Povídání u kávy v sousedství zavřených vrátek tajemné zahrady, pod hnízdem v korunách, v záhonu květin nebo kousek od pádícího stáda koní mezi vločkami sněhu. To nabízí výstava fotoobrazů Tomáše Kubelky a malovaných pláten Jana Korbela.
Co vás vedlo ke spojení fotografií a obrazů? A proč právě Brána do nikam?
Jan Korbel: Přemýšleli jsme o tom už od léta. A když Tomáše oslovila majitelka restaurantu, řekl, že jedině se mnou. Což mi udělalo radost.
Tomáš Kubelka: To, že jsem vzpomenul Honzu, znamenalo držet slovo. A název výstavy? Bránou do nikam se vydáváme do jiných světů, do pohádky. A ta Vánocům sluší. Jde o kouzelný čas. Má svá tajemství. Pohádka je žánr, na kterém jsme vyrostli, a jeho vzorce jako klíč předáváme i našim dětem.
Jan Korbel: Mojí Bránou do nikam je obraz jabloně, do kterého maminka pověsila rám s květinou. Maloval jsem ho u nás na zahradě a zatímco Tomáš ukazuje tajemné chvíle na rozhraní dne a noci, já svoje plátna plním barvami. Hledám v nich radost a pohodu pro sebe. A po dokončení obrazu i pro ostatní.
V prvním patře restaurace však překvapí hroby s odkrytými lebkami a hnáty. Divák takové fotografie jen tak nespatří, není to příliš?
Tomáš Kubelka: Záleží na tom, jak to budeme číst. Svou roli sehrává naše vnímavost a samozřejmě momentální rozpoložení. Jde ale o výtvarně podanou vědu, objevy archeologie Východočeského muzea v Pardubicích, které jsem dokumentoval. Je to naše minulost v nálezové situaci a můj osobní pohled na ni.
Jan Korbel: Galerie prvního patra je pro mysteriózní archeologické fotky tím přesným místem. Temnou stránku vyvažují moje plátna s plynoucí řekou nad kameny, jezírkem leknínů nebo dívkou, která opatrně brouzdá přes Chrudimku. Protiklady se přitahují. Svědčí to o vzájemné harmonii.
Obrazy jsou na plátně, ale fotografie také, že? A jakou unikátní technikou jsou nasvícena místa v šeru?
Tomáš Kubelka: Metoda spočívá v kombinaci dlouhé expozice a dosvěcování, snažíme se díky ní poodhalovat paměť naší krajiny. Ta zprvu nemusí být příliš zřetelná v běžném koloběhu, tak jako zakletý poklad, může být možná i přehlédnutelná, ale je navždy zapsaná do naší krajiny. My si na ni rádi posvítíme, snažíme se ji zprostředkovat. Říkám my, protože mám bezvadného parťáka. Je jím David Zíta. Jsme tým. Ve dvou se to lépe táhne, zvláště v noci a při cestě do míst, kde můžete vzbudit třeba i golema. Hřebajz, jak se mu říká, je vlastně takový světlonoš. A to vnímám ve více rovinách.
Jan Korbel: Většina obrazů je opravdu na plátně, ale podařilo se mi objevit malířskou lepenku z roku 1887, popsanou vzadu chrudimským zlatníkem. Maloval jsem na ni s velkou úctou k její unikátnosti. A Tomášovy fotografie jsou kvalitním tiskem přeneseny na plátna.
