli je zaměstnavatel propustil neprávem. V předchozích letech nebylo obvyklé, aby se na nás někdo z této skupiny obracel. Teď jejich zájem ve zvýšené míře evidujeme, ale zatím to jsou spíš desítky. Zaznamenali jsme případy, kdy firmy hledají cesty, jak zákon obejít. Nutily třeba agenturní pracovníky, aby podepsali dohodu o rozvázání pracovní činnosti. V jednom případě se dokonce zaměstnavatel snažil obejít karanténu pendlerů.

Ještě se vrátím k vašim stávajícím klientům, kteří byli už před epidemií koronaviru ohroženi chudobou nebo měli dluhy, exekuce. Předpokládám, že jejich problémy se prohloubily.
Situace jim vůbec nepomohla. Potíže, které měli před koronavirem, se zvětšily. Volali nám třeba lidé, kteří měli zpožděné splátky hypotéky nebo úvěru, a žádali si o jejich odklad. Jenže pro ně neplatí výjimky, protože už předtím nespláceli včas. Podobný případ jsem řešila s živnostníkem, který přišel o výdělek, neměl peníze na nutné výdaje a v březnu uhradil jen půlku splátky. Ale pro něj některé úlevy neplatí. Tito lidé se proto dostávají do větších problémů.

Co můžete v takových chvílích pro klienty udělat?
Pokud skončí úplně bez příjmů, vyřizujeme s nimi dávky hmotné nouze, zprostředkujeme potravinovou pomoc. Zmapujeme celou jejich situaci, jestli pro ně není vhodná třeba insolvence. Také prověřujeme, zda nejsou některé sankce nebo exekuce neoprávněné. Neříkám, že je situace bezvýchodná, ale řešení nemusí být takové, jaké si klienti představují nebo by se jim líbilo.

Když se lidé topí v dluzích, nežene je to si znovu půjčit?
Je to otázka spíš na statistiky. My jsme už na druhém konci, kdy lidé nezaplatí a mají exekuce. Aktuálně je velký tlak například na OSVČ. Předpokládám, že právě oni přemýšlejí nad tím, co dál, kde peníze vzít. Situace může spět k tomu, že se vyrojí lichváři. Začnou půjčovat lidem a překračovat zákonné parametry. Zafungovat to může především u těch, kteří nemají kam sáhnout pro úspory.

Uvedla jste, že vyřizujete zoufalé telefonáty kvůli exekutorům. Setkáváte se s tím, že zkoušejí dlužníky přitlačit ke zdi?
V nouzovém stavu, kdy měli lidé hluboko do kapsy, byli na ošetřovném nebo přišli o část svých běžných příjmů, by neměli exekutoři tlačit a vydírat. Bohužel se to stávalo u řady exekutorů. Strašili lidi, že jim odvezou veškerý majetek. Mohli vstupovat do domácností a tam provést soupis majetku, ale nic nesměli zabavovat. Nicméně když za klienty přicházeli, byli nátlakoví.

Mobiliární exekuce většinou probíhají tak, že exekutoři přijedou do bytu nebo domu, a páskou oblepí nejenom hodnotnější věci, ale i nábytek, obrazy a další, které nemají skoro žádnou cenu. Předměty jsou obvykle neprodejné, ani nepokryjí náklady exekuce. Dlužníkovi pak dají na vybranou, aby naráz sehnal třeba deset tisíc, nebo mu všechno odvezou. Protože je to pro něj velmi stresující situace, jde a půjčí si od lichvářů nebo od příbuzného.

Aby se exekutorů co nejrychleji zbavil.
Buď, nebo se s ním dohodnou na nějakém splátkovém kalendáři, což je vlastně cíl exekutorů. Jde jim především o to, aby dlužníka psychologickým nátlakem dostali tam, kam potřebují. Může to vést k dalšímu a dalšímu půjčování. Toto je jeden z mnoha důvodů, proč by se měl exekuční řád změnit. Aby lidé postižení krizí související s koronavirem nebyli právě podobnými exekucemi úplně zbídačení.