A je pryč. Očím se v centru zas o trochu lépe kouká. Všechno jde, když se chce. Tak na sociální síti Facebook oznámil v uplynulých dnech známý plzeňský architekt Jakub Mareš fakt, že od budovy Nové scény Divadla J. K. Tyla v Plzni na Palackého náměstí zmizel obří bigboard, který hyzdil pohled na budovu.
Odstranění reklamní obludy oceňují i městští úředníci. Smutným důsledkem právního systému v České republice podle Mareše ale je, že bitva o odstranění dočasné stavby stojící na cizím pozemku trvala pět let a neobešla se bez vyhrožování.
„Byly momenty, kdy jsem si připadal jako v seriálu Devadesátky,“ vypráví Mareš. Konkrétní firmu, která za vším stojí, neuvádí, protože ve hře je prý řetězec firem, které mají jediný úkol - zkomplikovat ukončení smlouvy.
Anabáze začala tím, že architekti z ateliéru s názvem „k světu“ začali pracovat pro investora, který chtěl na vedlejším pozemku navrhnout dům. „Nebylo milé navrhovat krásnou stavbu v místě, které hyzdí obří bigboard trčící z vedlejšího pozemku,“ líčí Mareš.
Proto prý investora z firmy Jízdecká s.r.o. architekti přesvědčili, aby pozemek pod bigboardem koupil. Už samotný nákup byl velmi složitý. Dodnes prý ale Mareš trochu lituje, že investora k akci motivoval.
Obří reklamní nosič u Nové scény Divadla J. K. Tyla v Plzni je už minulostí.
Netušil totiž, co se kolem jediného bigboardu a domu strhne. „Nejhorší to bylo první a druhý rok, tedy v době, kdy jsme dali najevo, že bigboard chceme odstranit. Dodnes nevíme, kdo to byl, ale ve stejné době za jedním z majitelů, který nám pozemek pod billboardem prodával, někdo přijel a vyhrožoval mu, aby ho neprodával nám ale právě jim,“ popsal architekt.
Smlouvu o umístění stavby zařízení na umístění bigboardů kdysi dávno podepsal tehdejší majitel pozemku.
„Problém je ale v tom, že smlouva je tak skvěle, nebo spíš tak nevypověditelně napsaná, že je úplně jedno, kdo vlastní pozemek, jestli je to město, nebo soukromník,“ uvedl Mareš s tím, že zařízení na umístění bigboardů vlastní firma, která ho pronajme jiné firmě, ta ho pronajme další firmě.
„Ve hře jsou třeba čtyři navzájem propojené firmy, každá má maximální výpovědní lhůtu a ještě úplně jiná firma plochu pronajímá,“ vylíčil Mareš, podle kterého šlo o kombinaci právní represe a nátlaku. „Jako argument jsme využívali vyhlášky města omezující billboardy, ale to byly slabé argumenty. Těmto podnikatelům jde hlavně o prodloužení lukrativního byznysu. Z jednoho bigboardu mají někdy i 60 tisíc korun čistého za měsíc. Vůle ukončit tento byznys je tedy strašně malá,“ popsal Mareš.
I právníci pracující na straně Mareše, jeho spolupracovníků a Jízdecké s.r.o museli tedy také vyvinout nátlak. „Vyjednávali jsme mimo jiné tím způsobem, že nám jde o jeden jediný bigboard a jiný řešit nebudeme. Ale dali jsme najevo, že pokud přijdou další obstrukce, může se stát, že napadneme i jiné - s cílem hájit veřejný zájem a právo na veřejný prostor bez vizuálního smogu. Zkrátka že budeme dělat všechno pro to, aby přišli i o nějaký další bigboard,“ popsal Mareš.
Bigboard zastiňoval městské divadlo
Doplnil, že výhodou bigboardu u divadla bylo to, že šlo o dočasnou stavbu. „Když se dívám zpět, co vše bylo nutné absolvovat u dočasné stavby, jsou podle mě trvalé stavby skoro neodstranitelné,“ uvedl Mareš.
Problém je podle něj v tom, že firmy prodávající reklamní plochy dokážou účinně hledat právní způsoby, jak přesvědčit úředníky stavebních odborů, kteří mohou dočasné stavby prodlužovat. I v tomto případě se to prý jednou podařilo. Ve prospěch billboardové firmy mluví prý to, že se mohla minimálně ještě jednou odvolat nebo nechat věc dojít tak daleko, že by úřad rozhodoval o odstranění černé stavby.
„Kdyby tedy celé jednání s majitelem billboardu probíhalo tak jako na úplném konci, nebylo by o čem psát,“ konstatoval Mareš.
Na otázku, jestli se dá věřit tomu, že se Plzeň zbaví lesa dalších bigboardů a billboardů, odpověděl, že to bude velmi těžké. „U dočasných staveb bude důležité, aby stavební úřady neprodloužily lhůty. Bude to, myslím, o právní síle úřadů umět obhájit konečnost billboardů,“ nastínil Mareš.
Odstranění bigboardu od Nové scény Divadla J. K. Tyla považuje za úspěch i architekt Jaroslav Holler z úseku veřejného prostoru Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně. „Oceňuji to zvlášť proto, že jsme v situaci, kdy je těžké se reklamních staveb zbavovat. Navíc tento bigboard de facto zastiňoval městské divadlo,“ uvedl Holler.
Připomněl, že jedním z důvodů, proč stavební úřad lhůtu pro bigboard u divadla neprodloužil, je fakt, že město zpracovalo a nechalo schválit územní studii, která zde počítá s polyfunkční zástavbou a nepřipouští stavby pro reklamu.
„Zároveň jsme zpracovali manuály a plán regulace vizuálního smogu pro celou centrální oblast města,“ doplnil s tím, že díky této regulaci by mohly postupně zmizet i další reklamní plochy.
Důvodem zahušťujícího se lesa reklam všude kolem nás je podle Hollera to, že společnost v postkomunistických státech si dlouho nevážila veřejného prostoru. Byl proto privatizován různými soukromými subjekty, sloužil jako sklad soukromých objektů relativně za hubičku. „Devalvace veřejného prostoru je pozůstatek komunistického režimu s pokračováním i po sametové revoluci až do dnešních dnů,“ upřesnil Holler.
„Veřejný prostor, tedy ulice, náměstí, parky či nábřeží, to je ve městě náš nejcennější společný statek, který zásadně určuje kvalitu života. Stále více lidí vyžaduje jeho kvalitu a chápe jeho hodnotu, proto se veřejný prostor jako takový, včetně odstraňování vizuálního smogu, stává tématem řady politiků a městská administrativa se jím samozřejmě zabývá,“ uvedl Holler.
Připomněl i nebezpečnost vizuálního smogu pro zdraví obyvatel, protože podobně jako třeba hluk ve městech přináší lidem stres a psychické potíže.
