Zemřel Krychlič. Legendární pardubický pábitel, který se nebál odlišovat

  16:28
Byl známější než primátor. Byl výrazný a ve své odlišnosti si na jednu stranu liboval, na stranu druhou vyvolával tváří s vrstvou líčidla a zejména nevídaně vypracovaným účesem odtažitost, která mu zaručovala klid. Krychlič, jak se mu v rodných Pardubicích říkalo, minulý týden zemřel.

Pardubická postava Václav Kulhánek alias Krychlič. | foto: Tomáš Kubelka

Informaci o úmrtí třiasedmdesátiletého Václava Kulhánka zveřejnila na Facebooku novinářka Silvie Dymáková.

„Pábitelský, kouzelný, nezapomenutelný. Vašek měl dar, že ze svého života vytěsňoval negativní věci. Měl v počítači tabulku, kam si zapisoval, co se mu stalo - to dobré i to špatné. To negativní pak ale vymazal, nechával si tam jenom ty dobré události, aby si připomínal, jaký měl krásný život. Svým způsobem žil ve své vlastní iluzi, ale byl v ní spokojený,“ říká Dymáková.

S Václavem Kulhánkem alias Krychličem pět let točila časosběrný dokument s názvem Já, Krychlič. Dokument je takřka hotový. 

„Bude to pocta Václavovi, on by si moc přál, aby na něj lidi nezapomněli. Byl výraznou ikonou regionu, dotvářel pardubický kolorit, on je dětství spousty lidí, je neuvěřitelné, že už ho nikdy nepotkám na nádraží,“ říká Dymáková, která s mužem navázala kontakt před osmi lety, když s ním chtěla udělat reportáž.

Z té zpočátku sešlo, reportérka byla drsně odmítnuta.

Krychlič

Celým jménem Josef Václav Antonín Kulhánek, přezdívaný Krychlič, byl legendární postava Pardubic, která byla od 60. let 20. století typická výrazným líčením a nošením paruky nebo avantgardní úpravou vlastních vlasů, jež svým tvarem a tuhostí často připomínají hranol či krychli. Nejprve dva roky učil na základní škole a později pracoval ve společnosti CHEMING v účtárně a na personálním oddělení. Neskrýval svou homosexuální orientaci a podle vlastních slov byl doktorem přírodních věd. V 21. století žil ze starobního důchodu a bydlel v Nemošicích, kde choval větší množství slepic. Krychlič se zjevoval v prakticky nezměněné podobě již od poloviny 60. let 20. století, pravidelně na hlavním nádraží.

Zdroj: Wikipedie

„Přišla mi fatální SMS, kde mi sděloval, že se žádného natáčení účastnit nebude a rázně žádal o vymazání jeho kontaktu z mého telefonu. Po hodinách, které jsem s ním strávila bez kamery na Kuňce (Kunětické hoře) mě jeho odpověď sebrala. Vašek mě fascinoval nejenom vzhledem, ale něco mě k němu táhlo, jeho reakce mě tehdy srazila,“ vzpomíná Dymáková.

Po více než čtvrt roce si ho troufla, byť si to výslovně nepřál, oslovit znovu. Zavolala mu a řekla, že mu chce dát fotky, které vznikly během jejich setkání na Kuňce.

„Tehdy jsem mu je dala a začali jsme se vídat, jen tak bez kamery. Povídali jsme si a sbližovali jsme se. Začala jsem být fascinovaná tím, co se skrývá uvnitř - spousta bolesti a obrovská touha po lásce,“ popisuje reportérka.

Kulhánek se netajil tím, že byl homosexuál, miloval starší muže. „V našem filmu jsou dvě lásky, obě neopětované. Jemu stačilo být v blízkosti toho, koho miluje a to se mu splnilo,“ popisuje Dymáková.

Jak říká, Václav byl rád středem pozornosti. Miloval focení.

„Tehdy při prohlížení fotek padlo, že bychom si mohli tykat. Udělalo mi to ohromnou radost a vnímala jsem to jako velkou poctu. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc se začínáme sbližovat a že pro mě není člověk, na něhož míří kamera. ale že to je chlap, kterého je mi svým způsobem líto a mám ho ráda, protože je vnitřně krásný, jenom strašně moc zraněný,“ popisuje Dymáková.

Nechtěl být jedním z řady

Krychlič měl velkou sbírku kravat, na níž si zakládal. Stále je střídal. Zakládal si na své jinakosti.

„Já se potřeboval vždycky odlišovat, dělal jsem revoluci, chtěl jsem prostě vypadat jinak. V šedesátých letech jsem se zamiloval do Beatles a Rolling Stones a chtěl jsem mít vlasy jako rockové hvězdy.  Jenže za socialismu to bylo těžké. Nikdo se nesměl odlišovat, vyčnívat z řady. A já zas v řadě nikdy stát nemohl. Tak jsem si vlasy vyčesal nahoru a vymyslel tohle. Říkalo se o mně, že mám nejdelší vlasy směrem nahoru,“ vzpomínal v projektu fotografa Tomáše Kubelky Humans of Pardubice.

„Bylo s tím šíleně práce, ale hrozně mě to bavilo. Dříve jsem to česával třeba celou noc. Nejdřív se to muselo nalakovat, natupírovat, nechat a pak česat, aby to mělo nějakou fazónu. Kolikrát se mi stalo, že jsem byl už unavený a lehl jsem si. Ráno, když jsem se pak probudil, jsem to měl na jedné straně splácnuté. Byl jsem z toho nešťastný a musel to celé předělávat. Dneska to mám bez problémů, jak si lehnu, tak ráno vstanu,“ vzpomínal tehdy.

Krychlič měl obrovský rozhled, miloval přírodu, staral se o spoustu zvířat.

„K nim byl neuvěřitelně laskavý. Miloval kohouty, choval jich strašně moc. Také byl vášnivým sběratelem vinylových desek a videokazet. Ty měl všude. Místo, aby se ve vaně koupal, měl tam kazety,“ říká Dymáková.

Ačkoli okolí fascinoval jeho vzhled, Dymákovou, kterou jako jednu z mála vpustil do svého soukromí, přestal jeho účes zajímat a viděla v muži svébytný originál.

„Pořád si rozšiřoval rozhled, sledoval zprávy, hodně četl. Fascinovalo mě, jaký je, paradoxně jeho vzhled pro mě začal být nedůležitý,“ říká Dymáková.

Společenského člověka změnil covid

Jakkoli se zajímal o všechno kolem něj, nedbal na svoje zdraví. „Měl strašnou životosprávu. Byl schopný několik dní nejíst, pak zase spořádat spoustu nezdravých věcí. Jeho tělo nedostávalo ty správné živiny, tedy skoro vůbec žádné, jeho tělo nemělo kde brát,“ říká dokumentaristka.

Dost možná ke Kulhánkovu konci přispěla i covidová doba. „Byl společenský chlap, který miloval dechovku, koncerty, posezení s kamarády u kávy, rád chodil do restaurace, tam si dal jen polévku a pak tam hodiny povídal. To vše mu za poslední rok zmizelo,“ vzpomíná Dymáková.

Jedno z posledních setkání proběhlo na Vánoce. Ačkoli prý Krychlič vypadal velmi dobře, byl spokojený, nechal si narůst plnovous, byl vnitřně jiný. 

„Měl úplně jinou energii. Byl smířený. Jako by došel do nějakého bodu, ve kterém vidí dál, než všichni ostatní. Začala jsem se o něj bát. Zintenzivnila jsem s ním kontakt,“ popisuje Dymáková.

Lockdownem chtěl Krychlič proplout rychle, zpočátku odmítal očkování. Pak se ale rozhodl, že se očkovat nechá a požádal Dymákovou, aby ho zaregistrovala. 

„Zaregistrovala jsem ho, neměl však ještě termín. Domnívám se, že bral očkování jako světlo na konci tunelu, bohužel se ho nedočkal,“ říká Dymáková. 

Dokument o svérázné postavě Pardubic nyní sestříhá a dokončí. Jakým způsobem ho představí v nejisté době veřejnosti, zatím jisté není. Zvažuje, že dokument jednoduše pověsí na internet.

„Vašek říkal, že by si přál, aby dokument o něm měl premiéru na jeho narozeniny. Ty měl 15. února. Teď si nechám pár měsíců na dokončení. A i když ho budu mít hotový dřív, splním jeho přání a film půjde ven v den jeho nedožitých 74. narozenin,“ říká Dymáková.

.