Právě v léčebně objevil Charlese Bukowského, který se proslavil svými nekonvenčními autobiografickými prózami a vulgárním stylem

„Jeho knihy pro mě byly jako zjevení, inspirovaly mě a po jejich vzoru vznikla „sráčská trilogie“. Některým se líbí natolik, že chtějí, abych tak psal i dnes. Ale já už neberu drogy, začal jsem se o sebe starat, jsem někde úplně jinde,“ vysvětluje spisovatel Jaroslav Irovský z Olomouce.

7 fotografií

„Knihy jsou k dostání pouze na mém e-shopu, a i když se prodaly už tisíce výtisků, jsem si vědom, že v této zemi plné pejskařů se ještě zcela nenaplnil jejich potenciál. Asi je to tím, že neumím dělat marketing,“ krčí rameny sympatický čtyřicátník, který vyrůstal na foglarovkách a v dětství chtěl žít jako jejich hlavní hrdinové. Aktuálně se připravuje na svůj životní počin – rozhodl se darovat ledvinu své kamarádce. „Zachráním jí tím život,“ vysvětluje.

Viděla jsem na Facebooku vaši fotografii s hromadou neprodaných výtisků Psích životů. Nabízí se otázka, jak jdou prodeje?
Je to jako horská dráha. Občas skvělá období, teď bylo takzvané období temna. O vše se starám sám a je to náročné, ale po posledním příspěvku na Facebooku se s prodeji roztrhl pytel. Snad to bude pokračovat, už proto, že z každého prodaného výtisku posílám pejskům padesátikorunu. Dosud jsem jim tak zaslal přes 360 tisíc. Manželům Petrošovým, kteří tuto neziskovkou organizaci založili, se hodí každá koruna, jen za veterinární péči vydají každý měsíc čtvrt milionu, a to nepočítám krmení a další věci. Kdo by chtěl pomoci, může přijít 20. září do Bounty Rock Café v Olomouci, kde pořádáme třetí ročník benefičního festivalu olPESt. Výtěžek půjde nejen Jezevčíkům v nouzi, ale také záchranné zvířecí stanici v Pateříně manželů Csikových.

Pejsci to měli těžké, skončili ochrnutí, týraní nebo odhození polomrtví v popelnici v igelitovém pytli jako nějaká věc. Jsou to smutné osudy. Nepřipomínají vám tak trochu ten váš?
Víte, já jsem velký samotář, introvert a citlivý člověk. Dnešní povrchní společnost, kdy se kdejaké rádoby modelce prodávající se na OnlyFans dostává většího zájmu než lékařům zachraňujícím lidské životy, je mi bytostně cizí. Lidem nerozumím a vyhýbám se jim. Tím si jako spisovatel házím klacky pod nohy a zřejmě to je i důvod, proč mě v Olomouci stále nikdo nezná, ačkoliv se děj mých knih odehrává právě tady. Mnohem známější jsem na Zlínsku, odkud pocházím a kde jsem dlouholetým dvorním textařem legendární rockové kapely Premier, která kdysi lámala žebříčky hitparád hitem Hrobař. Zrovna příští týden vydáváme nový singl Příběh i s videoklipem.

Spisovatel Jaroslav Irovský (uprostřed) s manželi Petrošovými z Jezevčíků v nouzi.

Jak jste se vůbec ze Zlína ocitl v Olomouci?
Olomouc je moje srdcovka. Bydlí tu i moje sestra, jezdil jsem sem za svou nejlepší kamarádkou, to město mě vždy fascinovalo. Ve Zlíně je to samá krychle a kvádr, Baťovské domky, kdežto tady máte parky, kouzelné náměstí, k tomu všechny ty chrámy a dómy. Olomouc mi přišla jako ideální pro to, abych tady nastartoval novou éru svého života.

Smím se zeptat, před čím jste vlastně utíkal?
Tak ví se o mně, a já se tím ani netajím, že jsem v minulosti žil hodně autodestruktivně, polykal tuny prášků, bral drogy od marihuany až po ty tvrdé, pil jsem alkohol a antibiotika běžně zapíjel deseti plechovkami piva. Několikrát jsem se pokusil o to tu už nebýt. Celé to prostředí, ve kterém jsem žil, bylo neskutečně toxické a já se potřeboval odstřihnout. Utéct před svou minulostí, vzpomínkami, abych si zachránil život. Bylo toho na mě prostě moc a nemůžu říct, že mě to ani tady v Olomouci nedohnalo.

Počkejte, to mi musíte vysvětlit. Ale pojďme od začátku. Jaký byl Jaří (sám Irovský se tak familiárně na Facebooku nazývá) jako malý kluk?
Měl jsem slibně narýsovanou kariéru, protože táta byl profesionální fotbalista a já měl být jako on. Nadějný hráč, talent, všichni mi předpovídali zářnou budoucnost. Jenže jsem si ve 13 letech na tréninku přetrhl vazy v koleně a bylo po všem. Snažil jsem se hrát dál, až do svých devatenácti, ale koleno mě trápilo pořád, operace nepomohly. Já v té době polykal spoustu prášků od bolesti a celé mě to dost semlelo, trpěl jsem depresemi a už tehdy jsem obrážel různé psychology a psychiatry. Nevěděl jsem, co se sebou, na škole mě to vůbec nebavilo. Ze strojařiny mě nakonec po třech letech vyhodili a já musel začít na jiné škole od prváku. Táta se se mnou rok a půl nebavil. Nedivím se mu, kdyby se tak choval můj syn, asi bych ho zabil.

VIDEO: Ráj nechtěných jezevčíků. Exmanažerka jich zachránila už desítky

Co rodina, ta vám nebyla oporou?
Měl jsem úžasné dětství a rodiče! Naši se však později rozvedli. Máma to těžce nesla a začala pít. Pila čím dál víc a já se o ni staral. Bylo to těžké, ale nikomu jsem to neříkal, sestře, která tehdy studovala vysokou v Brně, ani tátovi, nechtěl jsem jim přidělávat starosti. Vzpomínám, jak jsem byl v maturitním ročníku, běžela druhá vyučovací hodina a najednou mi přišla na telefon zpráva „Jaroušku, mám Tě ráda, jdu se zabít. “ Sbalil jsem se a okamžitě jel domů. Máma seděla na terase, flašku rumu v ruce a kouřila. Od té chvíle jsem ji nespustil z očí. Jindy se třeba předávkovala léky, zamkla se v koupelně a já ty dveře musel vypáčit. Zavolal jsem záchranku a ta ji odvezla. Snažil jsem na ni dávat pozor, vyháněl pochybné existence, které si občas vodila domů, a ve škole se mi zatím vršily neomluvené hodiny. Nakonec jsem odmaturoval s vyznamenáním. Ale mámu jsem stejně neuhlídal…

Co se stalo?
Když se prodal rodinný dům, aby se naši vyplatili, máma skončila v domku ve Zlíně. Jenže tam neplatila plyn a elektřinu, což jí nevadilo, pila dál při svíčkách. Když ji vystěhovali, bydlela u babičky. To už jsem bydlel v Olomouci. Jednou jsem ji přijel navštívit, otevřu dveře a máma tam leží celá žlutá, rudé bělmo a břicho nateklé vodou. Okamžitě jsem volal záchranku, ale bylo už pozdě. Druhého dne máma umřela na cirhózu jater. Od té doby trpím nespavostí. Vždy, když zavřu oči, tak ji vidím, jak tam leží. Ten obraz už nevymažu, i proto, že mi máma byla v životě nejbližším člověkem.

Muselo to být pro vás těžké. Proto jste začal s drogami?
Drogy mi pomáhaly vše zvládnout, aspoň chvíli na to nemyslet, zbavit se starostí. Ale současně šíleně negativně determinovaly mou psychiku a vnímání světa kolem mne. Propadal jsem se do depresí a neviděl žádné východisko. Proto jsem se několikrát pokusil i o sebevraždu, předávkoval jsem se léky. Mé tělo to však pokaždé zvládlo. Dostal jsem se až do fáze, kdy bylo jasné, že se musím jít léčit, jinak umřu. Ale vlastně teprve až smrt mámy mi otevřela pořádně oči a já se rozhodl, že takto skončit nehodlám, že jsem přece nebyl vychovaný, abych dopadl jako nějaká ztracená existence. Za vším jsem udělal tlustou čáru a teď se snažím žít jinak.

Myslíte ten moment, kdy se z vás stal Jaří fitnesák?
Cvičení mi pomáhá hodně, své tělo jsem dlouhá léta huntoval a mám pocit, že mu mám co vracet. Obecně mi také hodně pomáhá se z věcí vypsat. Třeba příběh o své mámě jsem popsal v druhém dílu „sráčské trilogie“, ve sbírce Obyčejný život. Povídka se jmenuje Příběh dělnického domku.

Ví se o vás, že knihy na pokračování nepíšete. Proč jste v případě Psích životů udělal výjimku?
Protože si o to řekli sami čtenáři. Přemlouvali mě tak dlouho, že jsem nakonec podlehl. Vlastně mi nakonec přišlo i fajn dovysvětlit některé nezodpovězené otázky, které zazněly v prvním díle. Zatímco ten se odehrává na sídlišti v Olomouci, dvojku jsem přesunul do Jeseníků, které miluji. Patronem knihy se stala šumperská kapela O5 a Radeček.

Spisovatel Jaroslav Irovský s knihou Psí život 2 s patrony knihy skupinou O5 a Radeček.

Co stálo za vaším rozhodnutím darovat ledvinu?
Žena, které tím pomůžu, je kamarádka mé mámy a vím, že kdyby mohla, udělala by totéž. S Radkou se znám dvacet let a v životě to měla těžké. Měla i rakovinu a kvůli zánětu z chemoterapie denně krvácí. K tomu jí selhala transplantovaná ledvina, takže v těle má už tři nefunkční a musí třikrát týdně na dialýzu. Nedávno mi řekla: „Každé ráno se snažím nemyslet na smrt. Jenže kvůli bolestem a všem těm potížím na ni myslím čím dál častěji. “ Všichni, kdo jí slíbili pomoc, se k ní otočili zády a ze strachu vycouvali. Zbyl jsem jí jen já.

Vy strach nemáte?
To víte že mám, zvažoval jsem to snad tisíckrát. Jenže já sám v životě zažil ten moment, kdy jsem měl na mále. Před čtyřmi lety jsem měl problémy se slinivkou, shodil dvacet kilo a skutečně jsem myslel, že umřu. Ze všeho mě vysekal můj gastroenterolog, skvělý lékař, a já dostal druhou šanci. Teď ji chci zase já dát někomu jinému. Snad výsledky dopadnou dobře a já Radce ledvinou zachráním život…