Pracovní doba řidiče sypacího vozu je krušná. Směna začíná v době, kdy se jiní chystají jít spát. Jiří Slavík vstával 16. března po půlnoci ke své poslední ranní šichtě v sypačské sezoně.
Když z pravidelného osmdesátikilometrového kolečka ubral zhruba třetinu, ve zpětném zrcátku zaznamenal řidiče v osobním autě. Jenže pak tam jeho ranní společník najednou nebyl.
„Silnice se tam rozdvojuje, já se dal doprava, když jsem se znova podíval do zrcátka, on to vzal rovně. Silnice ale tam tudy nevede, místo toho jsem uviděl světla na vodě,“ popisuje nehodu z před téměř dvou měsíců Slavík.
Nemůžu se dostat ven a neumím plavat, zavolal muž hasičům z potápějícího se auta |
Doteď nedokáže odhadnout, jak dlouho trvalo to, co následovalo. Čemu ani nechtěl věřit. Zacouval, tatru natočil tak, aby osvítila rybník, a zavolal záchranku.
O pomoc si před potopením stihl zavolat i řidič v havarovaném voze. „Na tísňovou linku hasičů se ve 3:28 hodin ozval hlas osoby, který oznamoval, že se s autem potápí, nemůže se dostat ven, a navíc neumí plavat,“ popsala tehdy ranní drama mluvčí krajských hasičů Vendula Horáková.
„Auto šlo rychle ke dnu,“ popisuje Slavík, který skočil řidiči na pomoct do ledové vody. „Nebyl čas se svlékat, šel jsem do vody tak, jak jsem byl. Řidič se vyhoupl zpod hladiny. Řekl mi, že neumí plavat, chytil jsem ho za rameno a plaval s ním ke břehu, jak jen to šlo.“
Do psychiky postiženého se statečný devětačtyřicetiletý zachránce dostával těžko. „Musel prožít muka. Neumím si představit, co musel prožít, když s ním šlo auto ke dnu. Byl klidný, tím mi dost ulehčil plavbu ke břehu,“ říká Slavík.
Do vody by prý skočil znovu, kdyby bylo potřeba. Publicita spojená s jeho činem mu však není příjemná. „Nepotrpím si na tyto věci, jako hrdina si nepřipadám, proč by taky,“ uzavírá Slavík.