Začátky tohoto příběhu nebyly vůbec jednoduché. „Po narození jsme šli na genetické vyšetření, kde nám potvrdili, že Madlenka má Downův syndrom. Lékař nám tehdy řekl, že by bylo možná lepší, abychom Madlenku dali do kojeneckého ústavu, jinak že naše manželství nedopadne dobře. Když vám někdo řekne něco takového, připadáte si strašně,“ popsala matka Madlenky Adriana Sailerová.
Protože je zdravotnice, dobře věděla, co Downův syndrom je. „Obrázek z tehdejších učebnic je ale trošku něco jiného, než tady teď vidíme,“ ukázala na svoji usměvavou dceru, která si to kolem svištěla po běžecké dráze atletického stadionu Škoda Plzeň. Vedle stál trenér, který Madlenku povzbuzoval.
Po vyloučení varianty kojeneckého ústavu tedy začali rodiče zjišťovat všechny možné informace o Downově syndromu.
„Ale v době před šestnácti lety bylo v odborné literatuře v podstatě jen to, že se lidé s touto diagnózou dožívají nízkého věku a nejsou schopni se sami najíst a obléknout. Pátrali jsme tedy dál, ale nikdo nám nedokázal odpovědět na otázku, kam až může vývoj dítěte dojít. Začali jsme tedy cvičením Vojtovou metodou, použili jsme i orofaciální terapii a hlavně jsme se snažili žít normální život,“ líčí paní Adriana.
Rodina tedy stejně jako dříve jezdila na lyže, na kolo, na výlety s přáteli, kde se Madlenka stala součástí party.
„Pak jsme si všimli, že dcera funguje bez problémů a hledali jsme někoho, kdo by ji učil tenis, atletiku či lyžování. Dostali jsme se do skvělého klubu na Šumavě, potkali jsme bezvadnou trenérku, která nám ji bez předsudků vzala do oddílu a Madlenka dnes lyžuje se zdravými dětmi. S nimi také měří síly v soutěži Lyžařský pohárek,“ přiblížila Adriana Sailerová.
„To, že bude Madlenka sportovat na tak vysoké úrovni, nás ani ve snu nenapadlo,“ popsala elegantní žena, která posílena vlastní zkušeností vzkazuje všem, kterým se narodí dítě s Downovým syndromem: „Nebojte se. Možnosti tady v současné době jsou, jde jen o to využít je a snažit se všemi silami dítě zařadit do společnosti,“ doporučila maminka.
Madlenka vozí ze světa medaile |
I když mají oba rodiče zaměstnání na plný úvazek, na všechny závody dceru doprovázejí, povzbuzují ji, na což většinou padne téměř veškerá dovolená.
Neznamená to však, že by z Madlenky vyrobili sportovní loutku. Důkazem je ona sama. „Baví mě třeba číst si nebo se koukat na tablet a hrát hry. Můj kamarád mi doporučil jednu hru, jsou tam zvířátka a střílí se tam, to mě hrozně baví,“ svěřila se s podmanivým úsměvem Madlenka.
A co ji baví s tatínkem a s maminkou? „Hrát společenské hry, třeba Člověče, nezlob se nebo Prší. Většinou vyhrávám já,“ popsala dívka, o které rodiče mluví jako o normální puberťačce.
Na rozdíl od některých spolužáků z praktické školy v Rokycanech, Madlenka přesně ví, co chce dělat.
„Chci být v Plzni, protože tady je zoologická zahrada, chci se starat o zvířátka. Nejradši mám tučňáky a lední medvědy, “ uvedla dívka zpoza moderních brýlí, které jí velmi sluší.
Při hovoru působí přirozeně, šťastně, nechybí jí ani zdravé sebevědomí. „Můj cíl jsou paralympijské hry v Paříži v roce 2024,“ svěřuje se dívka, o které její otec říká, že má asi větší talent na tenis než na atletiku. Přesto Madlenka atletický svět začíná dobývat.
Na červnovém Mistrovství světa v atletice postižených sportovců v polské Bydhošti získala stříbrnou medaili v triatlonu, kam je zařazen běh na sto metrů, vrh koulí a dálka. Druhé místo patřilo motivované sportovkyni v běhu na sto metrů. V Polsku dosáhla i na zlatou medaili ve skoku dalekém.
„Máme to štěstí, že jsme potkali trenéry, kteří mají v sobě lidskost, empatii a s Madlenkou chtějí trénovat. Ale stále je to o Madlence a dvou trenérech v České republice. Když přijedeme na závody do zahraničí, jsou tam ohromné výpravy sportovců s Downovým syndromem z Itálie, Francie, Španělska, Portugalska, Bulharska, Polska. My ale jezdíme sami. Je to škoda, že Madlenka nemá další české parťáky, státu i lidem s Downovým syndromem by se to určitě vyplatilo,“ líčí Milan Sailer.
Dítě s Downovým syndromem
|
Se slzami v očích prý s manželkou pozorují zahraniční sportovce, jak se navzájem povzbuzují, objímají. „Není to jen o sportovních výkonech, ale i o atmosféře, která je úžasná,“ líčí své dojmy ze závodů.
Podle Adriany Sailerové by byla důležitá finanční podpora rodin, které nemají tak dobré zázemí jako Madlenka, jejíž rodiče mohou zaplatit trenéry. „Letošní náklady na atletiku, tenis a lyžování nám vycházejí na 280 tisíc korun včetně třeba lyží či permanentek,“ popsala paní Adriana.
I oni ale musejí hledat sponzory. „Něco se rýsuje, s jedním sponzorem, u kterého to vypadá na dlouhodobou spolupráci, jednáme,“ svěřuje se Milan Sailer.
Podle názoru jeho manželky všechny děti s Downovým syndromem, které nemají další přidružené onemocnění, které by jim bránilo, můžou na určité úrovni sportovat.
„U Madlenky se možná projevil určitý talent po taťkovi, který je bývalý tělocvikář. Možná má vliv i dril. Nevím,“ zamýšlí se maminka, která dnes říká, že kdyby po Madlenčině narození věděla, jak bude dcera úžasná, mohla si ušetřit mnoho proplakaných nocí.
Svoje pocity pravidelně zveřejňuje na sociálních sítích, třeba na facebookových stránkách Život s chromozomem navíc a odpovídá i na mnohé dotazy stejně postižených rodin, kterých prý není málo.
Obdiv k Madlence neskrývá její trenér z Atletického klubu Škoda Plzeň Miroslav Neuvirt. „U Madlen mě překvapilo, jak se dokáže nahecovat, v každém tréninku má díky tatínkovi nebo oběma rodičům několik vložených závodů, kdy poměřují síly. To ji v tréninku pomáhá vydat ze sebe maximum. S tím jsem se u jiných sportovců nesetkal,“ líčí trenér, který vystudoval speciální pedagogiku, ale jedná se prý o jeho první zkušenost se sportovcem s Downovým syndromem.
„O to víc mě spolupráce zaujala,“ vysvětlil Neuvirt, který prý musí při tréninku využívat jiné prostředky než u zdravých sportovců. „Musím víc zapojit empatii, vcítit se, povzbuzovat Madlen, trošku ji nahecovat, aby se poprala s únavou,“ líčí trenér.
Chválou nešetří ani druhá trenérka ze škodováckého atletického klubu Monika Greinerová. „Já kromě Madlenky neznám s Downovým syndromem nikoho, kdo by se takto vrcholově věnoval sportu. Je úplně úžasná. Je to obdivuhodné, že tohle všechno zvládá,“ uvedla Greinerová. Podle ní by bylo dobré lidi s Downovým syndromem více začleňovat do sportovních klubů.
„Do mé skupiny se Madlenka začlenila dobře, děti ji berou,“ popsala trenérka. Skupina je prý složená z šikovných a méně koordinačně šikovných dětí a Madlenka se jim v mnoha věcech hodně přibližuje. „Některé i předčí, protože to dohání svojí pílí,“ přiblížila trenérka.