Jako plemenný hřebec zplodil 48 potomků, z toho 19 hřebců a 29 klisen. Z nich do chovu byli zařazeni 4 plemenní hřebci a to Generale Pastora III, Generale Ravella IV, Generale Pastorella VII, Generale Albuza XI a 14 jeho dcer.
Z toho bylo 12 klisen zařazeno do základního stáda v Kladrubech nad Labem a 2 klisny působí v privátním chovu. Jeden z jeho synů plní ceremoniální službu na královském dvoře v Dánsku.
„Takový kůň je jeden z tisíce, takový kůň se nerodí často,“ vzpomíná pro MF DNES na svého svěřence někdejší vozatajská jednička kladrubského hřebčína Petr Vozáb.
„Jednou jsem ho měl v šestispřeží a praskla mi oprať. Tehdy jsem vezl kameramana na kozlíku a ten byl bledý, protože viděl, co se stalo. Myslel si, že s námi koně někam zdrhnou. Začal jsem na něj mluvit, koně přešli do kroku a zastavili,“ vzpomíná Vozáb.
Bílého hřebce měl na starosti od 4 let, kdy začínal odzadu, tedy jako nezkušený nejblíž kočímu. Už o rok později jako pětiletý mladík se vypracoval do pozice lídra čtyřspřeží, tedy na vůdčího koně.
„Petr Vozáb s ním uspěl na MČR v soutěži čtyřspřeží v letech 2001, 2004 a 2005, vítězil na mezinárodních závodech spřežení CAI-A v Kladrubech nad Labem v letech 2005, 2006, 2011, v Topolčiankách v roce 2009, nebo se s ním účastnil třech Mistrovství světa ve čtyřspřeží včetně Světových jezdeckých her v Cáchách,“ řekl ředitel Národního hřebčína Jiří Machek.
Přes všechny jeho sportovní úspěchy je ale třeba zmínit skutečný majstrštyk, který si Vozáb dovolil v roce 2008 - zapřáhnout dvaadvacet koní za sebou. Koněm, který dlouhý živý řetěz koní vedl, byl právě Generale Aversa XLIX.
„Toto jsme netrénovali dlouho. Dvakrát na zkoušku a pak dvakrát na jezdeckém dni. Averza byl neskutečně charakterní kůň. Skvěle reagoval na můj hlas. Mohl jsem si povídat s někým na kozlíku, ale věděl jsem, že mě vepředu Averza slyší. On byl jistota vepředu. Protože, co si budeme povídat, riziko to bylo. To už tak není o umění kočího, ale o tom, jak celé dvaadvacetispřeží poskládá a také, jaké má štěstí, protože kdyby si ti koně vzpomněli, tak to s námi sbalili a byli jsme ještě teď někde pryč. Ale vpředu, tedy nejdál od kozlíku, jsem měl svých šest koní, pak tam byli koně Jirky Nesvačila a blíž ke mně provozní koně. Rekordní zápřah se povedl, ale každý rok se toto dělat nemůže,“ říká Vozáb.
Celé spřežení s koňmi i kočárem mělo tehdy přes čtyřicet metrů. Opratě vážily kolem šedesáti kilogramů. Vozáb tehdy držel sám opratě po celou dobu jízdy z nádvoří hřebčína na kolbiště s diváky a zpět.
Hřebcův charakter se projevoval také v běžném provozu. Kladrubští mohli tohoto plemenného hřebce provádět mezi klisnami nebo cizími koňmi, a jemu to vůbec nevadilo.
Specifický byl snad jen, když na něj Vozáb dával postroje, aby ho mohl zapřáhnout do kočáru. „Kdyby to na něj někdo rval násilím, to by bylo špatně, musel jsem počkat, až on sám si takzvaně řekne a sám do postrojů strčí hlavu. V tomto byl svým způsobem hrdý a dominantní. Ale byl hodný a pracovitý.,“ říká Vozáb.
