V roce 2030 už od státu nebudete dostávat žádný příspěvek na provoz, budete tedy na státu nezávislí. V čem to bude výhodné?
Když jste závislí na dotacích, o kterých rozhodují politici, je to spojeno s určitým vlivem politiky. Pro nás je důležité, abychom mohli říkat i věci, které politici neradi slyší, pokud se domníváme, že jsou pravdivé. Ekonomická nezávislost přináší větší možnost říkat věci svobodně. Víra navíc ukazuje způsob života, kdy se člověk umí postarat sám o sebe. Nemá smysl hlásat víru a brát peníze odjinud.
Pokud chceme žít jako věřící lidé, pak si na to, co chceme dělat dobrého, musíme vydělat. Patří sem školství i péče o památky, což jsou věci, které se týkají celé společnosti. Patří sem i péče o lidi, což je základní věcí těch, kteří jsou věřící, kteří mají zájem o smysl života spojený s křesťanstvím.
Byl by pro vás přípustný takzvaný desátek, tedy platba části příjmu, která je odváděna náboženské instituci?
O církevní dani v žádném případě neuvažujeme, bylo to řečeno na začátku restitučního procesu. Podpora církve je velikánské téma. Jsou totiž oblasti, kde je méně lidí, příkladem je Tachovsko, kde je menší možnost složit se třeba na plat místního faráře. Větší možnosti jsou v Plzni, kde je lidí více. Třeba evangelická církev upřednostňuje oblasti, kde se lidé na faráře složí. Katolická církev je více redistribuční, což znamená, že podporuje misijní místa.
Navíc lidé, kteří darují peníze, pak zcela legitimně očekávají, že budou mít v církvi větší slovo. Potom je otázkou, jak vybalancovat, aby lidé štědří, ale také s jednoznačnými názory, nebyli těmi, kteří určují pouť lidí, kteří nejsou tak sociálně nebo ekonomicky zdatní a mají třeba jiné názory. Intenzivně o tom nyní diskutujeme.
Ale přijímáte dary, nebo ne?
Ano, ale nesmí být v bitcoinech a z darknetu (smích). Mnohem více je to o drobných darech od lidí, kteří se účastní života církve, než o velkých darech. Výjimkou je diecéze z Regensburgu, která nám leckdy s něčím pomůže. Podpora přichází i z pražské arcidiecéze, která nás podporuje financováním různých pastoračních projektů.
Kolik věřících je v plzeňské diecézi?
Do kostela k nám v Plzeňské diecézi v neděli přijde něco přes sedm tisíc lidí, což je strašně maličko. V diecézi je pravděpodobně něco kolem 17 procent lidí, kteří se hlásí ke křesťanství. S výpočtem pomohl Český statistický úřad. Počet lidí, kteří chodí do kostela, klesl po covidu. Přišli jsme tak o nějakých 20 procent lidí, což se týká celé republiky. Člověk postcovidového typu zkrátka snížil připravenost někde se angažovat a nás to postihlo významným způsobem, stejně jako další části společnosti.
Připomínáte, že Plzeňská diecéze je jediná v České republice, kde se organizuje synoda neboli církevní shromáždění, kde se diskutuje a rozhoduje o důležitých otázkách církve.
Je to tak, navíc poslední synoda v Českých zemích byla někdy ve 20. letech 20. století v Brně, od té doby žádná synoda v Čechách nebyla. Synoda je něco, co nabídl papež František, který říkal, že v církvi to nemá být pyramida, kdy rozhoduje ten nahoře, tedy biskup. Všichni lidé, kteří chtěli diskutovat, se zapojili. Jedná se o tisíce lidí, kteří se sdružili do stovky debatních skupin. V synodě se ptáme například, jakým způsobem komunikovat s nevěřícími, jak zajistit, aby nás lidé vnímali jako součást společnosti, důležitou otázkou je i to, jak v diecézi dislokovat kněze.
Strašně se totiž mění mentalita lidí, kteří jsou dnes mnohem víc připravení jezdit tam, kde je to zajímavé, než aby zůstávali u svého pana faráře doma. Kostel se zkrátka dostal do pozice jakéhosi Kauflandu. Lidé nejezdí do místního malého obchodu, ale jedou si nakoupit klidně 25 kilometrů do velkého Kauflandu, protože tam mají větší výběr. Dnes jsou lidé raději někde, kde je živé církevní společenství, i když to třeba znamená, že jedou desítky kilometrů.
Jsou součástí synody i nevěřící, kteří diskutují o budoucnosti církve?
Mezi diskutujícími jsou jich desítky. Každá skupina si nakonec volí delegáta a ti se pravidelně sjíždějí do Johanistalu v Bavorsku. Synoda byla zahájena 7. ledna 2024, jedná se o velikánský proces, který potrvá dva a půl roku. Stále se diskutuje, delegáti navrhují změny, na jednom ze setkání navrhli dokonce 120 změn v předložených dokumentech. Nakonec vypracujeme koncepce, o těch se také bude diskutovat, ve finále budou k dispozici prováděcí kroky. Celý proces je veřejný. Informace jsou na stránkách biskupství.
Neorientuje se církev jen na věřící komunitu? Nežijí věřící tak trochu v ghettu? Není to důvod, proč je věřících málo?
Proto je hlavní otázkou synody, jak o sobě dávat více vědět. Jsme si vědomi toho, že oslovit okolí není něco, co se může dělat stejně jako v minulosti. Je potřeba hledat nové způsoby. Je to pro nás velká výzva.
Proto třeba v Dobřanech pořádáme Pohádkové náměstí, což je veliká akce pro děti na konci školního roku. PilsAlive je křesťanský hudební festival plzeňské diecéze, který je součástí akce Historický týden v Plzni. Podobný charakter má i takzvaná Lívancová pouť v Manětíně, což je velikánská akce pro všechny. V klášteře Teplá se organizují pravidelné programy pro děti, o které je velký zájem. Připravujeme programy pro školy k Vánocům, procházky katedrálou svatého Bartoloměje k Velikonocům. Zkrátka stále hledáme další způsoby setkávání.
Jako je pastorační služba v nemocnicích?
Ano, pastorační službou máme obsazené všechny nemocnice v kraji, ve Fakultní nemocnici v Plzni vznikl dokonce celý kaplanský tým složený z různých církví. S lidmi se setkává i kaplan z katolické církve, přibýt má i naše kaplanka. Jedná se o koncept, který vychází z vyhlášky ministerstva zdravotnictví a objevil se i v zákoně o zdravotní péči. Služba duchovního je nabídka pro všechny, naslouchá jak nemocným, tak zaměstnancům. Projekt jsme ve fakultní nemocnici zahájili v loňském roce a mám z něj velkou radost.
Co bude podle vás na cestě za novými věřícími nejsložitější? Práce s mládeží?
Je to tak. Minulostí se totiž stalo to, že děti věřících rodičů jsou také věřící. Je to celosvětový trend. O tom, proč to tak je, se vede celosvětová sociologická diskuse. Jisté už je, že rodina není základním nositelem hodnot pro mladou generaci. Je to bohužel internet, jsou to lidé z okolí mladých lidí, ale není to rodina. Rodina je stále nositelem hodnot v Africe, ale neplatí to pro Evropu, pro USA, pro Jižní Ameriku, a dokonce ani pro Asii. Naše diecéze se tedy rozrůstá hlavně díky lidem, kteří jsou pokřtění jako dospělí. Letos jsme pokřtili téměř stovku dospělých. Na počet věřících lidí je to úplně nejvíc v celé republice.
O jaké lidi se jedná?
Jsou to lidé velice různí, je tam jeden starosta, jeden bývalý starosta i lidé vysoce postavení. Většinou jsou to lidé středního věku, kteří v životě něco zažili, život se jim nasvítil z jiného pohledu a začínají přemýšlet o jeho smyslu.
Věřících možná bude přibývat, když je dnes taková přelomová doba. Nebo ne?
Nechceme říkat, že zlá doba nám přináší prospěch, my bychom rádi žili v poklidných dobách, ale lidé se určitě budou ve větší míře ptát na věci týkající se smyslu života či naděje.
Mluví se o tom, že stále více mladých lidí se rozhoduje pro život bez dětí. Jsou věřící těmi, kteří mají více dětí?
Počet dětí v křesťanských rodinách je určitě o něco vyšší, ale není to dramaticky vyšší počet.
Mluví se o vás jako o možném budoucím arcibiskupovi pražském. Co na to říkáte?
Neříkám na to nic. Důvod je jednoduchý. Rozhodnout musí papež.
