Babča byla podle zoologů respektovaná a tolerována do posledního dne. „Byť široká veřejnost upozorňovala na její chatrně vypadající tělesnou schránku, nedali jsme se odradit natolik, že bychom ji z její rodiny oddělili a nechali odcházet někde o samotě v zázemí,“ řekla zooložka Jitka Vokurková.
„Stále přijímala potravu a těšila se z přítomnosti ostatních jedinců, viděla vyrůstat mláďata apod.,“ dodala Vokurková. Do Zoo Olomouc přijela Babča původně z Říma už coby dospělá samice. Olomoucká zoo chová makaky od roku 2001. Celkem se v ní za tu dobu narodilo 91 mláďat.
Jiné mládě, za to první tohoto roku, přišlo v olomoucké zahradě na svět v pondělí. „Jedná se o zcela životaschopnou samičku oryxe, která s velkou pravděpodobností nezůstane coby mládě sama. Skupina oryxů totiž čítá mnoho březích samic, a v průběhu zimy tak očekáváme ještě mnoho porodů,“ prozradila zooložka Eliška Veselá.
Zoologická zahrada v Olomouci je největším chovatelem oryxů jihoafrických v Evropě. Olomoucké stádo oryxů je přímé potomstvo antilop tohoto druhu, které pocházely z transportů Josefa Vágnera z Afriky a do Olomouce přicestovaly už v roce 1974. Od té doby zde měli 354 porodů.
Sní patnáct tisíc termitů denně. Poslední mládě roku je unikát olomoucké zoo![]() |
Oryxové pocházející z olomoucké zoo se v minulých letech zapojili do reprodukce v mnoha evropských zoologických zahradách a někteří se dostali i do zámoří.
Samice oryxe rodí mládě, které po nakojení od matky odchází a samo si zvolí místo, kde ulehne. Matka se za ním nevydává. Svou pachovou stopou by mohla přilákat predátora. „Několikrát denně mládě bučením přivolá, nakojí jej, olíže mu konečník, čímž ho přiměje k vyměšování, a nakonec ho očistí, aby ho případný predátor nevyhledal podle pachu. Poté se malý oryx vrací do úkrytu,“ řekla mluvčí olomoucké zoo Iveta Gronská.
Oryxové jsou zvířata s distančním chováním. Jednotliví členové stáda se tedy drží od sebe, k přímému kontaktu dochází jen při páření, soubojích a ve vztahu matky a mláděte. Současně se ale stádo drží pohromadě, ať už odpočívají, přemísťují se nebo se pasou.
Tento poddruh africké pouštní antilopy zdobí jedinečná černobílá kresba a typický úhoří pruh na zádech. „Jejich skupiny čítají přibližně patnáct členů, někdy se ale stáda při svých dlouhých cestách za vodou a potravou setkají a pokračují v počtu až dvě stě jedinců. Ve skupině panuje přísná hierarchie. Výsostní postavení je dáno dominantnímu samci,“ doplnila Gronská.
Opičit se? Výraz podle makaka
Zesnulá samice makaka Babča je druhem opice, díky kterému dnes známe výraz „opičit se.“ Japonští vědci v polovině minulého století zjistili, že tamní samice Imo začala potravu (brambory) umývat ve vodě místo toho, aby ji čistila pouze tlapkami. Postupně ji následovala celá tlupa a od ní se to naučily i další tlupy v okolí.
„Poté, co Ima své soukmenovce naučila umývat jídlo, tuto dovednost ještě zdokonalili. Přišli na to, že mytí v mořské vodě dodá bramborům lepší chuť. Podobně se naučili nabrat pšenici i s pískem a hodit ji do vody, písek klesne na dno a pšenici pak jednoduše posbírají na hladině,“ upřesnila Gronská.
Počty těchto nejseverněji žijících primátů, kteří kromě ostrova Hokaido obývají celé Japonsko, se ve volné přírodě odhadují na cca 50 tisíc jedinců. Dokážou si poradit s rozmanitými teplotami, od vyšších v subtropických oblastech jižního Japonska, až po -15 °C.
Pochutnají si na ovoci, listech, hmyzu, milují ořechy. Nepohrdnou ani kůrou stromů. Dorozumívají se mezi sebou pestrou škálou zvuků. Typická je pro ně hustá srst, která je chrání před mrazy, sedací mozol, krátký ocas a lícní torby. O mláďata matka pečuje až po dobu 2 let.




