Po smrti Běly Kašparové v roce 1967 se již žádná její autorská výstava neuskutečnila. Tu současnou v Městské galerii ve Vysokém Mýtě tak lze označit za její velký návrat.
„Malířka Běla Kašparová zažila obě světové války. Po skončení té první umožnila politická situace mladičké umělkyni rozlet, po němž toužila. Nastalo období plné příslibů zářné budoucnosti. Po druhé válce komunistický režim ukončil mnohé umělecké ambice. Talentovaní přestali být vidět. Zapomnělo se. Výstava obrazů Běly Kašparové v jejím rodišti je připomínkou umělkyně, jíž bylo dopřáno zazářit jen na krátký čas. Nazvali jsme ji proto Velkým návratem,“ řekla kurátorka výstavy Iveta Danko.
Otec Kašparové učil na vysokomýtském gymnáziu češtinu, latinu, řečtinu a filozofii, aktivně se účastnil ediční činnosti pražského Ottova nakladatelství. Přátelil se s kolegou Otmarem Vaňorným, překladatelem řecké literatury, jehož dcera Zdeňka byla vrstevnicí jeho dětí.
„Když se profesor Kašpar dostal do Prahy (1904), jezdil s rodinou po několik let na letní byt na Podrážek. To si však musel přivézt nádobí na vaření a nábytek, postele a jiné nejnutnější kusy. Chodili jsme na Podrážek za nimi,“ poznamenala si ve svých zápiscích Zdeňka Vaňorná.
Právě její portrét ze 30. let, jehož autorkou je Běla Kašparová, je dokladem, že jejich kontakty přetrvávaly i v dospělosti.
Běla Kašparová |
Když v roce 1920 nastoupila na Akademii výtvarných umění v Praze, byla jednou z prvních žen, za RakouskaUherska totiž nebylo ženám umožněno profesionálně se věnovat umění.
Při svých pobytech ve Francii, kam od poloviny 30. let míří rovněž její přátelé, mezi něž patří Toyen, Jindřich Štyrský či sochařka Mary Durasová, se setkává s renomovaným malířem Josefem Šímou. Ten ji v jedné z pařížských kaváren portrétuje. „Tato perokresba byla před čtyřmi lety vydražena za jeden a čtvrt milionu korun,“ řekla Danko.
Běla Kašparová byla v mládí múzou mnoha mužů. Kromě Josefa Šímy ji portrétovali i Zdeněk Šamalík a Jiří Krejčí.
Spolu s Jindřichem Štyrským a Toyen pak jezdila malovat obrazy do tehdejší Jugoslávie k moři. Tam se seznámila s filozofem Ladislavem Ratiborem Riegerem, vnukem významného českého politika.
V roce 1937 se stala jeho druhou ženou. O čtyři roky později se jim narodila jediná dcera Běla, která byla právničkou. V 50. letech Běla Kašparová úplně zapadla. Kdo tehdy neodešel třeba do Francie, jako to udělala Toyen, tak to měl doma těžké.
„Už tenkrát jí novinové recenze předvídaly skvělou budoucnost a nebýt toho, že zůstala doma, tak bychom o ní slyšeli jako o Toyen a její věci by se dražily za podobné částky v desítkách milionů korun,“ řekla Danko.
„Plátna jsou klidná a harmonická. Má vrozený smysl pro kompozici. Naše umělkyně přes své mládí našla již svou vlastní šťastnou cestu. Její porozumění pro jednoduchost ji chrání před zbytečnostmi. Může jíti směle touto cestou beze strachu, že utone v přebytečných podrobnostech…“ napsal pařížský umělecký časopis Comoedia k debutu Běly Kašparové v galerii Bonaparte roku 1930.
Tvorba Běly Kašparové je na pomezí expresionismu a surrealismu. Hodně malovala akty, ale obličeje nemají konkrétní rysy. „To, co malovala v Paříži, bylo hodně čapkovské. Motivy jsou vesměs postavy, neboť ona byla figurální malířka,“ popsala nejzdařilejší část malířčiny tvorby kurátorka Danko.
V 60. letech pak Kašparová maluje, jak velí režim, její jméno se tedy objevovalo spíše ve spojení s novinovou ilustrací či propagačním výtvarnictvím. Ve stopách své babičky kráčí její vnučka Johana, která se rovněž zabývá výtvarným uměním.
