Zapomenutá místa, kde se zastavil čas a dnes v nich přespává jen sem tam nějaký bezdomovec. Někdy prchání před mužem s puškou, jindy před zákonem. Hana Lustig navštívila desítky opuštěných míst v Česku i zahraničí. Urbex je pro ni způsob, jak se dotknout minulosti a lidských osudů.
Návštěva časů minulých, byť jen pohledem na plně vybavené pokoje, šálky na stole, rodinné fotky v šuplíku a dopisy, které už nikdo neotevře. Hana Lustig napsala pod svými dalšími pseudonymy hned několik fantasy knih. Nyní pod svým projektem Urbex & Stories jako H. Lustig vydala knihu s názvem Moderní ruiny, která kromě fotografií vypráví mrazivé příběhy z opuštěných míst.
„Našla jsem třeba urny původních majitelů. Bylo to silné a smutné zároveň, protože si najednou uvědomíte, že lidé nechají v domech mnohdy úplně všechno, i své mrtvé příbuzné,“ vypráví své zážitky fotografka, spisovatelka a vášnivá urbexerka Hana Lustig.
V únoru příštího roku plánuje společně se zakladatelem komunity Urbex Praha Václavem Žižkou výstavu fotografií v pražské kavárně Dark Velvet.
 |
Jak jste se k urbexu dostala a co vás na něm tak přitahuje, že se mu věnujete už řadu let?
Dřív jsem fotila lidi a reportážní fotky. Pak jsem ale začala hledat, co dalšího bych mohla fotit. Portréty mi moc nešly, a tak jsem si našla oblibu v architektuře, teď už tomu bude pět let. Pro mě je to jakási cesta do neznámých světů, kam se běžně nikdo nepodívá. Ten moment, kdy stojíte před opuštěným domem, kde čas jako by zamrzl, a otevřete dveře, za kterými vůbec netušíte, co vás čeká. Najednou tam vidíte plně vybavený pokoj, který už je ale v rozkladu, propadá se strop a všude je plíseň. To jsou pro mě nejúžasnější pocity.
Jak ta místa vyhledáváte a jak těžké je se do nich dostat?
Vyhledávám podle map, starých záznamů, některé i podle tipů v urbexových komunitách. Máme na sebe kontakty a vzájemně si místa doporučujeme. Pardubický kraj je v tomhle hodně zajímavý. Malé domky s historií, industriální areály. Ačkoliv se tím neživím, jsem vystudovaný historik a baví mě si zjišťovat historii k místům, která navštěvuji. V případě domů si hledám dokumenty, dopisy a rodinná alba. Snažím se sestavit si příběhy lidí, co tam žili, a mnohdy třeba v jednom jediném domě najdu historii tří generací, což je pro mě fascinující.
Ale není to tak, že se vždycky dostanete dovnitř, některé objekty jsou totiž nebezpečné nebo hlídané. Například Teslu v Pardubicích znám jen zvenčí, nikdy se mi nepodařilo dostat se dovnitř, protože jsem vyčkávala na vhodnou příležitost tak dlouho, až jsem ji promarnila, a Tesla mezitím zchátrala, zpětně toho lituji.
Tesla byla pro Pardubice fenoménem, její dědictví připomíná výstava na webu |
Pamatujete si na úplně první vstup do opuštěného domu?
Pamatuju si to, jako by to bylo dneska. Byla jsem úplně paralyzovaná, fascinovaná i vystrašená zároveň. Každé prasknutí se zdálo hlasité, pořád jsem se otáčela s pocitem, že mě někdo sleduje. Zároveň mě ta atmosféra absolutně vtáhla. Člověk má najednou pocit, že se ocitl v příběhu, který kdysi někdo žil, a ten otisk tam pořád zůstal. Dodnes mám respekt k těm místům, vždy vstoupím jako host, který se musí chovat s pokorou.
Nastala někdy situace, že jste musela na poslední chvíli ustoupit kvůli nebezpečí nebo dozoru?
V Německu jsme měli předem s kolegy vytipovaný krásný dům. Do toho domu lezla i místní děcka a byl plný věcí, byla tam celá historie té rodiny a my jsme z toho byli naprosto uneseni. Doslova ztraceni v čase. Bohužel nás zmerčil soused a zabarikádoval dveře, kterými jsme tam vstoupili, a zavolal na nás policajty. Když ty dveře blokoval, zaslechli jsme sice rachot, ale v té euforii jsme mysleli, že je to nějaký další zvědavec, a nijak nás to neděsilo. Když jsme ale chtěli odejít, zjistili jsme, že ty dveře jsou zadělané tak důsledně, že ani tři chlapi je nedokázali otevřít hrubou silou. Dal tam nějaké betonové kvádry, tedy nám bylo jasné, že je zle.
Dojezd policie je v Německu patnáct minut a to už uběhlo od chvíle, kdy jsme slyšeli rány. Naštěstí se nám rychle podařilo najít v domě otevřené okno a tím vyskočit ven k autu. Po cestě jsme pak kousek od domu potkali čtyři policejní vozy jedoucí tím směrem. To byl opravdu adrenalin a byly by určitě nepříjemnosti, kdyby nás tam tehdy chytili.
Potkala jste někdy uvnitř jiného člověka?
Ano, stává se to celkem často. V lepším případě jsou to jiní urbexeři, v tom horším potkáte bezdomovce, který tam přebývá. To se stává častěji, než bychom čekali. Ty situace jsou citlivé, protože se najednou nacházíte v jejich rajonu. Nejhorší je to pak v továrnách, kde se často objeví třeba nějací zloději, ti jsou pak nepříjemní. Většinou je pozdravím a zeptám se, jestli tam není ještě něco zajímavého k vidění. V jedné jsem potkala mladého kluka, který tam střílel do oken vzduchovkou. To jsem raději lezla pod těmi okny po čtyřech, protože jsem byla zrovna těhotná a bála jsem se, aby mě netrefil.
Byla někdy atmosféra na místě tak silná, že ovlivnila vás osobně?
V jedné chaloupce jsem měla pocit, že tam nemám být. Klepala jsem se a nešlo se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje ze zahrady. Udělala jsem tam tehdy jen pár fotek a těšila se, až odejdu. Byli jsme tam čtyři a ten pocit jsem měla jediná, takže je to hodně subjektivní.
Drsný pro mě byl dům preparátora. Ten zážitek mě mrazí dodnes. Dům byl sám o sobě jako z jiného světa. Stovky preparovaných ptáků, zvířata v lihu, posmrtné masky, všechno působilo jako muzeum. Šla tam i pustit elektřina, tak jsem rozsvítila. Jenomže to světlo najednou nešlo nijak zhasnout. Spadl mi foťák, zlobila technika i stativ. Já jsem jinak skeptik a na duchy nevěřím, ale tady jsem měla takový strach, že jsem se začala regulérně modlit. Nakonec jsme s přáteli to světlo nějak zhasli a vyhodili pojistky, aby se tam nemohlo nic stát. V ten moment, jako by se všechno uklidnilo. Do své knihy jsem ten příběh zařadila do kapitoly Temná místa – prokleté domy, protože přesně tak to na mě působilo. Mám pocit, že pan preparátor svou sbírku ani nikdy neopustil.
Objevila jste při průzkumu něco opravdu bizarního?
Jasně! Jednou jsem našla zasněženou mrtvolu Jacka Sparrowa, tedy jen jeho kostru. Ta byla rozprostřena po sněhu před ruinou – tady ruka, tam noha. V první chvíli se vám zastaví srdce. Nakonec to byla jen atrapa, ale ten okamžik byl fakt nepříjemný. A pak jsou tu ty zapomenuté urny, které nacházím docela často, a vždy mě zabolí u srdce.
Jak vlastně vznikají příběhy ve vaší knize Moderní ruiny?
Ráda nechávám mluvit samotná místa, každé si o ten příběh řekne. Jsou to buď příběhy, které najdu přímo v domech, a nebo něco, co tam cítím. Někde mě dojme obyčejný detail jako třeba vybavený dětský pokoj a malinké boty u postele, jinde je to silná energie, která mě nutí přemýšlet, kdo tu žil a proč odešel. Ty příběhy pak propojím s fotkami. Nejde jen o zachycení obyčejných zdí, snažím se, aby z každé fotky šla cítit atmosféra, kterou jsem si na vlastní kůži zažila já. V knize jsou místa rozlišena, aby čtenář věděl, zda se jedná o skutečnou historii nebo místo s fikcí.
Posedlý posedy. Fotograf ulovil kazatelnu pro invalidu i na kuří noze |
Jaké pro vás bylo objevovat Pardubický kraj, máte odtud nějaký silný zážitek?
V Pardubickém kraji je spousta míst, která ve mně zanechala opravdu hluboké stopy. Nejsou tu jen fabriky, které mě lákají dodnes, ale nesu si odtud i silné dojmy z nejzáhadnějších domů, které jsem kdy navštívila. Například Dům madam Lysohlávky, kterému se věnuji ve své knize. Byl to ten nejdivnější, co jsem kdy viděla. Zažil několik požárů i bezdomovce, ale teď už je zrekonstruovaný, to mě potěšilo. Byl plný divných věcí a každá měla svůj příběh. Dokonce i shořelé trámy tam byly naaranžované, jako by tam snad byly odjakživa. Ač znám historii tohoto domu, nemohu nic bližšího sdělit, protože je spojen se známou osobností a já nechci nikomu dělat potíže.
Silný zážitek mám ale z domu, který se nachází na Svitavsku. Objevit dům profifotografa s plně vybavenou fotokomorou a všemi přístroji je pro fotografa fantastické. Ten dům byl v exekuci, velmi starý a se spoustou místností, že by se tam člověk ztratil. Žil v něm fotograf se svou rodinou. Řada místností byla plná věcí a nábytku. Pomalu se tam nedalo ani projít. V patře pak bylo několik zachovalých pokojů, včetně toho dětského. Několikrát ho vykradli a dnes už by měl být vyklizen. Ale co tam žilo za rodinu, nikdo neví, místní znají ten dům jen jako opuštěný, ale nevzpomenou si, kdo tam bydlel. To je zvláštní, jako by ti lidé snad ani nikdy neexistovali. Jen plyšáci, fotky z dob T. G. Masaryka, filozofické citáty vylepené po zdech, ale žádná minulost.
Dá se podle vás dělat urbex eticky a bezpečně?
Já doufám, že to tak dělám. Používám zásadně cesty, které už vznikly přede mnou, nedělám takzvané vstupy. Když tam není otevřené okno nebo nějaká škvíra, vstup si sama neudělám. Jsou jistá pravidla urbexu a tohle je jedno z nich. Jakmile totiž začnete něco rozbíjet a někam se dobývat, už nejste urbexer, ale obyčejný zloděj. Tím, že mám dvě malé děti, vždy pečlivě zvažuji, kam vstoupit a kam ne. Mám mnoho kamarádů, kteří se na urbexu třeba propadli, a není jich málo. Naštěstí všichni to přežili, ale já z toho mám opravdu respekt.
Máte vysněnou lokalitu, kam byste se jednou chtěla dostat? A jak urbex ovlivnil váš osobní život?
Dlouho mě lákaly italské vily. Mají v sobě zvláštní krásu i smutek zároveň. Do jedné z nich se mi už podařilo dostat a letos plánuji další. Je to úplně jiný svět. Zároveň mám ale pořád řadu míst i tady v Čechách. Hlavně ty industriální budovy na Pardubicku, které mi zatím unikají. Urbex mě naučil trpělivosti, respektu a obrovskému vnímaní detailů. Je to trochu žrout peněz a času, ale s tím člověk musí počítat. Mám ještě rozepsaný román, který kvůli urbexu trochu zanedbávám. Myslím, že ta nejzajímavější místa na můj urbexový úspěch teprve čekají.
