Blížil se konec druhé světové války. Při posledním generálním apelu ze 17. ledna 1945 se ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka nacházelo téměř 67 tisíc vězňů. Druhý den více než 58 tisíc utrápených a vysílených lidí bylo donuceno tábor evakuovat. V ošoupaných dřevácích a nuzných vězeňských hadrech pěšky nebo ve vagonech na uhlí byli před postupující Rudou armádou posláni na západ do jiných táborů v Německu. Cílem nacistů bylo zahladit všechny stopy i napáchaná zvěrstva.
Největší vražedná mašinerie v dějinách lidstva, která v nacistickém Německu a okupovaných územích zmobilizovala veškeré síly s cílem vyhladit židovské obyvatelstvo, dopadla na sklonku války i na obyvatele obcí, měst a městeček podél hlavních železničních tratí, po kterých jako lidské stíny v otevřených vozech jezdily transporty smrti. Minimálně dva z nich 24. ledna 1945 projížděly i po trati mezi Českou Třebovou a Prahou.
Vězni vyhazovali mrtvá těla z vagonů
To, co někteří lidé na vlastní oči viděli, se jim z paměti do konce života nikdy nevymazalo. Byla středa 24. ledna 1945. V dopoledních hodinách za třeskutých mrazů, kdy teploty padaly k minus 19 stupňům Celsia, ve stanici Ústí nad Orlicí město zastavil dlouhý vlak s třemi desítkami nákladních vozů. Pohled do vozů na uhlí vyvolal úděs a zděšení. V nízkých otevřených vagonech stáli bez hnutí lidé na pokraji sil.
V Brandýse v roce 1975 díky sepsaným vzpomínkám s pamětníky dodnes vědí, co po rozjezdu vlaku následovalo. Jak vězni umírali hlady, na totální vyčerpání a umrznutí, jejich těla ostatní přeživší vyhazovali přes postranice vagonů z vlaku, aby kolem sebe získali víc místa, neboť v každém vagonu se tísnilo kolem 150 lidí.
Dvě padající těla na vlastní oči viděl železniční pochůzkář Zrůst. Po cestě z Ústí do Bezpráví narazil na několik dalších zmrzlých těl. Celkem bylo ten den nalezeno 18 těl, jejichž jména zůstala ukryta jen ve vytetovaných vězeňských číslech na předloktí levé ruky.
„Těla tehdy ohledával pan doktor Novotný, samozřejmě pod německým dozorem. Do ohledacích lístků, které máme dodnes na radnici, musel samozřejmě napsat, že ti lidé nezemřeli násilnou smrtí a že příčinou jejich skonu byla mimořádná zima. Nic jiného v té době napsat nemohl. Němečtí vojáci, kteří měli u Luhu strážní oddíl, dohlíželi na to, že těla budou dovezena k márnici, kterou pak hlídali,“ vypraví starosta Brandýsa nad Orlicí Roman Buchtel.
Velká část obětí pocházela z Maďarska
Jména pohřbených lidí, nad jejichž hrobem v roce 1947 vyrostl pomník, byla dlouhá léta neznámá. První stopa na začátku tisíciletí vedla kvůli počátečním vynechaným písmenům do slepé uličky.
„My už dnes bezpečně víme, že osm z osmnácti ‚brandýských‘ obětí transportu smrti pocházelo z Maďarska, dva z Holandska, další tři lidé pocházeli z ghett v Rize, Lodži a Radomi, posledních pět pak bylo přivezeno do Osvětimi tzv. sběrnými transporty bez bližšího označení odkud,“ uvedla Blanka Petrovická, která po obětech spolu s dalšími pátrala.
Z osmnácti obětí pomohly osvětimské a německé archivy rozluštit čtyři jména, k dalším devíti lidem se podařilo dohledat jen částečné informace.
„Ještě jsem v lednu oslovoval jedno centrum pro identifikaci jmen bývalých vězňů z Osvětimi v Německu, ale také se jim nepodařilo dohledat všechna jména. Jedinou stoprocentní metodou by byly testy DNA,“ dodal Buchtel.
Pietní akt za účasti kněze a pražského rabína se v Brandýse konal v pátek poprvé. „Oběti války si připomínáme vždy v květnu. Tím, že uplynulo 80 let, chtěli jsme tento příběh oživit a taky ukázat, že když se dostane k moci hrůzná ideologie, tak to může takto skončit,“ zamýšlí se starosta.
Aby se do závažnosti příběhu spojeného s důležitými historickými událostmi 20. století vcítila i mladá generace, domluvilo se vedení města se zdejší základní školou na aktivitách pro osmáky a deváťáky. Děti budou mít příležitost pracovat s materiály, které se k události dochovaly, a pokračovat tak v dalším bádání včetně pátrání po dosud neobjevených a zapomenutých vzpomínkách a materiálech od místních obyvatel.
