Světová premiéra hry Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Vánoce na poušti se měla v Plzni odehrát už loni v listopadu. Kvůli zdravotním problémům jednoho z protagonistů však musela být odložena. Jak jste tuto nelehkou situaci vnímal?
Bylo to šílené. Bylo těsně před premiérou, všechno bylo nachystané, byli jsme naplno připravení. Je to podobné jako u sportovce. Ladí formu na nějaký velký závod. Dostane se do nejlepší kondice. A pak se stane, že těsně před startem nemůže vyběhnout. Přesně tak to bylo u nás. Byli jsme po zkoušení nachystaní, ale bohužel hrát jsme nemohli. Dva měsíce se nic nedělo a pak se blížila odložená premiéra. Je ohromně těžké znovu nahodit řetěz. Nemáte představení zažité. Je to hodně náročné, všechno zase dávat dohromady. Ale premiéra se uskutečnila. I když to samozřejmě s takovým časovým odstupem nebylo ono, hráli jsme naplno.
Ovšem tím peripetie spojené s představením neskončily.
Ne. Pak přišla první repríza, o které se říká, že bývá taková nějaká. A měla se odehrát druhá. To je takové to do třetice všeho dobrého. A místo toho zasáhl covid. Představení se tak zase nemohlo uskutečnit. Opět musíme čekat. Snad to vyjde v únoru.
Bohužel se to netýká jen tohoto představení...
Je to tak. Poslední dva roky byly hodně nestandardní. Člověk neví dne ani hodiny. Nezbývá vám nic jiného, než být na telefonu a čekat, co bude.
Není to tak, že už si na to herci začínají zvykat?
To snad ne? Na tohle se asi ani nedá zvyknout. Pro herce je důležité být na jevišti před diváky. Nebo takhle, zvyknout si na to může asi jenom herec, kterého jeho práce nebaví a je raději, když na jevišti není. To je ale samozřejmě špatně. Jasně, že člověk si mohl během lockdownu pochvalovat pohodlíčko, kdy nemusel nic moc dělat a odpadl stres, který je s divadlem obvykle spojený. Ale jakmile v tom zůstanete delší dobu, není to dobré.
Takže už netrpělivě vyhlížíte dobu, kdy se zase bude moci hrát naplno?
Rozhodně se na to těším. Hlavní je, aby se situace nějak ustálila. Člověk prostě potřebuje, jak z hlediska práce, tak soukromí, mít nějakou jistotu, nějaký plán. Tak, aby věděl, že co si napíše do diáře, se také uskuteční. To poslední dva roky nešlo. Ty byly plné nejistoty, neustále se věci měnily.
Ve Vánocích na poušti hrajete stárnoucího rockera, jak vám tato role sedí?
Nejen, že jde o stárnoucího rockera, ale je to hlavně člověk milující život a rád se baví. Je to bohém. Myslím, že se s ním mohu trochu ztotožnit, protože mně taky není nic z radovánek života cizí. Jestli je to stárnoucí rocker nebo padesátiletý herec, v tom zase až takový rozdíl není. Hraje se mi to dobře i díky režisérce Natálce Deákové a partneření s Martinem Stránským.
Je pro herce nějaký rozdíl, když hraje ve světové premiéře?
Je to úplně stejné jako jakákoliv hra. Jediná výhoda je, že nejsme s ničím srovnáváni. Nikdo nemůže říct: Když to hráli tenkrát v Pardubicích nebo v Praze, tak byli lepší. My jsme prostě první, což je prima. Nevýhoda je v tom, že jsme na začátku nevěděli, jestli ta hra bude vůbec fungovat. Když je něco zavedeného a zaznamenalo to už někde úspěch, máte jistotu, že to bude zajímavé. Tady to bylo překvapení. A jako u každé komedie, jedno, jestli je to světová premiéra, nebo je stará sto let, je důležité, co nejvíce ji hrát. Jedině tak člověk zjistí, kde přitlačit, kde ubrat. To se nám zatím kvůli okolnostem bohužel nepovedlo.
Jak osobně vám hra sedí?
Já dám vždycky na první přečtení a během něj mě natolik zaujala, že jsem si řekl, že by to mohlo lidi hodně bavit. Mám rád věci, při nichž se člověk zasměje a zároveň dojme. A tohle je ten případ.
Další výraznou úlohu ztvárňujete v dramatu Neapolská choroba. Jak se vám hraje v této inscenaci?
Ta role nabízí neuvěřitelné možnosti. Člověk se vyřádí ve všech směrech. Moc mě baví. Hru napsal Karel Steigerwald už v roce 1983 a byla to kritika poměrů za komunismu. Je až neuvěřitelné, jak dnes inscenace rezonuje a všechno se teď vrací. Je to hra absolutně aktuální. Představuji šéfa nemocnice, doktůrka, který je úplně blbej. Ničemu nerozumí, ani medicíně. Po premiéře jsme seděli a přišel za mnou jeden pán a říká mi: Já jsem doktor, vy jste mě moc pobavil, my máme v práci jednoho úplně stejného kolegu. Jako kdybyste ho okopíroval.
Pracovně pendlujete mezi Prahou a Plzní. Jak to zvládáte?
Je to složité. Kromě toho, že jsem v Plzni, hraji v Divadle Na Jezerce, už asi dvacet let. Přejíždění je složité, protože tady nemám byt. Buď tu někde přespím, nebo jezdím na otočku. Jen projet Prahu mi trvá hodinu. Jeden den jsem měl třeba zkoušku v Plzni od deseti. Takže nejprve cesta tam. Potom zpátky do Prahy a tam už jsem měl ve čtyři odpoledne natáčení dabingu a večer představení. A ještě se mi někdy stává, že se v Praze musím otočit a jet na večerní představení do Plzně. Ty kilometry pak pořádně naskáčou a je to jízda. Ale říkám si, proč ne? Člověk se alespoň udržuje v nějaké formě.
Proč jste se rozhodl nastoupit do angažmá v Plzni a jak se vám tu líbí?
Když jsem dostal nabídku, byl jsem rád, protože je to zase jiný typ divadla. Vážím si toho, že jsem tuhle příležitost dostal. Těší mě, když vidím, jací skvělí herci hrají tady v Plzni. Někdo říká, že v Praze je ten top, ale není to vždycky pravda. Možná jsou tam někteří kolegové víc vidět, ale to nemusí vždycky znamenat, že jsou kvalitnější. Jen mě mrzí, že jsem tu třetí sezonu, ale velkou část z toho jsme měli lockdown a další omezení. Ale na druhou stranu jsem tu měl možnost nazkoušet spoustu výborných věcí a práce tady je krásná.
Na televizní obrazovce vás teď mohou diváci vidět hlavně v seriálu 1. mise. Jaká je to práce?
Hraji tam generála Dvořáka. Je to zase něco jiného. Jsem za práci pro televizi rád. Můžete si vyzkoušet něco nového. Potkáte se s jinými kolegy, režiséry. Je to klasická seriálová práce. Ne dlouhodobá jako divadlo. Přijdete, natočíte, odejdete.
Myslíte si, že divadlu pomáhá, když v něm účinkují herci známí z televize nebo filmu?
Určitě funguje, že pokud lidé herce znají z televize, jdou na něj někteří do divadla. Já si nemyslím, že zrovna já bych byl nějaký tahák, to ne. Možná, že mě někdo někdy pozná, ale určitě to není pravidlo. Když už je někdo opravdu známý, jako třeba Martin Stránský, tak to samozřejmě pomáhá. Máte to stejné jako s americkými filmy. Když tam není nějaká hvězda, tak někteří diváci do kina nejdou. Ale když zjistí, že tam hraje třeba Nicolas Cage, tak si řeknou: na tohle půjdeme. Lidi mají rádi, když toho člověka znají a vlastně vědí, na co jdou.
Měl jste možnost nadabovat celou řadu slavných herců. Který vám sedí nejvíce?
Asi Ewan McGregor. Poprvé jsem ho daboval v mém oblíbeném filmu Moulin Rouge. Pak mám ještě rád Adriena Brodyho. Daboval jsem ho například ve filmu King Kong.
