Žebrat o dávky nebudeme, ztratily bychom důstojnost, tvrdí aktivní seniorky

  8:04
Skupinka žen z Klubu aktivních seniorek při Dobrovolnické regionální agentuře DoRA v Plzni nepatří rozhodně mezi zapšklé lidi, kteří by jen nadávali. Svěřují se, že cvičí proto, aby byly co nejdéle soběstačné, protože se bojí doby, kdy budou na někom závislé. A říkají také, že by nikdy nevyrazily pro sociální dávky. Podle nich diskuse kolem valorizace důchodů vytvořila propast mezi mladými a starými.

Členky Klubu aktivních seniorek při Dobrovolnické regionální agentuře DoRA cvičí v klubovně v Plzni na Vinicích. (9. 3. 2023) | foto: Martin Polívka, MF DNES

Jedné je 71 let, další 74, třetí 79, ale nechybí ani osmdesátnice či devadesátnice. Členky Klubu aktivních seniorek při Dobrovolnické regionální agentuře DoRA se scházejí v tělocvičně v Brněnské ulici 14 v Plzni na Vinicích. Velká část z nich si do zhruba 75 let ještě alespoň na částečný úvazek přivydělávala, jedna v pokročilém věku stále pracuje jako dobrovolnice.

Bouře, kterou vyvolalo jednání o omezené valorizaci důchodů, vytvořilo podle nich propast mezi starými a mladými, což je velký problém. „Pro nás by bylo lepší, kdyby bylo schváleno mírnější navyšování důchodů, protože mladí jsou schopní po nás venku plivat,“ říká 74letá Jana Prokešová, někdejší učitelka mateřské školky.

Líčí, jak se zhrozila, když se na internetu začetla do některých diskusí: „Prý jsme nenažraní důchodci. Propast mezi mladými a starými se prohlubuje, protože v článcích se objevuje, že na důchody nebude, když peníze dají nám.“ „Jdu po ulici, kolem mě jdou mladí a začnou kašlat. Dávají tím najevo, že na nás staré kašlou,“ je přesvědčena další cvičenka Alena Herinková, které bude za rok 90 let.

Pro sociální dávku? Nikdy!

„Dnes se stává, že mladí řeknou: máš vysoký důchod, postarej se o sebe. Mladí se starými dnes nežijí, takže ani nevědí, co je trápí,“ říká 79letá Stáňa Adamcová, která cvičení pro seniorky vede.

Osmdesátnice a bývalá učitelka základní školy Marie Nová považuje za nemravnost, že stát odstartoval nápravu státního rozpočtu snížením růstu důchodů. Podle Nové je nejhorší to, že se valorizace důchodů neustále řeší ve sdělovacích prostředcích a opakují to třeba i děti v tramvajích. „Jak nás pak mají mít rády, když se mluví o tom, že je okrádáme o jejich budoucí důchod,“ nastiňuje seniorka.

Z jejich vyprávění plyne, že by ani jedna z přítomných žen, i kdyby na to měla nárok, nešla pro sociální dávku. „Vůbec se mi nelíbí, že by nám měl stát pomáhat nějakým Deštníkem proti drahotě. Představu, že půjdu žebrat o podporu, jednoznačně odmítám,“ říká Adamcová.

K připomínce, že daně se vybírají i proto, aby bylo možné pomoci lidem, kteří to potřebují, říká 71letá Jana Petráchová, že její generace není zvyklá si o něco říkat. „Všichni jsme platili daně, tak nepůjdu žebrat na nějaký úřad,“ konstatuje další ze seniorek.

Jana Prokešová je podobného názoru. „Nepůjdeme tam, protože bychom se cítily ponížené. Snažíme se zachovat si důstojnost. Tu bychom ve frontě na dávky pozbyly,“ vysvětluje. Když jí bylo 43 let, zemřel jí manžel a ona zůstala sama se třemi dětmi. „Něco našetřit jsem byla schopná až v důchodu, kdy jsem k penzi dostávala peníze za záskoky ve školce,“ vypráví.

Za poslední roky penze narostly

Seniorky argumentují i tím, že mnoho času v životě pracovaly zadarmo. „A teď bychom měly škemrat u státu o almužnu. Organizovaly se brigády, kdy se třeba stavěl kulturní dům,“ vzpomíná na minulý režim Stáňa Adamcová. „Tehdy jsme sbíraly byliny, chodily jsme na šišky, aby byla semínka, to vše zadarmo,“ dodává Petráchová. Paní Janě je zase líto, že za minulého režimu byl vybudován základ levných energií – atomové bloky. A nyní seniorky musejí platit drahou elektřinu.

Tyto takzvané starodůchodkyně s nižšími důchody tedy vzkazují státu, že pokud jim chce pomoci, musí vymyslet systémový způsob. „Stát přece má databázi nízkopříjmových důchodců. Těm může poslat pomoc automaticky a ne je posílat do fronty na sociálku,“ shodují se seniorky.

Petráchová si myslí, že některá z důchodkyň se může dostat do finanční tísně, protože s penězi z valorizované penze počítala. „Může se to stát hlavně v souvislosti s vyúčtováním energií či topení, což nemusí být malé položky, když třeba někdo topí plynem,“ míní seniorka. Neznamená to ale, že by stát jenom kritizovaly. Jedním dechem přiznávají, že za poslední léta jim penze dost narostly.

„Zařídila to Babišova vláda. V posledním roce nám důchody nezvýšila tato vláda, ale inflace,“ hodnotí Petráchová s tím, že část peněz jim teď však inflace i sebere. Ona sama to řeší tak, že chodí vypomáhat krejčové. Ale je to prý jen občasný přivýdělek na pár hodin. „Více sil už mi totiž nezbývá,“ vysvětluje žena, která část volna věnuje i dobrovolnické činnosti.

„Jako dobrovolnice pomáhám v nemocnici nebo v Totemu v Plzni. Dřív jsem to dělala často. Mám dobrý pocit, když udělám něco pro ostatní. Jsem na to zvyklá od mala. Chodila jsem třeba na onkologii hrát si a povídat si s dětmi. V pokročilejším věku už jsem to ale psychicky nezvládala,“ vypráví žena, která pomáhá i proto, že sama ví, jak je nemoc krutá.

„Dcera mi totiž onemocněla roztroušenou sklerózou. Proto se snažím pomáhat tam, kde je to zapotřebí. Někdy to ale už nejde, protože i já jsem vyčerpaná,“ popisuje elegantně vypadající paní.

Nejvíc se seniorky bojí toho, že budou někomu na obtíž. „Proto se udržujeme, cvičíme, pohybujeme se. Nenaučily jsme se totiž přijímat úsluhy. Když někdo potřebuje pomoci, můžu se rozkrájet. Mě by to od druhého také potěšilo, ale neřeknu si o to,“ vypráví duševně svěží devadesátnice Herinková. Podle ní je to dané tvrdou výchovou – její generace prožila 2. světovou válku.

Pomoc spíš od kamarádek než od dětí

I proto, že si seniorky neumějí říci o pomoc druhému, jsou šťastné za to, že mohou navštěvovat centrum DoRA, kam chodí většina z nich i deset let. „Jsem vděčná Stáně Adamcové, ale i Alence Herinkové, že mám možnost sem chodit, že mě úžasně přijaly, když jsem sem přišla poprvé,“ říká paní Jana. Ta zde prý našla partu, které se může svěřit, což jí prý hodně pomohlo. „Beru to tak trochu jako terapeutickou skupinu, kde mohu říci svoje problémy a vyslechnu problémy druhých. Chodím sem ráda, i když jsem založením introvert,“ vypráví.

Podle Adamcové se jedná o důležitou věc v životě seniorů, protože si zde najdou přátele, vědí o sobě, telefonují si. Je to dáno tím, že seniorky očekávají pomoc spíš od kamarádů než od svých dětí, protože ty jsou většinou v práci.

„Každá někomu z nás pořád volá. Já často skoro všem. To aby nezůstal někdo sám doma bez pomoci,“ říká Adamcová, které by 79 nikdo nehádal. Téměř celý týden má odpoledne taneční kroužky s předškolními dětmi, vede i divadelní kroužek.

„Ve středu jsem na krajské radě pro seniory, poté odpoledne následuje cvičení pro seniory. Fyzicky nemám problém, jen když jsou netypické schody, mám kvůli zelenému zákalu pocit, že se zřítím. Vystupovat z tramvaje je také horor, ale když jsem v tělocvičně, všechno ze mě spadne. Cvičení, která během týdne vedu, ani nespočítám,“ vypráví Adamcová.

Společné mají seniorky i to, že neustále chodí do přírody, ze které prý čerpají energii. „Buď do přírody chodím s někým, ráda si ale vyrazím i sama. Bez hůlky už to ale nejde. Okysličím si tam krev a hned se všechno zdá o trošku snadnější,“ vypráví Herinková.

Občasné splíny léčí i psaním básní nebo, jak říká, hází na papír i různé impulzy. „Třeba když umřel Karel Gott, napsala jsem o tom a hned se mi ulevilo,“ vypráví. Chystá i stať o diskriminaci důchodců v obchodních centrech.

„Ne každý senior má totiž chytrý mobil, protože když se jim třesou ruce, je lepší ten tlačítkový,“ vypráví žena, která kvůli tomu odbourala nakupování v obchodním řetězci, kde se bez aplikace v mobilu nedostane ke slevám. Kartičky, přes které se dají čerpat slevy i bez telefonu, prý naštěstí mají v jiných obchodech,“ popsala Herinková. Kamarádky ji teď přemlouvají, aby své básně vydala, protože jsou podle nich moc dobré.