„Odváděné příspěvky se zvyšují, prakticky veškerý náš provoz táhneme z vlastní kapsy, včetně nakupování míčků, vybavení a podobně. Věkový průměr našeho družstva pak dosahuje zhruba 60 let,“ přibližuje například Martin Kníchal z Prostějovska, jenž se mnoho let angažuje v místním klubu stolního tenisu.
Domovské Dětkovice se jim snaží vyjít vstříc alespoň nulovým nájmem za prostory, kde trénují. „Obec sport sponzoruje a podporuje tímto způsobem. Prostory prošly nákladnou rekonstrukcí a k využívání je mají v pracovním týdnu zdarma,“ popisuje starostka Zdena Hurčíková.
Kamenem úrazu je zájem mladých, jenž je dlouhodobě chabý. Kníchal ale jedním dechem dodává, že by je stejně neměl kdo trénovat. „Z mládeže teď nemáme registrovaného ani jednoho sportovce, a vlastně by se o ně ani neměl kdo starat,“ shrnuje.
Do školy autem, pohyb minimální. Olomoucké děti prosedí půlku dne, ukázal průzkum |
Zmíněný problém s mládeží má řada sportovních spolků a promítá se i do jejich finanční stability. Mnoho dotací je totiž cíleno jen na podporu sportu dětí či juniorů.
„Ucelená mládež je však ve sportu na vesnicích spíš výjimka. Třeba u fotbalu, který je na venkově rozšířený nejvíc, se stává, že mají sotva družstvo dospělých. Mládež jde ale ruku v ruce s dospělými, jedno bez druhého funguje těžko, je to taková symbióza,“ potvrzuje předseda olomoucké krajské organizace České unie sportu (ČUS) Radek Koňařík.
Profesionální trenér je podle průzkumu vzácností
Jednou z možností získání peněz je dotační titul Národní sportovní agentury Můj klub, v němž mezi základní podmínky pro letošní rok patřilo 15 sportujících dětí ve věku od čtyř do 18 let. Finančně pomohl mimo jiné fotbalistům z TJ Sokol Určice na Prostějovsku, kde se daří ucelenou mládež už od přípravných ročníků mít.
„Nyní máme 133 aktivních členů a z toho je okolo sedmi desítek mládež, takže se nám celkem daří dotace využívat. Ať už výzvu Můj klub, či další od kraje. Podporuje nás i obec a další z okolí, které přihlížejí k tomu, že vychováváme mládež ke sportu,“ popisuje předseda oddílu Petr Kouřil.
Prostějov dá hokejistům opět miliony, sestupu do neprofesionální soutěže navzdory |
Klubu se i díky mládeži daří, Kouřil ale dodává, že jejich situace v okolí vůbec není samozřejmostí. Dalším úskalím je navíc shánění kvalifikovaných trenérů.
„Nějaké máme, ale nestačí to. Na každé mládežnické družstvo bychom ideálně potřebovali o dalšího trenéra nebo asistenta navíc. Většina klubů má nedostatek mládeže, trenérů nebo obojího naráz,“ shrnuje předseda určických fotbalistů.
Podle loňského průzkumu ČUS hlásí přes 70 procent klubů nedostatek trenérů, kteří by se mládeži mohli aktivně věnovat. A aspoň jednoho profesionálního trenéra má pouze 19 procent členů.
„V rámci Olomouckého kraje sledujeme dlouhodobý nedostatek trenérů i financí na jejich zaplacení. Též je nutno říct, že začíná být i nedostatek funkcionářů, za které není náhrada. Jsou to totiž zpravidla neplacené pozice a funkcionáři v pokročilých letech mají problém za sebe najít náhradu,“ přibližuje krajskou situaci Koňařík.
Odměny pro trenéry jsou většinou symbolické
Přestože hejtmanství letos vypsalo dotační program na podporu získání licencí, na adekvátní odměny trenéři ve vesnických klubech ani zdaleka nedosáhnou.
„Nějakou finanční kompenzaci dostanou, ovšem pokud si to přepočítáte na hodinu, je to tak mizivá částka, že to opravdu pro peníze dělat nemůžete. Trénují proto i rodiče, kteří k tomu sportu mají vztah, protože tam mají své dítě,“ popisuje Kouřil.
Nejen počítače, děti chtějí i sportovat, říká nový šéf domu dětí v Šumperku |
Budoucnost sportu na vesnicích tak zůstává v rukou aktivních jedinců, již se třeba po konci vlastní kariéry vrhli na trénování nové generace a jsou ochotni jí obětovat čas.
„Trénuji mladší a starší žáky, třikrát týdně jsou tréninky a o víkendu zápasy. Fotbal hraji aktivně od čtyř let a oba moji synové také, na hřiště bych se mohl pomalu přestěhovat. Ale neberu za to ani korunu. Musí v tom být ta láska ke sportu,“ líčí kupříkladu kouč Jaroslav Kouřil.
Motivaci stejně jako mnoho jiných viděl v pomoci sportu, v němž se pohyboval celý život. Řešením nedostatku trenérů ale podle něj není přijmout někoho, kdo prostředí dané aktivity důvěrně nezná.
„Když už to nebude rodič, ať je to alespoň bývalý fotbalista. Protože pokud bude trénovat někdo, kdo viděl fotbal maximálně v televizi, tak to stejně nebude stát za nic,“ uzavírá.
