Hlavním posláním andělů strážných je lidem pomáhat v těch nejhorších životních situacích. Osmapadesátiletý Josef Ševčík jednoho takového má. Zjevil se ve chvíli, když to bylo nejvíc potřeba.
Ještě donedávna provozoval se svými rodiči palírnu ovoce na Slovácku. Rád cestoval, chodil po horách, jezdil k moři. Před osmi lety se však začaly objevovat zdravotní potíže a lékaři mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu, zákeřnou a zatím nevyléčitelnou chorobu napadající centrální nervový systém. Upoután na invalidní vozík je odkázán jen na péči svých devadesátiletých rodičů. Postupně se zhoršovala hybnost celého těla a život i přes nasazenou léčbu pro něj ztrácel smysl.
 |
Náhoda tomu chtěla a loni v lázních potkal Hanu Francovou z Pardubic. Ta, když se dozvěděla jeho životní příběh, mu zkusila ukázat, že život se jen tak nevzdává a musí zabojovat. „Potkala jsem tam skvělýho chlapa, ale bohužel úplně zlomeného. Člověka, který vzdal život. Řekla jsem mu, že musí zabojovat. Ještě to není podle mých představ, ale on bojovat bude,“ říká energická žena, díky které se panu Josefovi změnil život.
Jeden výjezd naslepo, nový začátek
Nejdříve o Josefovi věděla jen to, že žije kdesi na Slovácku se svými rodiči. Jednoho dne si řekla, že jej překvapí a navštíví ho. Ač o to sám moc nestál. „Sedla jsem si ke katastrální mapě a začala hledat dům od domu, abych ho našla. Když jsem ho takhle navštívila poprvé, byl v šoku, ale snad v příjemném,“ směje se Hanka. Od té doby za ním v Těmicích na Hodonínsku byla několikrát.
Aby doma neseděl sám a nežehral na svůj osud, jednou se ho zeptala, co by udělal, kdyby byl zdravý. Řekl, že by se strašně rád podíval na v té době nejdelší visutý most světa na Dolní Moravě. Věděl však, že bez cizí pomoci to nepůjde.
„Zkoušela jsem to domluvit sama, ale bohužel se mi to nepodařilo. Až když jsem oslovila Sanitku naděje, stalo se něco neskutečného a dneska tu můžeme být,“ říká Hana Francová.
Cesta za snem
Panu Josefovi ani nevadilo, že na cestu dlouho téměř 200 kilometrů musel vstávat ve čtyři ráno.
„Opravdu je to splněný sen. Moc jsem se na most těšil. Sám sebe jsem musel překonávat, ale stálo to za to. Děkuji lidem, kteří to dokázali zorganizovat a přání mi splnit,“ byl plný dojmů Josef Ševčík po vjetí na ocelovou lávku.
Měl ji dnes ráno sám pro sebe. A návštěvu mu nezkazil ani fakt, že byla celá v mracích. „Že nevidím panoramata? Nevadí, dotkli jsme se nebe. Co může být čistšího,“ zamyslel se, když se nacházel 95 metrů nad zemí v půlce 721 metrů dlouhého mostu.
Nejenže se svezl bobovou dráhou, ale později se roztrhaly mraky a i on se mohl kochat dalekými výhledy nejen z lávky, ale i ze Stezky v oblacích. Zároveň byl vůbec prvním vozíčkářem, který se na Skybridge kdy podíval. Pro vozíčkáře je totiž visutá lávka zapovězena.
„Šlo o dobrou věc, takže případné problémy a starosti šly stranou. Nejdůležitější pro nás bylo, aby si to pan Josef užil. Na rozdíl od Stezky v oblacích, která je pro hendikepovaného člověka běžně otevřena, je na Skybridge hendikepovaným vstup zakázán,“ řekl Jan Žerníček, vedoucí Stezky v oblacích a visuté lávky Skybridge.
Sanitka naděje formou zážitků pomáhá plnit sny těžce nemocným dětem a dospělým s omezenou mobilitou. Ročně se na ní obracejí desítky lidí. „Snažíme se zajistit nevšední zážitky lidem, kteří by si je bez naší pomoci nedokázali splnit. Nemusí jít jenom o lidi s hendikepem. Sanitka naděje pomáhá i lidem bez rodiny a podobně. Bez dobrovolníků v týmu a drobných dárců, kteří nás podporují na sociálních sítích, bychom se neobešli,“ uvedla Soňa Formanová ředitelka organizace, která možná v příštím roce pomůže panu Josefovi podívat se k moři.
