Sjel Kilimandžáro, ukrýval Čáslavskou. Jeseníky se loučí se Zdeňkem Zerzáněm

  16:32
Dobrodruh, letec, ale též komunální politik či expert na cestovní ruch. A hlavně člověk, jenž se nikdy nesklonil před komunisty, byť ho to stálo šéfovské místo u Horské služby Jeseníky, kterou řídil téměř dvacet let. Tím vším byl a ve vzpomínkách přátel zůstane Zdeněk Zerzáň ze Šumperka, který zemřel v neděli po těžké nemoci ve věku 86 let.

Snímek z československé expedice na Kilimandžáro, v jejímž rámci Zdeněk Zerzáň (vpravo) ze Šumperka roku 1980 sjel jako první na světě na lyžích tuto nejvyšší africkou horu. | foto: archiv Zdeňka Zerzáně

Zerzáň, který nedávno ještě převzal od hejtmana cenu za přínos turistickému ruchu, se mimo jiné zapsal do historie jedinečným a světově ojedinělým výkonem, když v roce 1980 sjel jako první na lyžích nejvyšší africkou horu Kilimandžáro (5 895 m. n. m.) z jejího nejvyššího bodu až na dno kráteru.

Jeseničtí záchranáři tehdy vyrazili na expedici, kde se pouze nelezlo, ale ke slovu přišly také lyže a výprava měla i svou vědeckou část.

„Dali jsme si tehdy plán, že se pokusíme zdolat nejvyšší hory v oblasti kolem rovníku a Kilimandžáro jsme vybrali jako první,“ vyprávěl před lety Zerzáň pro MF DNES.

Jenže problémy začaly ještě před expedicí. Do schvalování její sestavy se totiž vložili komunisté.

„Okresní výbor KSČ odmítl dát souhlas Prokopu Šmirousovi, který měl vždycky problémy. No a já jsem byl z podobné kategorie,“ popisoval Zerzáň, který byl členem KSČ v letech 1958 až 1970, kdy byl během normalizačních prověrek vyloučen. Do strany vstoupil při kariérním postupu během vojenské služby, byť měl od mládí na český i sovětský socialismus kritický názor.

Hrozba vyhazovem ho nezastavila

Komunisté mu nemohli odpustit, že v roce 1968 ukrýval v Jeseníkách před StB a patrně dokonce i před sovětskou tajnou policií NKVD gymnastku Věru Čáslavskou, která odtud pak odjela na veleúspěšného olympiádu do Mexika.

„Sebrali mi pas, takže to s expedicí vypadalo bledě. Naštěstí mi fandil tehdejší šéf Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy, pod který jsme spadali. On mi zařídil služební pas,“ líčil Zerzáň.

„Když se papaláši ze šumperského okresního výboru dozvěděli, že odlétáme, přijeli do Prahy a vyhrožovali mi, že pokud odletím, nechají mě vyhodit z horské služby,“ dodal.

Neposlechl. Začátkem roku 1980 tak odletěla výprava do Afriky a poté odjela svou avií do Marangu, kde sídlí ředitelství Národního parku Kilimandžáro. Odtud vyrazili účastníci po svých, na vrchol jde zhruba o čtyřicet kilometrů.

Dole za pár minut, nahoru se vracel šest hodin

Na nejvyšší místo Kilimandžára nakonec stoupali pouze tři šumperští záchranáři a šéf těch afrických. Vrchol ovšem zdolal jen Zerzáň. Chvilku poseděl, mincí dotáhl vázání na lyžích a vyrazil.

„Po chvíli se objevily balvany, mezi kterými byla úzká stopa, takže se dalo projet. Pak byly asi tři nebo čtyři jakoby vyfoukané mísy s úzkým okrajem. Přiznám se, že dodnes nevím, jak jsem projel,“ vzpomínal.

Po dojetí na dno kráteru si myslel, že to nejtěžší má za sebou. Jenže nejhorší byla nakonec cesta zpátky nahoru. Zatímco dole byl za pár minut, nahoru se brodil hlubokým sněhem asi šest hodin.

Snímek z československé expedice na Kilimandžáro, v jejímž rámci Zdeněk Zerzáň ze Šumperka roku 1980 sjel jako první na světě na lyžích tuto nejvyšší africkou horu.

Když výprava dorazila zpět do Marangu, už se o jízdě vědělo, bylo to i v novinách. Tanzanští záchranáři pro hrdiny uspořádali velkou oslavu a obrovský úspěch jim doma všude otevíral dveře.

„Byl to paradox. Když jsem se vrátil, šéf okresního výboru KSČ mi gratuloval. Jenže na další expedici do Amazonie už mě komunisté nepustili,“ podotkl Zerzáň s tím, že místní komunisté navíc splnili, čím mu vyhrožovali. Nejdřív přišel o náčelnické místo u horské služby a později musel u záchranářů skončit úplně.

Čáslavskou ukryl, ta pak zamířila za zlaty

Unikátní výkon dnes téměř jistě nikdo nezopakuje, neboť v kráteru Kilimandžára už není žádný sníh. Zerzáň měl ovšem obrovský podíl i na úspěchu českých sportovců na olympiádě v Mexiku. Jak už bylo zmíněno, nebýt něj, tak na hry zřejmě neodletěla největší česká sportovní hvězda všech dob Věra Čáslavská.

Jejich osudy se propojily během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Gymnastka, která zrovna byla v Šumperku na soustředění, neváhala vyrazit do ulic připojit se k protestům, přestože mohla být v sázce její budoucí kariéra a možná i víc.

Proti vpádu vojsk protestovala i Čáslavská, pak se musela ukrýt v Jeseníkách

Když Zerzáň dostal zprávu, že po Čáslavské „jde“ StB a zřejmě i sovětská tajná policie NKVD, musela tělocvičnu a přípravu v odpovídajících podmínkách oželet.

„On mi tehdy hodně pomohl. Ukryl mě v Jeseníkách na horské chatě na Vřesové studánce. Tam jsem trénovala a připravovala se na olympiádu,“ vyprávěla sama Čáslavská před lety v rozhovoru pro MF DNES.

„Místo kladiny jsem měla kmeny stromů. Na větvích jsem dělala shyby, běhala po lesních stezkách. Lopatou jsem přehazovala uhlí, abych zůstala v kondici,“ popisovala.

31. srpna 2016

Když kritické dny pominuly, vrátila se Čáslavská v tichosti do Prahy a nakonec mohla odletět na říjnové olympijské hry do Mexika. Tam získala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile a stala se v tom roce nejúspěšnější sportovkyní světa. Také ale přidala slavný tichý protest proti okupaci, který viděl celý svět v přímém přenosu.

Zažil akce se smutným i veselým koncem

Známým jménem se stal Zerzáň na severu dnešního Olomouckého kraje i proto, že bezmála dvacet let vedl tamní Horskou službu. Za tu dobu zažil se svými parťáky spoustu nejrůznějších situací, mezi kterými nechybí kuriózní, ale i ty tragické, kdy si hory vybraly na turistech tu nejvyšší daň.

Mezi zásahy, které mu utkvěly v paměti, patří například jeden ze 70. let, kdy na Skřítek dorazil autobus z Pardubic. Turisté si chtěli na lyžích projít hřebenovku, jenže byla vánice, a proto platil zákaz vstupu.

„Tak odjeli na Červenohorské sedlo, kde bylo o trochu lepší počasí, ale s předpokladem, že se zhorší. Pět se jich přesto na túru vydalo,“ vzpomínal záchranář.

Když se stmívalo a parta nedorazila, vyrazili po jejich stopách další dva turisté. Teprve až v noci dostala horská služba zprávu, že v terénu je celkem sedm lidí.

„Jako první jsme zachránili ty dva hledající, potom tři další. Scházela dvojice – muž a žena. Oba jsme našli už zasypané sněhem. Byli přitisknuti k sobě, bohužel už mrtví,“ popisoval Zerzáň. Podle něj se pak ještě ukázalo, že údajný manželský pár tvořil ve skutečnosti ženatý muž s milenkou.

Dlouholetý horal popisoval, že dříve bývalo v Jeseníkách mnohem víc sněhu. „Jednou spadla lavina ve Velkém kotli a byla to taková masa sněhu, že jsme zasypaného turistu vůbec nenašli. Tělo se objevilo až při tání na jaře,“ vybavil si.

Jindy lavina padající do Kančího dolu zasáhla sedmnáct studentů. „Byli v Jeseníkách na soustředění. Šlo o prachovou lavinu. Měli štěstí, že se nedostali hluboko, protože prachový sníh dokáže rychle udusit. Někteří se vyhrabali sami, další jsme vytáhli a nakonec přežili všichni,“ líčil jeden z příběhů s dobrým koncem.

Zemřel horský náčelník Zdeněk Zerzáň, na chatě ukrýval Čáslavskou před StB

Ten mělo i jedno letní pátrání po seniorce, která šla na Staroměstsku sbírat borůvky. Její zmizení nahlásili příbuzní.

„Vyrazili jsme hledat, paní jsme našli někdy kolem druhé hodiny v noci. Ona si pěkně ustlala na mechu, věci si poskládala do komínku. A když jsme ji budili, ještě se ptala: Proč mě budíte, to už je ráno?“ smál se Zerzáň.

Ten celý život také létal, za knipl oblíbeného letadla usedl ještě letos ve svých 86 letech. „Ve vzduchu se cítím tak svobodně,“ prozradil, co ho na pobytu v oblacích přitahuje.

Pohřeb se uskuteční v šumperském krematoriu v pátek ve 14 hodin.