Václav Čikl a Jakub Pavlík vytvořili uskupení, jehož tvorba přesáhla českou scénu a oslovila zahraniční posluchače. Natolik, že si loni zahráli před dvěma tisíci lidmi na festivalu v Arménii.
Své písně kapela tvoří jako fúzi stylů i motivů. „Snažíme se neškatulkovat, zůstáváme otevření veškerým žánrům. Asi nezahrajeme něco technicky náročného, jako je jazz, nemáme na to. Ale vyrůstali jsme na pop-punku, pracujeme s další muzikou, třeba až po metal. Kuba hodně poslouchá i rap, takže do naší tvorby chtěl vnést i něco z něho. Postupem času jsme začali experimentovat se samply a elektronickou muzikou,“ popisuje Čikl, jenž v uskupení hraje na bicí.
Dohromady se toto duo dalo téměř náhodou, díky zkušenostem z dalších hudebních uskupení.
„Kuba hrál původně v jiné kapele, já jsem se jim ozval na inzerát, protože hledali rytmickou sekci, tedy bicí. Postupem času jsme to dali dohromady a založili si vlastní projekt. Příští rok to bude deset let,“ vzpomíná Čikl, který kromě působení v kapele pracuje jako softwarový architekt.
Druhý člen kapely Pavlík hraje na strunné nástroje, kytaru, balalajku a ukulele, kromě toho je strojař.
Jak to klape na pódiu
Podle hudebníků je kapela jako druhé partnerství. „Když to neklape, tak to nebude klapat ani na pódiu, ani za ním. Čistá demokracie v kapele nefunguje a nikdy nebude. Zvlášť když jste v sudém počtu. S tím druhým člověkem trávíte spoustu času, ať už jde o nahrávání, zkoušení, tour, či cesty. Musíte spolu fungovat v rámci plánování, sjednotit dovolené a podobně,“ dodává Čikl.
Uspět podle zkušenosti hudebníků není jednoduché. „Posluchači jsou v poslední době náročnější a náročnější. Přehršel nových skladeb neustále zvyšuje laťku na to, aby výsledek byl kvalitní a nějakým způsobem vynikl nad ostatním. Posluchač si musí skladbu chtít poslechnout znovu a znovu a znovu. A to často funguje jen chvilku, další generace, která přijde, už potřebuje něco jiného,“ popisuje.
Loni se rozhodli, že svoji tvorbu představí novým posluchačům a přihlásili se do výběru na Sevan Music Festival, který se už pošesté konal u stejnojmenného jezera v Arménii. Pořadatele zaujali a nakonec dostali pozvánku.
Arméni mají hlad po kultuře
„Nevěřili jsme, že to vyjde. Bylo to svým způsobem impulzivní rozhodnutí. Čekali jsme na financování a na granty, termíny nevycházely a my jsme se prostě museli rozhodnout, jestli do toho půjdeme za své a s obrovským rizikem. Probírali jsme to zleva doprava, chvíli převažovalo, že jedeme, potom jsme zase vystřízlivěli a řekli si, že ne,“ hodnotí bubeník.
Dnes odvahy vyrazit nelitují, posbírali nejen cenné zkušenosti, získali totiž i úplně novou fanouškovskou základnu.
„V Arménii mají lidé hlad po kultuře, publikum je tam úžasné. Posluchači vůbec poprvé přišli a znali naše texty. Po koncertě si přišli pro podpis nebo si pokecat. Poznali jsme to třeba i na dopadech na sociálních sítích – lidé si nás před tou akcí hledali, vyletěly nám křivky sledovanosti,“ zmiňuje hudebník.
Podle Čikla autorská tvorba uspěla i proto, že se trefila do vkusu publika. „Naše muzika na Západě nefunguje tak dobře jako na Východě. Pro východní národy jsme ten ‚Západ‘, navíc jsou tam posluchači na tvrdší a kytarovější muziku,“ hodnotí.
Pořadatelé arménského festivalu se snaží na akci přilákat kapely z celého světa. Pódium na festivalu díky tomu čeští muzikanti sdíleli s dalšími, například z Maroka, Burkina Fasa, Bulharska a dalších zemí včetně těch blízkovýchodních.
„Jsou to skvělí umělci, jediná jejich nevýhoda je, že nemají moc příležitostí hrát před publikem. Lidé tam spíš přemýšlejí, co budou jíst, než že půjdou na koncert. V Arménii je všehovšudy asi jedenáct hudebních festivalů za rok, to u nás v okolí Olomouce poskládáte za víkend,“ hodnotí Čikl.
Podle něho si duo po zkušenostech z Arménie dalo za cíl dobýt jižní Evropu. Letos se proto v květnu vydají na desetidenní tour po šesti zemích.
„Začneme dvěma koncerty v Chorvatsku, budeme pokračovat přes Bosnu, Srbsko, Rumunsko, Maďarsko a poslední zahrajeme ve Vídni. V Bosně už jsme jednou vystupovali minulý rok, platí pro ni to samé, co pro Arménii. Dá se tam dojet autem, dá se s pořadateli domluvit a mají rádi tvrdou a kytarovou muziku. Sice nemají infrastrukturu klubů, hraje se tam v barech a hospodách, ale přišlo na nás 300 lidí, které jsme zajímali,“ uzavírá.
