Svou zálibu začal dnes už zkušený speleolog rozvíjet postupně od mládí, nevynechal jedinou příležitost zažít podzemní dobrodružství.

„Když jsem šel někde na prohlídku hradu či zříceniny, chodil jsem jako poslední a vždycky vlezl do nějakého sklepa. Jednou v Jihlavském podzemí – to už jsem byl vybavený čelovkou a svačinou – nás průvodkyně měla asi dvacet. Opět jako poslední jsem zamířil do boční chodby a chodil si sám,“ vzpomíná Hruban.

Speleolog a fotograf Petr Hruban na výstavě svých fotografií z podzemí.

„Pak jsem uslyšel šramot, průvodkyně zrovna ukazovala návštěvníkům svítící chodbu. V ní jsem se objevil já z druhé strany. Zalhal jsem, že jsem se ztratil, průvodkyně mi vyhubovala a už mě nepustila. Musel jsem chodit před ní,“ dodává s úsměvem.

Svého koníčka se rozhodl rozvíjet a stal se členem základní organizace Sovinec České speleologické společnosti. Působil v ní mnoho let a podílel se na řadě objevů v jeskyních na Sovinci.

„Pak jsem se osamostatnil, protože jsem se zajímal o důlní díla. Začal jsem jezdit po Jeseníkách a po Olomouci. Jeseníkům se věnuji asi nejvíc,“ přibližuje Hruban.

O fotkách rozhoduje dodané světlo

O podzemních krásách vytvořil také dvě knihy, Olomoucké podzemí a Zlatohorské podzemí. Obě doplňují jeho unikátní fotografie, druhá byla navíc přeložena do angličtiny, němčiny a polštiny a dočkala se druhého, přepracovaného vydání.

„Teď chystám třetí knihu o Rožnovském podzemí, bude to ale otázka několika let, protože je velmi rozsáhlé. Mám ho sice již zmapované a zdokumentované, ale zpracování knihy si vyžádá mnoho času a práce,“ prozrazuje speleolog.

Vyhledává doly, v nichž se dříve těžila železná ruda, barevné kovy nebo grafit. Fotí vždy na film, focení v tmavém prostoru ovšem vyžaduje delší čas než jinde.

„Samotné vyfocení jedné fotky trvá kolem třiceti vteřin, jenže další čas zabere příprava a nasvětlování. Je to taková hra, baví mě experimentovat. Žádné dvě fotky stejného místa nemusí být totožné, záleží, jaké světlo jim dodáte. Málokdy tam mám lidi, nikdo z kolegů nevydrží se takhle dlouho nehýbat,“ vysvětluje Hruban a dodává, že ve štole většinou stráví celý den, někdy i noc.

O napínavé historky nemá nouzi

Se skupinou či sám se vydává často do míst, která jsou obtížně přístupná nebo málo známá.

„Někdy ani nechcete zveřejňovat, kde byla fotka vyfocena, protože se stává, že tam pak někdo vleze a tu nádheru zničí,“ podotýká Hruban, jenž pracuje jako sanitář v prostějovské nemocnici.

O fotografie i zážitky z průzkumů pod zemí se tamní rodák dělí nejen prostřednictvím výstav, pořádá také přednášky. O napínavé historky nemá nouzi, vypráví například, jak překonával zasypané části stoletých štol, brodil se zatopenými místy, o jejichž hloubce neměl tušení, či se dostal do prostor, kde nebyl dostatek kyslíku.

„Občas to bylo i nebezpečné, někam jsme vlezli, začali si razit cestu a najednou se nad námi uvolnily balvany. Takže si říkám, že na mě někdo nahoře dává dobrý pozor,“ uzavírá speleolog.