Díky zchátralé patině se v Olomouci taky točila Záhada hlavolamu, říká historik

  4:54
Karel Zámečníček ve své nové knize popisuje zaniklá i mizející místa Olomouce. Popsal v ní například nevídanou invazi sov do městské divočiny na okraji města, kde si jako malý poblíž sovětské základny hrával s kamarády na indiány, zážitky z prolézání podzemních chodeb nebo vzpomínky pamětníků na protektorátní vojenské cvičiště.

Karel Zámečníček svou prvotinu Deník partyzána vydal před šesti lety, teď čtenářům přináší knihu Olomouc ztracená v čase. | foto: Filip Fojtík, MAFRA

Nadšený historik, olomoucký patriot a pozorovatel ptáků Karel Zámečníček spojil své vášně v nové knize Olomouc ztracená v čase. Na základě svých zážitků i vyprávění přátel v ní popisuje místa zaniklá i ta, kde se duch minulých let ještě udržel.

„Kniha je věnovaná městským průzkumníkům, lidem, kteří mají rádi objevování,“ říká autor.

Olomouc ztracená v čase je druhou samostatnou Zámečníčkovou knihou. Jeho prvotina Deník partyzána – vydaná poprvé před šesti lety – se věnovala Vincenci Vymazalovi bojujícímu v Chřibech. Dále dodal fotodokumentaci do knih Vladimíra Gračky, zedníka-památkáře, průvodce a pamětníka, s nímž spolupracoval.

I tentokrát se původní představa týkala focení pozoruhodných olomouckých míst, které se postupně sílilo v odhodlání doprovodit obrázky i vlastními texty.

„Je to i trochu z nostalgie k místům, která jsem navštěvoval nebo stále navštěvuji od sedmdesátých osmdesátých let. Od Vladimíra Gračky jsem míval i různé tipy, kam se běžně člověk nedostane. Zachycuji chronologicky proměnu míst i skrze zážitky lidí, kteří je měli rádi, nějak je zaznamenávali, zkoumali. Například Olomoučané, kteří žijí někde v novostavbě a zajímají se o minulost, budou mít i díky knize srovnání. Třeba na Novém Světě,“ odkazuje Zámečníček na místa poblíž Velkomoravské ulice, kde koncem 19. století vznikla c. a k. jezdecká kasárna a cvičiště pro hulánský jezdecký pluk lehké jízdy.

Němci a pak Rusové

Za první světové války tam stával velký barákový tábor a epidemická nemocnice pro vojáky nakažené úplavicí, tyfem a dalšími infekčními nemocemi. Vyrostly tam i ženijní sklady, které za druhé světové války Němci rozšířili o tankové depo.

Autor pro knihu vyzpovídal pamětníka, jenž cvičiště prolézal za protektorátu jako kluk. Začátkem čtyřicátých let s kamarádem narazili na opuštěný a volně přístupný tank. Až dlouho po válce zjistili, že šlo o ukořistěný sovětský stroj, který si slovenští fašisté posílali do muzea válečné kořisti a v Olomouci se zatoulal.

Místo se v roce 1945 změnilo na zajatecký tábor pro Němce. Poté se tam opravovala ženijní technika a od roku 1968 se v kasárnách nadlouho usadila sovětská vojska.

Po roce 1989 tam působil vojenský opravárenský podnik. Vše je nyní zdemolované a developer tady chystá postavit novou rozsáhlou čtvrť.

Indiánský tábor

Bojová vozidla v dětství potkal v Olomouci i Karel Zámečníček, jen o tři desítky let později.

„V 70. letech jsem bydlel v Neředíně, chodili jsme na Tabulový vrch, měli jsme to kousek. Postavili jsme si tam indiánský tábor. Ale skončilo to tím, že tam začali jezdit Rusové s technikou, ačkoli oficiálně si měli vystačit s letištěm. Bylo to nepříjemné, seděl jste u ohně, najednou přijel transportér a vyskákali z něj Rusi. Ztratilo to pro nás romantiku,“ líčí.

Ačkoli dnes je celý městský horizont v těchto místech zarostlý, dřív byly křoviny jen v malé části.

„Místo nebylo tolik zplanělé, skoro všude byla pole, stával tam i kravín. Ve větší ploše to začalo zarůstat až poté, co pozemky koupili developeři a nechali je být. Díky tomu tam na druhou stranu vzniklo prostředí, které se líbilo také ptákům či různé zvěři. Ptáky vnímám i jako poslední představitele městské divočiny,“ zmiňuje Zámečníček.

Na úpatí Tabulového vrchu se vrací i coby amatérský pozorovatel ptáků. „Objevila se zde sova kalous pustovka. Je zvláštní v tom, že je aktivní i přes den, pokud ji lidé moc neplaší. Asi dva tři roky dozadu měly sovy invazi, cyklicky se opakují. I to se ale brzy změní, budou se tam stavět domy.“

Zbytky tajemství

Když někde narazí na místo, které se dá prozkoumat, vždycky to rád zkusí. Staveb nebo prostranství s nádechem dobrodružství ale už tolik není. Zbytky tajemství si ještě podle Zámečníčka uchovává třeba areál fortu na Šibeničním vrchu, ačkoli i z něj teď část ukousla bytový výstavba.

Dnes je v Olomouci většina domů v centru opravená. Když tady v roce 2002 natáčeli zahraniční filmaři televizní adaptaci románu ruského spisovatele Borise Pasternaka Doktor Živago, museli už ulice maskovat a fingovat oprýskané omítky. To ještě deset let předtím připomínaly některé ulice bez většího kašírování foglarovská Stínadla.

„Část jedné kapitoly je o natáčení filmu Záhada hlavolamu v roce 1992 v Olomouci. Točilo se ve Vodární, Denisově, Pekařské, v té době to bylo všechno zchátralé, mělo to zvláštní patinu, filmaři prostředí jen lehce doupravili a dalo se tam natáčet. Režisér Petr Kotek později říkal, že za pár let už by to nikde nenatočil,“ poznamenává Karel Zámečníček a legendárnímu skautovi připisuje zásluhy i na způsobu, jakým se dívá na svět. „Asi to pro nás celé nastartoval Foglar svými knihami. Jeho knihy podporují fantazii a v klukovském věku to člověka nasměruje ke zkoumání míst,“ říká.

Sám stínadelskou trilogii v knihkupectví, které vede, nabízí. Obchod je pro něj zároveň místem, kde se potkává s podobně naladěnými pátrači.

„S Vladimírem Gračkou jsme prolezli olomoucké podzemí, objevili jsme tam například kresbu zvláštních postav, o které jsme pak zjistili, že ji viděl už za války pamětník Břetislav Nakládal. Přesně si pamatoval, jak vypadá. Přes věci, ke kterým máme vztah, jsme na sebe s ostatními napojení,“ zmiňuje autor Olomouce ztracené v čase i ty, již mu pomohli připomenout mizející místa.