Pardubice ztratily jednu ze svých největších osobností. Ženu, která se nebála jít proti komunistickému režimu a hodně věcí boji se zlem obětovala.

Jarmila Stibicová ze své odvahy a silného životního postoje za normalizace nic velkého nevytěžila ani po pádu režimu. V politice se angažovala jen velmi krátce. Pracovala jako pedagožka, žila poklidným a skromným životem.

Uvažovala prý sice o tom, že po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 emigruje do Velké Británie. Nakonec ale zůstala. A to i přesto, že měla nabídku v jedné z britských vysokých škol zůstat.

„Když se upálil Jan Palach, byla to určitá výzva pro všechny. Řekla jsem si, že musím zůstat tady,“ vyprávěla v jednom z rozhovorů pro iDNES.cz Jarmila Stibicová, žena, která za komunismu patřila mezi nejdůležitější členy východočeského disentu.

Poprvé se proti režimu výrazně postavila v srpnu 1969, kdy komunisté velmi tvrdě zasáhli proti lidem, kteří v rámci prvního výročí protestovali proti napadení vojsky Varšavské smlouvy.

„Na výročí 21. srpna – v roce 1969, kdy vyšly pokyny, aby ten den lidé nepoužívali veřejné dopravní prostředky, všude chodili pěšky, nekupovali žádné tiskoviny a nosili smuteční pásky či trikolory s černou mašličkou. V poledne měla být minuta ticha, měly se ozvat sirény a kostelní zvony. Protože jsem měla kontakt na filozofickou fakultu, kde bylo jedno z organizačních hnízd odporu vůči komunismu, přivezla jsem tam tyto letáky a rozšiřovala je,“ uvedla žena, která se tak poprvé dostala do hledáčku StB a dalších složek Československé socialistické republiky.

„Nakonec jsem dostala nejmírnější sazbu – šest měsíců podmíněně s odkladem na pět let. Nastaly ale změny ve vládě, vyměněn byl i ministr školství a nový ministr byl bolševický. Okamžitě mě ze školy vyhodil. Odbory ve škole na mě sice daly záruku, ale nebylo to nic platné. Byla jsem asi jedna z prvních vyhozených lidí v Pardubicích,“ uvedla Stibicová, která se později musela živit třeba jako uklízečka.

Bez kartáčku a léků jsem ani nechodila ven

Tajně stále učila doma angličtinu, ale oficiálně to měla zakázané. Klienti se tak museli zaručit, že za službu neplatí. Stibicové pomáhali finančně její rodiče. Život měla těžký a zhoršovaly ho časté represe od státu. Příslušníci komunistické policie ji zatýkali opakovaně.

„Byla jsem tam hodněkrát. Z bytu jsem nevycházela bez kartáčku na zuby a léků. Měli totiž možnost nás zadržet na 48 hodin, a pak nás museli pustit. Stalo se ale, že mě propustili, vyšla jsem a na schodech mě zadrželi znovu a strávila jsem tam dalších 48 hodin,“ uvedla žena, která po revoluci 1989 spoluzakládala Občanské fórum v Pardubicích a později spolupracovala s organizací Amnesty International.

Bez kartáčku na zuby jsem ani nevycházela z domu, vzpomíná chartistka

Byla také držitelkou Ceny Paměti národa, kterými společnost Post Bellum oceňuje pamětníky zlomových momentů 20. století. Pardubice jí udělily čestné občanství.

Pozoruhodné je, že tajná policie jí nedala pokoj ani ve dnech, kdy režim evidentně končil. Naposledy ji totiž estebáci zatkli 20. listopadu 1989. Zřejmě tak šlo o posledního člověka, na kterého si komunisté v Pardubicích vyšlápli.

V pátek 17. listopadu demonstrovala v Praze, v pondělí ráno už spěchala do Východočeského divadla, kde se sešla malá skupina disidentů s lidmi ze souboru.

„V první fázi to byli spíše technici než herci. Ti se připojili až večer, tedy kromě vedení divadla,“ vzpomínala. Na schůzce po vzoru Prahy domluvili první večerní shromáždění na scéně.

Na něj ale Stibicová nedošla. Přestože tam s manželem, také chartistou, vyrazili. „Policajti vše věděli, za podchodem, kterému se říká Myší díra, na nás čekali. Bránili jsme se tehdy, křičela jsem, ale lidi se ještě báli a nikdo nám nepomohl,“ řekla.

Na svoji poslední noc na policii měla kupodivu příjemné vzpomínky. Zejména ve srovnání s předchozími pobyty. V cele předběžného zadržení strávila někdy i čtyři dny, na 48 hodin byla zadržena těsně ještě 28. října. „Ale v pondělí 20. listopadu už na služebně vládla jiná atmosféra. Nechali mi hodinky, dali pití, manžel mi mohl donést knížku a pyžamo, dokonce mi dovolili zatelefonovat matce, že jsem v pořádku,“ vzpomínala.

Zavřeli ji 20. listopadu. Byla jedním z posledních politických vězňů

Velkou část noci probděla, ale ne proto, že by nemohla spát, nebo nějak strádala. Prodiskutovala ji s jedním z policistů. „Poručík Vojtěch si už tenkrát dělal legraci z Jakeše a mluvil otevřeně protirežimně. Vůbec to na mě působilo, jako by se příslušníci svým chováním vlastně omlouvali,“ dodala.

Vrchol absurdní scénky, jak vystřižený z Havlových divadelních her, ale měl teprve přijít. Policisté totiž během noci přivedli cizince, které zadrželi kvůli jakýmsi nelegálním kšeftům. Nebyli se s nimi ale schopni domluvit. „Tak jsem se ujala překládání. Dost si pochvalovali, že mě tam mají,“ dodala vystudovaná filoložka a učitelka angličtiny.