Když mu v 15 letech dal otec k Vánocům první stolní hokej, uvnitř byl letáček s výpisem turnajů v Česku. Tak společně vyrazili na ten nejbližší v okolí, ale jako úplný nováček to neměl zrovna jednoduché.
„Přijel jsem a skoro od každého soupeře dostával osm až deset gólů. Ale bylo tehdy důležité se na to nevykašlat a získat zkušenosti do dalších turnajů,“ vzpomíná Dvořáček. Díky své vytrvalosti a odhodlání se dostal až mezi tuzemskou elitu, s níž může objíždět i mezinárodní turnaje.
„Stolní hokej hrají především v severských zemích. Turnajů jsem se zúčastnil třeba v Norsku, Švédsku, Lotyšsku nebo Německu, bylo to pestré,“ nastiňuje muž, jenž se živí jako mistr ve výrobě sportovních doplňků.
Přiznává také, že nyní již tolik času na cesty do zahraničí nemá. Letos je mu jednatřicet, avšak ukončení kariéry rozhodně neplánuje. „Stolnímu hokeji se věnují všechny věkové kategorie. Chci hrát, co nejdéle to půjde a co mi zdraví dovolí,“ odtajnil.
I přes menší množství času nadále s přítelkyní objíždějí české turnaje, které se hrají každý měsíc v jiném městě. Líbí se jim na tom, že mají možnost poznávat Česko. Není to však levná záležitost.
„I v tomto sportu jsou důležité finance, hrát každý měsíc jeden turnaj po celé republice od Třince až po Cheb něco stojí a našemu klubu by se hodil nějaký sponzor,“ konstatuje.
„Kdo umí blafák, má zápas z poloviny vyhraný“
Jako v každém sportu i ve stolním hokeji záleží především na lidech. Ať už jde o spoluhráče z klubu, nebo o soupeře, s nimiž se Dvořáček potkává každý měsíc.
„Hraji už zhruba patnáct let a za tu dobu mám soupeře přečtené. Vím, co na ně platí a jak na ně hrát,“ vysvětluje s tím, že každý hráč má svůj vlastní styl. Stejně tak přiznává, že jeho taktiky zase už nejspíš zná téměř každý soupeř.
Blafák jako hlavní zbraňNejsilnější zbraní Davida Dvořáčka je takzvaný blafák. Ve stolním hokeji to slovo znamená, že si jakýmkoliv hráčem nahraje na svého středního útočníka, který stojí před soupeřovou brankou. Útočníkem se snaží oklamat soupeřova brankáře a dostat puk do brány, možnosti jsou dvě – buďto zleva, nebo zprava. |
„Snažím se hrát na blafáky. Jsou hráči, kteří to nenávidí a odsuzují, ale ke hře to patří,“ popisuje. Blafák však umí málokdo, hráč u tohoto triku musí skloubit zručnost a trpělivost s přesným načasováním.
„Kdo umí blafák, má zápas z poloviny vyhraný,“ podotýká první mistr Moravy a Slezska.
Hráčská komunita je však podle něj velmi přátelská. „Po měsíci se vždy rádi vidíme a můžeme pokecat o tom, co je nového.“
Oproti klasickému hokeji jde o individuální sport, což Dvořáčkovi pomáhá necítit tlak, ani když se od něj očekává výhra. „Tím, že hraji sám za sebe, tak na mě nikdo netlačí. To jen já sám na sebe můžu být naštvaný,“ říká.
Hráčská základna je stále malá
Od ledních hokejistů se odlišuje rovněž tím, že nemusí posilovat. „Je ale pravda, že mě po mnoha zápasech bolí záda z toho shrbení, s tím bych něco mohl dělat,“ přiznává. Odmítá však, že by musel třeba cvičit zápěstí.
Ve stolním hokeji je pro něj herním vzorem dvojnásobný mistr světa Maxim Borisov. K takovým globálním úspěchům ale mají čeští stolní hokejisté ještě daleko. Hráčů, konkurence i klubů je v tuzemsku stále málo, zázemí mnohdy vůbec neexistuje.
„Potřebujeme k tomuto sportu dostat nové mladé hráče,“ přiznává Dvořáček.
Hráči korfbalu končí zápasy na hranici sil. Titul v netradičním sportu slaví na Hané |
V Olomouci se snaží šířit povědomí o tomto sportu šéf tamního klubu Jan Tomaštík. „Přijedu na školu, rozložíme na chodbě nebo ve třídě stolní hokeje a uspořádám turnaj pro žáky,“ přibližuje projekt Stolní hokej do škol. Zúčastněná škola od něj dostane i jeden herní stůl. Akci pro školy pořádá zdarma a žáci mají možnost se zapojit i do meziškolních turnajů.
Zatím se do projektu zapojilo pět škol z Olomoucka a turnajů se zúčastnilo více než tři sta dětí od prvních po deváté ročníky.
„Podle mě je stolní hokej perfektní věc pro tatínky s dětmi, kteří vyženou maminky ven. Je to skvělé hobby, co přemosťuje generace, protože hokej mají Češi v genech ve všech podobách,“ říká s nadsázkou vedoucí olomouckého klubu.
Zlatý gól přišel 20 sekund před koncem
Lákadlem mohou být dramatické okamžiky a emoce srovnatelné s ledním hokejem, jaké zažil i Dvořáček.
„Ještě 20 sekund před koncem byl zápas vyrovnaný 4:4, jenže potom se puk odrazil na mého středního útočníka a já jsem blafákem do pravé šibenice finále ukončil. Byl to krásný gól,“ popisuje poslední krok k mistrovskému titulu třináctý muž v pořadí českého poháru Stiga stolního hokeje. Na žádné velké oslavy nicméně neměl čas, hned další den ráno totiž odjel do Zlína, kde si zaběhl půlmaraton.
Kromě individuálního mistrovského titulu se mu ještě na šampionátu v soutěži týmů podařilo získat bronzové medaile se svým klubem SHC Vědátoři Olomouc. Na turnaje přitom prakticky netrénuje, jeho stolní hokej se mu totiž před pěti lety rozbil a od té doby si nový nekoupil.
„S přáteli z Olomouce máme občas turnaj, kde si zkouším nové věci, jako například útočné manévry. Na kamarády to stačí, i tak vždy vyhraji rozdílem třídy,“ líčí s úsměvem medailista, jehož domovskou „arénou“ je Pevnost poznání. „Všichni si to chválí, máme tu nejlepší zázemí,“ chlubí se.