„Jsem volnočasový pedagog, a nikdy jsem ve škole neučil. Tento směr mě nelákal. Přitahovala mě vždycky volnočasová a zážitková pedagogika. Vlastně ze své volnočasové činnosti jsem udělal profesi,“ říká Valchař.
Co je pro vás hnací motor?
Dát dětem možnost trávit smysluplně mimoškolní dobu. Vyběhnou ze školy a buď skončí doma u počítače nebo jim člověk může nabídnout program, který je bude bavit, a může v nich vyvolat celoživotní vášeň. Vnímám změnu, když k nám do kroužku začne chodit dítě, jemuž se zpočátku moc nechce a po čase chce tady trávit čas se stejně smýšlejícími vrstevníky. Vzniká tu dobrá parta, která je možná důležitější než samotná náplň kroužku. Jsem tady už tak dlouho, že děti, které mi prošly například tábory či kroužky, sem posílají své děti, aby zažily to, co ony. Je to tedy už i generační záležitost a je vidět, že to dává smysl.
U nás čekejte jen explozi zábavy, říkají svíčkaři z Olomouce |
Jaký je rozdíl mezi školní a volnočasovou pedagogikou?
Rozdíl mezi školou a volnočasem je ten, že do školy děti musí, k nám mohou. Naše práce musí stát na tom, že k nám chtějí. Rodiče nás sice berou leckdy i jako hlídání na odpoledne, nicméně bez zaujetí vedoucích by to takto skvěle nefungovalo. Když vedoucí kroužky dělají srdcem, tak to děti poznají a nadchne je to.
Máte příklad?
Mám osobní zkušenost, když mi do horolezeckého kroužku začala chodit jedna účastnice. Přišla mi lehce odměřená a po chvíli mi řekla, že od rodičů má pokyn, že musí chodit aspoň do jednoho sportovního kroužku, aby mohla i do kroužku Dračího doupěte. Lézt v mém kroužku začala v deseti, teď je jí patnáct a pořád tam chodí, protože ji to začalo bavit. Motivovala i svého tátu, který začal lézt s ní a občas přijdou dokonce oba.
Programování, včelařství nebo Pokémon Go. V kraji otevírají netradiční kroužky |
Jak se pozná dobrý vedoucí?
Je skvělé, když to od dětí není jen o tom „Chtěl bych – nebo chtěla bych – chodit do toho a toho kroužku“, ale hledají kroužek konkrétního pedagoga a řeknou: „Já chci hlavně chodit k Romče“, což je pedagožka v SVČ Doris Šumperk. To je asi pro vedoucího největší pochvala. V té chvíli ani tak nezáleží na tom, co v kroužku dělají, ale na tom, kdo ho dělá a s jakým zápalem.
Pořád se mluví o tom, že děti se nehýbou, naopak jsou digitálně zdatné a pořád vysedávají u počítačů. Jak na to reagují kroužky?
Mluví se o tom, že děti se nehýbou, nejsou tak obratné jako dříve. Zájem o pohybové kroužky se však v posledních letech rok od roku zvedá, což je dobře. Kluky i holky vždy hodně zaujme například parkour. Máme skvělé trenéry, kteří jsou neuvěřitelně zapálení. A třeba do lezení nám začali chodit i rodiče s malými dětmi. Sportovní kroužky tvoří zásadní část z celkového počtu a jsou nyní velmi dobře obsazené.
Sčítači ptactva hlásí na Hané orly mořské, morčáky i kachničky mandarínské |
Dokáže se změnit i dítě, které pohybu moc nedá?
Dítě je jako houba. Nasaje spoustu věcí. Myslím, že se u nás dokáže docela změnit. Pozoruji i změnu z takzvaných peciválů na aktivní jedince, kteří přijdou k nám do pohybového kroužku. Posilují, běhají, lezou na stěnu a po nějaké době říkají, že je to už baví víc než počítač, takže to není tak špatné, jak se říká.
Zmínil jste parkour. Co jsou další zaručené taháky?
Z pohybových kroužků určitě tanec a jeho streetové i parketové formy. V kurzu je dlouhodobě rozhodně sborový zpěv a výrazně táhne také technika či výtvarné tvoření. Máme kroužky 3D tisku, robotiky, pájení, obsazené jsou naplno. Děti ale nedělají často jen jeden kroužek, ale mají k němu ještě druhý či třetí, pohybový.
Jak obměňujete kroužky a jak obtížné je vymyslet nový?
Kroužky prostě zanikají i vznikají. Je to nekončící proces. Občas je to trendem, ztrátou zájmu dětí, občas odchodem vedoucího. Máme tady třeba několik kroužků aikida a vede je externě super člověk. Pokud odejde, tak si nedokážu představit, že najdu někoho podobně zapáleného jako náhradu. Nové kroužky jsou o nápadu nebo o inspiraci odjinud. Nedávno jsem s naší grafičkou probíral, jestli by nechtěla dělat kroužek práce s grafickým softwarem Canva, který používáme a je obecně hodně využívaný a oblíbený i ve školách. Pokud ho dáme do nabídky, věřím, že zájem bude veliký, a tak od září v naší nabídce třebas přibude úplně nový kroužek. Hledáme například také člověka pro kroužek hobbyhorsingu, ten je teď v kurzu. Na spadnutí je rovněž rozjezd kroužku stolního hokeje. Každý rok přichází čtyři, pět, někdy i deset nových kroužků a nás to těší.
Prostějov přispěje dětem pětistovkou na kroužky i nákupy také v říjnu |
Máte i kroužky ve vzdálenějších místech. Proč?
Když se tam najdou lidé, kteří budou chodit, tak není důvod odmítnout. Poskytneme jim pomůcky, domluvíme zázemí. Třeba jeden externista, který u nás dělá robotiku, přišel s tím, že na Jesenicku je dětský domov a má tam kontakt a že by tam byl zájem o kroužek robotiky, tak jsme ho umožnili otevřít. Má tam kroužek dvě hodiny týdně, od nás tam vezme vše potřebné a funguje to. Tamní děti by tam jinak nic neměly. Expanze ale není naším primárním cílem.
Vy jste dosud pracoval s dětmi, teď jste z velké části úředník. Nevadí vám to?
Ano byl jsem vždy bytostně zvyklý být s dětmi a teď je více papírování. Tu práci však nepustím, protože nedělat kroužky či tábory by pro mě byla jistá profesní smrt. Mí kolegové jsou skvělí lidé a pomáhají mi, takže pořád mám možnost vše dělat. Neutíkám z toho. Nestal se ze mě byrokrat, stále vše sleduji, pracuji s dětmi a je pro mě důležité, abychom jim nabízeli atraktivní a kvalitní kroužky.
Vaše předchůdkyně přišla do SVČ zvenku, vy s dětmi pracujete desítky let. Co je lepší?
Přišla z tradičního školství, byla a je pedagog základní školy a dle mého názoru s tím trochu bojovala. Nicméně i ji volnočas změnil a věřím, že po všem výjimečném, co tu dokázala, je to pro ni dobrá zkušenost zpět na základní škole, kde se stala ředitelkou. Já jsem nastupoval do SVČ jako administrátor environmentálního projektu. Potom jsem přešel na pedagoga, zástupce ředitele a teď jsem ředitel. Ale na tábory jezdím jako vedoucí už od roku 2000, kdy jsem ještě studoval. Musím říct, že je radost tady pracovat, protože SVČ má skvělý tým. Díky tomu nehrozí žádné sebeuspokojení. Kolegové i děti mě pořád posouvají dál a výš. Za sebe můžu říct, že ve chvíli, kdy bych začal stagnovat, tak určitě skončím. Na druhou stranu je třeba připustit, že s vyhořením nebo ztrátou motivace se občas potýkají někteří i u nás. Stává se, že někdo přijde a řekne „Já už to nedávám, potřebuju se někam posunout“ a odejde.
Když přijde vedoucí do kroužku a nebaví ho to, co potom?
Děti poznají během pár minut, že člověk není ve své kůži. Mně se to také stává. Řeším to prevencí. Přijdu a řeknu: Děcka já jsem měl fakt děsný den. A najednou zjistíte, po deseti minutách kroužku, že já jsem nepomohl dětem, ale ony pomohly mně – a den je zachráněn.