„Završilo se tím období velké slávy, které Plzeň dosáhla za vlády Habsburků. Ferdinand I. dal městu velká privilegia, která potvrdil jeho syn Maxmilián. Následoval je i Rudolf II., který měl Plzeň ve vážnosti také díky tomu, že tu pobýval,“ vypráví Petr Merxbauer ze spolku Plzeňští, který spolupořádal rekonstrukci obléhání.
Podle něj byla tehdy Plzeň druhým nejbohatším městem v českém království. „Po dobytí a zaplacení obrovských částek, které v přepočtu na dnešní peníze představují možná jeden a půl miliardy korun, byl ale konec. Město se muselo zadlužit a situace vedla ke zdevastování hospodářství. Plzeň se z toho až do novověku nedostala,“ říká Merxbauer.
Že by se město mohlo ocitnout v ohrožení, bylo zřejmé už po pražské defenestraci v květnu 1618, kdy zástupci protestantských stavů vyhodili z oken pražské radnice místodržící Slavatu s Martinicem a písaře Fabricia.
Po události, která spustila třicetiletou válku, představitelé Plzně jasně deklarovali, že stojí za císařem Ferdinandem II. a katolickou stranou. Město bylo poměrně dobře opevněné a azyl zde nacházeli katoličtí šlechtici a duchovní, kteří prchali před protestanty.
Přestože se dal útok očekávat, zástupce města poněkud zaskočilo, že první vojska je oblehla už v září. „Petr Arnošt II. Mansfeld měl na začátku k dispozici dva tisíce mužů. Šlo o žoldnéře z různých míst. Během následujících dvou měsíců jeho armáda postupně získávala další posily,“ sděluje Merxbauer.
Mansfeld dobyl Plzeň |
Zatímco Mansfeld neměl o vojáky nouzi, Plzeň bránilo jen omezené množství bojovníků. Důležité bylo střežit městské brány, kterými by útočníci mohli proniknout. V čele místní armády byl císařský velitel Felix Dornheim.
První pokusy o dobytí se setkaly s nezdarem. Obránci spustili palbu, která působila oblehatelům poměrně velké ztráty. Velmi výraznou roli měl v tomto směru plzeňský kat.
„Byl to skvělý střelec, který pobil mnoho nepřátel. Zatímco obyvatelé Plzně si jej kvůli tomu velmi považovali a byli rádi, že ho na své straně mají, druhá strana o něm šířila pomluvy. Podle nich byl čaroděj, říkali mu fext, tedy člověk, který uzavřel smlouvu s nečistými bytostmi a tudíž byl nezranitelný,“ vypráví Petr Merxbauer.
Mansfeld zažádal o posily, které v řádu několika tisíc mužů také dorazily. Proti několika stovkám obránců to byla obrovská přesila. Začátkem října se město ocitlo pod urputnou střelbou a bombardováním. Pod Dornheimovým vedením se ale ubránilo.
Kruté boje přerušilo vyjednávání o kapitulaci. Tu Plzeňané rezolutně odmítli. Začali mít ale určité pochybnosti o loajalitě Felixe Dornheima. Ten všechny ujišťoval, že městu zůstane věrný.
A zřejmě i z tohoto důvodu pronesl přísahu: „Nechť nedočká na živě dnešního dne ten, jenž by s městem tím zůstati nemínil!“ Ten den panoval zrovna klid zbraní. Dornheim se večer procházel po městských hradbách. Jeden z Mansfeldových vojínů toho využil a zasáhl jej střelou do hlavy. Velitel na místě zemřel.
Nějakou dobu se v Plzni šířila zpráva, že Dornheim je jen zraněný. Když se ukázala pravda, na urputnosti, s níž místní vzdorovali, se nic nezměnilo.
Zlom přinesla až dvě těžká děla, která si Mansfeld nechal před hradby Plzně přivézt. Jejich střelám brány neodolaly a vojsku se tak 21. listopadu podařilo proniknout do města.
Hněvu útočníků neunikl plzeňský kat, který svým střeleckým uměním Mansfeldovy muže děsil. Nedlouho po dobytí města byl oběšen. K dalším ztrátám na životech plzeňských obyvatel už ale nedošlo. Představitelé města se s Mansfeldem domluvili na zaplacení tučného výkupného.