Z dvaceti vysazených růží bylo osm červených určeno dospělým příbuzným Jarmily Doležalové a zbývající bílé růže připomněly ležácké děti, včetně nejmladší popravené Heleny Skalické. Výsadba tak symbolicky propojila rodinnou paměť s připomínkou tragických událostí z roku 1942.
Růži za svého otce Josefa Šťulíka zasadila sama Jarmila Doležalová starší. „Na tatínka vzpomínám a mrzí mě to. Dodnes nemůžu pochopit, že donesl ten kufřík od vysílačky na půdu rodičů mojí maminky, proto je pak všechny odvezli. S Paetlovými, kde jsem vyrůstala, to bylo sice hezké, ale ta moje rodina mi strašně scházela. Tohle bych v životě neudělala, proto mě to neustále trápí,“ řekla.
Poslední přeživší ležácké tragédie vydává knihu, vznikla na cestách autem |
Kvůli potížím po úrazu nohy ji musela podpírat dcera, která pak vysadila růži za pratetu Františku Švandovou. „Když někdy půjdete kolem, podívejte se prosím na tyto růže, zavzpomínejte a třeba je i zalijte nebo upravte. Udělá nám to radost. Moje maminka přišla o svých deset nejbližších členů rodiny, mezi nimi byly i dvě malé holčičky. Nám ale bylo líto, že by ty ostatní děti neměly svou růžičku, proto je zde i deset bílých růží věnovaných právě jim,“ dodala Jarmila Doležalová mladší.
Červenou růži za svou babičku Marii Šťulíkovou zasadil Karel Doležal a bílé růže za dvě sestřenice přeživší zasadili vnuk Martin Boháč a vnučka Nela Doležalová. „Dívejte se na tu podobu, ta dívenka jako by babičce z oka vypadla,“ poznamenali někteří přítomní vzhled vnučky Nelinky, která se své babičce Jarmile Doležalové starší skutečně velmi podobá.
Do výsadby se zapojili i zástupci obou škol, které se pietní akce účastnily. Ředitel ZŠ Včelákov Jaroslav Prodělal a ředitel ZŠ Chrudim, Školní náměstí, Martin Vykydal. Spolu s nimi i další příbuzní Jarmily Doležalové, žáci a učitelé. Starosta Chrudimi František Pilný pak osobně vysadil růži za nejmladší popravenou dívku Helenku Skalickou a Jarmile Doležalové starší pogratuloval s velkou kyticí ke krásným 86. narozeninám.
Křest knihy a vzpomínky pro mladou generaci
Po výsadbě se většina přítomných přesunula přímo do Pamětníku Ležáky, kde byla pokřtěna nová, rozšířená verze knihy „Jarmila i Camilla, tři životy ležácké dívky II.“ doplněná o rodokmen s fotografiemi a barevnou přílohu. Školáci, kteří přijeli, měli možnost pokládat otázky přímo ženě, jejíž životní příběh patří k nejbolestnějším kapitolám našich dějin.
Na otázku jednoho z žáků, jaká je její nejhezčí vzpomínka z dětství, odpověděla bez dlouhého rozmýšlení. „Myslím, že tou nejhezčí vzpomínkou pro mě zůstává okamžik, kdy nám paní Paetlová namazala na dvoře chleba s margarínem. Byla to pro nás velká dobrota. Také ráda vzpomínám na to, když nám vařila pudink, nebo jak jsme sbírali šťovík za vesnicí,“ vyprávěla s nostalgickým úsměvem a školáci s udiveným výrazem ani nedutali.
„Důležité je si uvědomit, že oni skutečně velmi trpěli hladem. Než ty děti dostaly statut poněmčení schopné, tak Němci nevěděli, jestli je vůbec živit nebo ne, a opravdu na nich šetřili,“ dodala Jarmila Doležalová mladší.
Jedna z vůbec prvních vzpomínek Jarmily Doležalové byl okamžik po přesunu do Polska, kdy se vlivem neustálého hladovění spolu se starší dívkou rozhodly v umývárně hledat něco malého k jídlu. I takové krátké vzpomínkové úryvky dokazují, jak hluboko se tyto okamžiky zapsaly do jejího života.
Kniha, která vznikala dlouhých dvanáct let, je rozdělena do tří částí. První se ohlíží za krátkým životem v Ležákách, další popisuje o něco delší období u německé adoptivní rodiny Paetlových s novým jménem Camilla a třetí pokrývá návrat do vlasti a její nový život. Z některých vzpomínek pamětníků na osudové okamžiky v knize dodnes mrazí. V jejím novém vydání, si tak může čtenář hned při četbě vyhledat osobu, o které se v publikaci vypráví, a podívat se na to, jak vypadala.

