Dnes je ve svých 55 letech součástí světově uznávané formace Flying Bulls, se kterou se o víkendu předvede na Aviatické pouti v Pardubicích, které je zároveň spoluorganizátorem.
„Mám tu čest. Čeká nás už 33. ročník a podle mě jde o nejkrásnější, nejzábavnější a nejkomplexnější leteckou show u nás. Ukážeme letadla od blériotu až po gripeny. Snažíme se ukázat celou historii letectví, máme program ve vzduchu i na zemi. Já mám na starosti pozvání letadel, protože létám po celém světě a znám všechny piloty,“ líčí Rudzinskyj.
V září 2006 jste však málem dolétal.
To byl krutý střet s realitou. V té době jsem žil v jakémsi pocitu nezranitelnosti, že vším propluju v pohodě a nemůže se mi nic stát. Když jsem se pak probral v nemocnici, tak to bylo velmi bolavé procitnutí. Nehoda měla vícero příčin. Technickou byl kolega, který udělal pilotní chybu, druhá příčina jsem byl já. Nemusel jsem tam vůbec být, protože dvě noci před tím jsem měl intuitivní varování, ať do Bratislavy nelétám.
Proč jste letěl?
Nechtěl jsem na poslední chvíli odřeknout účast na akci. Říkal jsem si, že budu opatrný a pak už jsem na to úplně zapomněl. Ale asi je dobré intuici poslouchat.
Padat šedesát metrů ve starém letadle, to už je o náhodě, jak to skončí, ne?
Asi jo. Z některých letadel se dá třeba vystřelit, nebo mají padáky a snesou se pomaleji. To je ale záležitost nových moderních strojů, tady nebylo nic. Máte na sobě padák, ale ten je vám k ničemu, když létáte akrobacii v takto malé výšce. Náraz pohltila jen konstrukce letadla a moje kosti.
Co se člověku honí v hlavě, když se řítí dolů?
Snažil jsem se tu situaci řešit. Zdá se to neuvěřitelné, protože celý pád trval asi dvě vteřiny, ale já reálně nevěděl, jak vážné to je. Dostal jsem ránu zezadu, druhé letadlo mi vrtulí sešrotovalo kormidla. Nejdřív jsem šel čumákem nahoru, pak se to zastavilo a najednou střemhlav dolů. Zkusil jsem to vyrovnat, ale nefungovalo řízení. Maximálně jsem stáhnul plyn, abych nepadal tak rychle. Víc už udělat nešlo.
Zkuste nás vzít do pocitů těsně před nárazem a po něm.
Nejdřív jsem si říkal, že to asi bude bolet, což se splnilo. Jestli jste se někdy pořádně bouchli do hlavy a zažili takový ten pocit, jak to „břinkne“, tak tohle bylo mnohonásobně silnější. Dodneška to mám v mlze. Když mě nesli z letadla, tak se mnou mluvili, ale o tom nevím.
Jak dlouho jste se z toho dostával?
Když jsem se pořádně probral, tak jsem se ptal nějakého doktora, kdy budu zdravý. Odpověděl mi, že za půl roku. Byl jsem celý v sádře a říkal jsem si, že to asi tak nějak odpovídá. Pilotní průkaz jsem pak dostal zpátky na den přesně za šest měsíců.
Věděl jste hned, že poletíte znovu?
První tři týdny jsem jenom ležel, takže můžete jen přemýšlet. Chvíli jsem se litoval, pak jsem přemýšlel, jestli to nebylo nějaké znamení, abych se na létání vykašlal, ale dospěl jsem k tomu, že mě fakt baví a nechci přestat. Životní lekce, kterou jsem dostal, je daleko hlubší.
Jaký dnes máte vztah s kolegou, co nehodu zavinil?
Nezlobil jsem se na něj. Vzlétnout bylo čistě moje rozhodnutí. Ale napsal jsem o nehodě knížku a potkali jsme se asi patnáct let poté v jednom obchodním centru. On mi začal říkat, že jsem ho v ní označil za viníka. To mě fakt naštval. Seřval jsem ho, protože si prostě v hlavě vymodeloval, že on za nic nemůže. Přitom to byla jeho chyba, to je neoddiskutovatelné.
První na světě! Čeští piloti předvedli skupinový přemet kolem mostu |
Aktuálně působíte v akrobatické skupině Flying Bulls. O co vlastně jde?
Skupina vznikla v roce 1960, tehdy ještě pod jiným názvem. Založili ji Jiří Tlustý a Božej Struž. Rozvinuli to, čemu dnes říkáme skupinová akrobacie. Já začal vystupovat v roce 2014, nejdřív jako duo se Stanislavem Čejkou, později se k nám připojili další. Dnes je to ještě Martin Špaček a Jan Tvrdík. Všechno jsou to vojenští piloti, já jsem jediný civilista.
Jak se do takové skupiny dostanete?
Musíte být skvělý pilot. Umět létat v partě, protože ne každý má na to, aby létal těsně vedle někoho jiného. Bavíme se třeba o vzdálenosti metr a půl. A hlavně si musíme sednout lidsky, protože naše parta spolu tráví fakt hodně času.
Jak často jdete do vzduchu?
Sezona nám začíná v březnu, kdy už je lepší počasí. Začínáme trénovat v Jaroměři, kde máme svůj hangár. Na konci dubna bývá první air show a pak už jsou to zhruba tři víkendy v měsíci, někdy všechny. Máme osm nebo deset náročných prvků, které nelítá žádná jiná skupina na světě. Třeba tlačený přemet, kdy se potkáváte s negativním přetížením, nebo zrcadlovou akrobacii, kdy letíte těsně nad sebou hlavou dolů.
Může si vaše vystoupení objednat „běžný“ člověk?
Musí splnit nějaké podmínky pro letecké vystoupení, nechat si akci schválit, ale ano, může. Jednomu pánovi jsme třeba létali na svatbě.
Na kolik ho to přišlo?
Dejme tomu, že v Česku je to za 250 tisíc.
To je reálně levnější než koncert přední české rockové kapely.
No jo, ale naše vystoupení trvá dvacet minut. A hlavní důvod, proč můžeme za tuhle cenu létat, je sponzor. Má nás v moci RedBull a dává nám křídla. (usmívá se) Zhruba za dva týdny budeme takhle třeba vystupovat v Hradci na festivalu Rock for People. Odstartujeme v Jaroměři, zalítáme a zase odletíme domů.
Kašparův Blériot či scéna z konce války. Aviatická pouť láká na klasiku i novinky |
Již jsme zmínili, že pořádáte Aviatickou pouť. Jak náročné je dát dohromady její program?
Hodně, protože stojí hromadu peněz a je čím dál těžší shánět sponzory. Nám se to daří skládat hlavně díky tomu, že všechny piloty známe a chtějí být v Pardubicích s námi. Přivezou s sebou krásná letadla a dají nám přátelskou cenu.
Které kousky přiletí letos?
Přiletí třeba Hawker Hurricane, klasika z druhé světové války, která je nově v České republice a bude zahajovat Aviatickou pouť ve formaci s gripeny. Další novinkou je bombardér Avro Anson, ze Švýcarska dorazí invazní letoun C47 Dakota a dvoumotoráky Twin Beech. Vystoupí náš přední akrobat Petr Kopfstein, premiérově se předvede L-39NG Skyfox... Bude toho hodně.
Co funguje nejvíc?
Určitě vojenské stíhačky. Dělají kravál, jsou rychlé a mají určitou auru toho nejlepšího. Jsme ale vyhlášení i historickými letadly a já jsem vděčný, že to lidi zajímá.
V čem konkrétně létáte vy?
Jsem testpilot, takže zalétávám nejrůznější druhy letadel. Jedním z nejtěžších, ve kterém jsem seděl, je blériot, se kterým létal Ing. Jan Kašpar. Musíte v něm úplně zapomenout na to, jak se řídí moderní letadlo a přistupovat k němu prostě jako ke stroji z roku 1910. Je to velké vypětí, ale zároveň radost. Ta největší pak přichází po přistání. (směje se)
Jak reálně je pilotování nebezpečné?
Pokud dodržujete, co máte, nepodceňujete počasí a nechodíte zbytečně na hranu, tak je létání velmi bezpečné. Pravděpodobnost, že něco selže, je extrémně minimální. Nebezpeční jsou lidé, ne letectví. Vy jen musíte odhadnout svoje možnosti. A největší umění spočívá v tom, říct si, že nepoletím.
VIDEO: Střídal barvy, zvracel. Reportér málem nepřežil akrobatický let |
Prezentujete se jako člověk nerad svázaný pravidly, létání je však vcelku striktní, ne?
Svým způsobem ano. Je to velký životní paradox, o kterém často přemýšlím. Nemám rád pravidla a vybral jsem si obor, který je jimi svázaný. V letadle ale prožíváte veliký pocit svobody a nadhledu. Jediné, co mi vadí, že zkoušky jsou velmi byrokratické a až padesát procent učiva vůbec nepotřebujete.
S čím vším se dá létat, a co je k tomu potřeba?
Jde o to, jestli chcete létat s motorem, nebo bez. Máme kluzáky, do kterých můžete od 14 let. Motorové jsou ultralighty, které nejsou finančně tak náročné a můžete s nimi létat od 16 let. Kvalifikace vyjde zhruba na padesát tisíc, letadla si pak můžete půjčit třeba v aeroklubech.
