„Maminka z náušnic byla hrozně moc nešťastná a tatínek se tehdy naštval. Chytl i ty moje náušnice a zahodil je s tím, že sporťák žádné nepotřebuje,“ líčí Trávníčková, která v „Domečku“ v Olomouci působí bezmála půlstoletí.
Vzpomenete na svůj úplně první dárek, který jste dostala?
Bylo to někdy kolem roku 1949 a já tehdy jako čtyřleté děvčátko dostala panenku i se všemi oblečky, a dokonce kočárkem, kdy mi do něj maminka upletla, uháčkovala a ušila peřinky, protože v obchodě nebylo nic k sehnání. A já z takového dárku byla zklamaná. Nejraději jsem totiž hrála s partou kluků fotbal, bruslila a lezla po stromech. Takže nejlepší dárek pro mě byly praktické věci jako brusle, lyže, tehdy jsem měla takové ty historické s péry a zahnutou špicí do vrchu. Ráda jsem měla i různé stavebnice – třeba když mí o osm let mladší bratři dvojčata dostali Merkur, sestavovala jsem s nimi jeřáby, to mě bavilo.
Někdejší šéfka olomouckého DDM Barunka Trávníčková.
Jak u vás Vánoce vypadaly, jaký jste měli stromeček?
Stromeček jsme měli veliký, živý, přímo z lesa a mívali jsme ho nazdobený až do Tří králů. Maminka pekla cukroví a já jí pomáhala, vykrajovala jsem a asistovala. Domácí práce mě nikdy nebavily, ale tohle jsem měla moc ráda, jak to všude vonělo. Maminka u toho zpívala a já musela držet druhý hlas. Nejdřív mi to moc nešlo, ale postupně jsem se to naučila. Vlastně i dnes peču cukroví hlavně kvůli tomu, abych si tohle všechno připomněla. Cukroví vůbec nepotřebujeme, ale když válím těsto a cítím tu vůni, vrací mě to do dětství.
Psali jste také dopisy Ježíškovi?
Samozřejmě že psali. Na Ježíška jsem věřila dlouho a vlastně si na něj hrajeme dodnes. V pěti nebo šesti letech jsem se kvůli němu pohádala i s kamarády, kteří byli mnohem starší než já. Bydleli jsme v Žilině u Nového Jičína a hned vedle domu byl rybník a také fotbalové hřiště. A na něm jsem s partou deseti kluků hrála fotbal a mezi řečí jsem se jich zeptala, co dostanou od Ježíška. Vysmáli se mi, že jsem hloupá, že žádný není. Běžela jsem se tedy zeptat maminky, jak to je. Ona byla velice moudrá žena a takticky prohlásila, že kdo nevěří, pro toho Ježíšek není. Od té doby jsem začala trochu pochybovat, i když jsem tajně věřila, že Ježíšek existuje. Pak na základce už mi to bylo samozřejmě jasně vysvětleno. Ale i tak jsem přesvědčená, že Ježíšek k Vánocům patří, atmosféru nádherně obohatí.
Jak jste zdobili domácnost a stromeček?
Vždy na něm visely jen jednoduché skleněné koule, nebyly moc zdobené ani barevné. Vzpomínám si, že jak jsme se pod nimi s bratry honili, vždy jsme nějaké rozbili a musely se dokupovat nové. Mezi tím viselo trochu třpytivých aluminiových třásní a vlastně už nic víc. Kolekci jsme na stromečku nikdy nedávali a děláme to tak dodnes. Čokolády jsme mívali vždy na misce pod stromečkem. Protože jsme bydleli kousek od lesa, chodili jsme na větvičky a chvojí, jmelí jsme nikdy neměli, s tím jsem se setkala až v dospělosti.
Jaké byly Vánoce za totáče? Dárky pod pultem a fronty, místo koled zněl Gott |
Takže Vánoce byly spíše skromnější, když chyběla kolekce na stromečku?
Možná jsme to tak měli proto, že táta byl zapřísáhlý ateista. Když byl malý, umřela mu maminka a dědeček se znovu oženil. Nová babička byla zlatá. Pocházela z vesnice a po škole sloužila na faře, takže byla hodně pobožná. U stolu se před jídlem muselo vždy modlit, pokřižovat se. A teď si představte dvanáctiletého puberťáka, který když to neudělal, dostal nářez a musel být zavřený za trest ve chlívku. Myslím, že se to na tatínkovi podepsalo. U nás se to o Vánocích prostě s tou vírou a tradicemi nijak moc nepřehánělo.
Takže žádné rozkrajování jablíček, pouštění lodiček ze skořápek?
U nás doma ne, ale cestu jsme si k tradicím našli později. Nejkrásnější byly Vánoce s bratry na chalupě v Jičíně, kdy se zatopilo v krbu, odlévalo olovo, mezitím se nachystal salát, usmažil kapr. Byla to poetická atmosféra jako z Erbena, milovala jsem to. I díky takovým chvílím člověk tak nějak zpomalil a uvědomil si, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Netřeba velkých darů.
Barunko, já o vás ale vím, že jste křtěná.
Ano, to jsem. Babička říkala, že kdo není křtěný, jako by neexistoval. A tak mě tatínek nechal pokřtít, ale dal panu faráři stovku, což byly tehdy velké peníze, aby mě nepokřtil na Barboru, která byla svatá, jak chtěla babička, ale Barunku, žádná taková svatá nebyla. Takže vlastně vlk se nažral a koza zůstala celá. Také si pamatuji, jak jsem si jednou vybrečela účast na Božím těle, dokonce jsem si kvůli tomu oblékla i šatičky, které mi maminka ušila. Nastrojila jsem se jako princezna jenom proto, abych mohla jít s tím košíčkem a rozhazovat pivoňky v kostele.
Vzpomenete, jak se Vánoce v souvislosti s dobou měnily v průběhu desetiletí?
Pamatuji si, že po válce bylo vše na lístky, takže jsem jako malá holka chodila s lístkem pro chleba. Pak se změnil režim a byl těžký komunismus. Na Vánoce jsme se těšili hlavně proto, že budeme mít mandarinky, pomeranče, nějaké banány, což bylo během roku málokdy. Samozřejmě jsme si museli vystát frontu, jinak na vás nezbylo. Postupem času se to zlepšilo, to už bývalo ovoce nárazově několikrát do roka, ale nikdy ne jako dnes, kdy si můžete koupit kdykoliv cokoliv.
Prodej kaprů
Jaká byla vlastně dřívější doba?
Určitě mnohem pomalejší. Když jsem byla malá, nebyla televize a čas plynul pomalu. Pak jsme televizi měli, ale běžel na ní pořád jen sport, protože táta byl sporťák, já také, celá rodina fandila. Dnes je doba dvakrát tak rychlejší, nestíhají mladí a staří už vůbec ne. Nemáte čas si vše zvážit a promyslet, děláte to rychle a pak vzniká prostor pro omyly.
Jak jste se vůbec dostala do Olomouce?
Bylo to hned po gymnáziu, kdy jsem tu začala studovat na pedagogické fakultě matematiku a tělocvik. Poslední ročník jsem absolvovala dálkově a zůstala tu pracovat, dělala jsem na plavecké škole trenérku. Tady jsem také poznala svého manžela a v šestadvaceti letech se vdala. O rok později se nám narodil syn, dnes mám od něj vnuka.
Jak jste prožívala mateřství?
Tehdy mi v roce 1975 přišel papír, že mě ze školství propouštějí pro nadbytečnost. Odstěhovali jsme se do Rýmařova a syna jsem vychovávala tam. Měla jsem štěstí, protože tam byla Hedva, obchod s látkami, ze kterých jsem pak šila synovi oblečení. Byl totiž hubený a neseděla mu konfekční velikost. Také mi přišlo, že oblečení na děti bylo moc fádní, děti v něm vypadaly smutně.
Takže jste podědila zručnost.
Sportovní nadání po tatínkovi a od maminky jsem odpozorovala vše, když mi třeba šila svatební šaty nebo trikot na gymnastiku. Šaty mi střihla ve francouzském stylu a dlouho sháněla časopis, ze kterého by udělala střih.
Jakým nejkrásnějším dárkem jste potěšila maminku?
Mixérem, protože jsem jí chtěla usnadnit práci v kuchyni. Studovala jsem na vysoké a šetřila si z kapesného, které jsem měla tři stovky na měsíc. Tehdy jsem nechodila na obědy a kupovala si jen tyčinky za osmdesát haléřů. Když jsem jí pak ten mixér s velkou hrdostí vezla domů, rozplakala se radostí. Ale současně jsem dostala vynadáno, že jsem pořádně nejedla.
Vánoční ozdoby
Na „Domečku“ budete příští rok padesát let, celou dobu pracujete s dětmi. Vypozorovala jste něco zajímavého?
Vždycky jsem se jich ptala na Ježíška a na dárky a sledovala jsem, jak se mění jejich nároky, jak se z dárků za pár stovek stávají ty za tisíce. A pak mi jednou jedna čtyřletá holčička řekla, že by si hrozně přála, aby všichni byli zdraví a měli se rádi. Překvapilo mě to. Když pak po Vánocích přišla, usmívala se, že se tatínek s maminkou udobřili a dali si pusu. Byla tak šťastná. Dostala nejkrásnější dárek v životě.