Jednou velkou sochou bude i můj dům, říká umělec, jehož díla byla i na Expu

  11:56
Nepřehlédnutelný Vetřelec z olomoucké Šemberovy ulice či Had ze Smetanových sadů. I to jsou díla místního sochaře Jana Dostála, mladého umělce, který se ve své tvorbě odmítá jakkoliv omezovat. „Je to jedno z posledních povolání, ve kterém si můžu dělat, co chci,“ říká muž, který před třemi lety zabodoval i na Expu v Dubaji.

Olomoucký sochař Jan Dostál se nejvíce zaměřuje na tvorbu ze železa a nerezu. | foto: Filip Fojtík, MAFRA

Kde berete inspiraci?
Chodím si pro ni dovnitř sebe, kde mám nějakou vizi a chci ji posouvat dál. Hodně čerpám z přírody a poslední dva roky i z vesmíru, baví mě rovněž gravitační jevy, rotace, nepředstavitelné věci. Mám rád také vytváření velmi komplikovaných tvarů, jež mají nějaký řád i chaos. Vytvářím jednu věc a u ní mě napadne, kam dál by se dala například posunout technologie. Třeba ještě do větších extrémů.

Dostal jste se někdy kvůli zálibě v hodně komplikovaných tvarech do úzkých?
To ani ne, spíš mě třeba na půl roku zastaví technologie a musím čekat na jiný stroj, nebo vymyslet něco jiného. Někdy pracujeme i rok, rok a půl na technologii, abychom dílo mohli dodělat.

Viděla jsem venku u ateliéru menší jeřáb, ten jste si vyrobil sám?
Ano, potřeboval jsem ho a v té době pro mě bylo jeho pořízení finančně absolutně nereálné, studoval jsem ještě vysokou školu. Tak jsem si poskládal železo a svařil ho, mám svářečský průkaz. Udělal jsem na něm první sochu, druhá už byla třikrát větší než on, takže velikostně moc dlouho nevydržel.

Máte zřejmě rád větší a větší výzvy.
Mám, ale teď se snažím dělat menší věci, abych mohl spolupracovat s galeriemi. Je složité převážet sochu na výstavu, když je pro ni potřeba jeřáb a dva kamiony. Je to i finanční náročné, musí se zařídit a zorganizovat hodně věcí. I když mě tohle všechno baví, tak mi pak už nezbývá moc času na tvoření.

Jan Dostál

Olomoucký sochař Jan Dostál se nejvíce zaměřuje na tvorbu ze železa a nerezu.
  • Narodil se 6. srpna 1992 v Olomouci, kde nyní žije.
  • Absolvoval Fakultu výtvarných umění při VUT v Brně, už za studií začal tvořit svá díla.
  • V Olomouci na sebe veřejnost poprvé výrazněji upozornil v roce 2015 instalací ocelové sochy Vetřelec na střeše domu v Šemberově ulici.
  • Mezi jeho záliby patří lezení, skály a hudba.

Vaše díla, která nejsou běžně vystavená, teď mohou lidé obdivovat do konce března v olomouckém Envelopa Office Center. Co je tam k vidění?
Jedenáct soch, většinou rotovaných poslední technologií. Výstava se totiž jmenuje Space Rotation, tedy rotace ve vesmíru.

Řada vašich děl je obrovská, mnohametrová a vážící tuny. Tak velké prostory pro vytváření ale nemáte. Skládáte tedy sochy až na místě výstavy, nebo jak je dopravujete na místo?
Je několik variant. Jedna socha měla dvacet metrů a šestnáct tun, svařoval jsem ji v ateliéru a pak jsme ji převáželi asi dva kilometry do firmy, která si ji objednala. Bylo to šíleně komplikované, i dost finančně náročné, což mě překvapilo. Převoz dva kilometry stál pomalu jako malé auto. Pak jsem odjel do Dubaje na Expo 2020 a tam se všechno dělalo až na místě. A zjistil jsem, že je to tak jednodušší. Od určité velikosti nemá smysl tvořit sochu v hale, protože transport je komplikovaný a finančně náročný, ale dodělat ji až na místě. Připravím si v hale a dílně co nejvíc, pak to jen dovezeme na místo a dotvoříme.

Dubaj byla pro vás zatím největší zahraniční akce?
Ano, obrovská. Tady se naložily tři lodní kontejnery věcí a tam se to potom kompletovalo.

Jak dlouho jste tam byl?
Přibližně čtyři měsíce. Jeli jsme tam v lednu a končili v závěru dubna. Na dílně se zhruba rok připravovaly různé věci, které se poté převezly.

Co podmínky pro práci?
Bylo tam velké horko. Navíc když teploměr ukazoval 33 stupňů, tak zatímco tady mi při takové teplotě nedělá problém v blůze svařovat, tam je pocitově o deset stupňů víc. A téměř vůbec nemají mraky.

Pohled na prostory, v nichž mimo jiné tvoří olomoucký sochař Jan Dostál, a část jeho děl.

Jak jste se k Expu vlastně dostal?
Na festivalu kousek od Prahy. Bylo tam hodně umělců a já jsem zakružoval dílo asi z kilometru a půl trubek. Přišel za mnou architekt a řekl, že vymýšlí do Dubaje něco na Expo a má práce se mu líbí. Že mají i technologický problém, laminát se jim při ohýbání láme, a že bychom to mohli společně udělat z nerezu. No a během dvou měsíců se podepisovala první smlouva.

Když tvoříte, co je pro vás nejdůležitější?
Hudba. Poslouchám hodně elektronickou tvorbu, baví mě techno a němečtí dýdžejové. Vyrostl jsem na holandské elektronické hudbě, často jsem tam jezdíval na festivaly.

Jste workoholik?
Ano. Bavil jsem se s jedním známým, který mě mentoruje a koučuje, a ten řekl, že hranice workoholismu je 60 hodin týdně. Spočítal jsem si posledních sedm dnů a měl jsem odpracováno 88 hodin.

A pořád vás práce ještě tak baví?
Naprosto, protože pracuju ve svobodě. Je to jedno z posledních povolání, kde si můžu dělat, co chci. Přijet ráno a dělat úplně něco jiného, než mám. Nebo vymyslet úplně novou věc. Samozřejmě musím respektovat termíny, ale je to skvělá práce.

S kým například spolupracujete?
Teď hodně s pražskou galerií Cermak Eisenkraft, jsou docela velcí a progresivní. Zajímavé je, že tam mám možnost vystavovat a vedle v místnosti jsou díla Pabla Picassa nebo Andyho Warhola.

Nechávají vám zájemci o vaše díla volnou ruku?
Většinou ano. Když vidím, že mě chce klient přetvářet, nebo by to bylo jinak, než to cítím já, řeknu mu, že takovou sochu dělat nebudu. Teď už si to můžu dovolit.

16. července 2015

Máte to stejně i v galeriích?
Ty zajímá život umělce a jeho dílo. Oni mi pak říkají zpětnou vazbu, jak se sochy líbily, prodávaly, co jim na nich přišlo zajímavé. Má díla by se měla objevit i na velkém veletrhu umění ve švýcarském Curychu, s jednou sochou by měl dokonce přiletět na vernisáž vrtulník.

Jste mladý a už tak úspěšný. Jak vzpomínáte na začátky?
Bylo to peklo. Rodiče se rozvedli, mamka byla na všechno sama. I když mě podporovala, neměl jsem dost peněz, abych tvoření mohl rozjet ve větším. V té době jsem také moc nevěřil strojům. Myslel jsem si, že co má motor, to se hned pokazí. Všechno jsem tak vozil na manuálním paleťáku a plechy tahal do haly navijákem, protože jsem to sám nebyl schopný utáhnout. Ani lidi jsem v té době neměl, nezaplatil bych je.

Ale úsilí se nakonec vyplatilo...
Ano, po třech čtyřech letech jsem mohl začít trochu zvolňovat. Neříkám, že bych dělal míň, ale už jsou na to různé technologie a člověk se fyzicky tak neztrhá.

Pracujete na sochách sám?
Teď jsme většinou ve dvou nebo ve třech. Já tvořím tvar sochy, brusné a svářecí práce, které už nemusím dělat, předávám kolegům, abych mohl domlouvat další zakázky. Jezdím hodně do Prahy, Německa nebo Švýcarska, ročně najezdím šedesát tisíc kilometrů.

Baví vás z toho procesu víc vymýšlení, nebo samotná tvorba?
U každého díla je to trochu jiné. Baví mě, když tvořím sochu a zjistím něco pro mě převratného, průlomového pro další tvorbu. Ale mám rád velké projekty. Nejsou sice ekonomicky tak dobré, mě však baví jezdit s plošinami a lézt po sochách.

S čím nejraději pracujete?
Se železem a nerezem. Zkoušel jsem různé materiály, například dřevo, sklo, ale u železa je nejvíc svobody. Pracuju s ním už dvanáct let.

Kde všude máte sochy?
V Olomouci mám Vetřelce, Hady v parku u Flory, na Rubikonu je má kostka, na Červeném kostele jsem dělal různé prvky na střeše, v Chomoutově je Anděl a pak mám díla i ve vesnicích v okolí. U Prahy v Říčanech je Hyena. A mé sochy mají i soukromníci na zahradách.

Podobu sochy bude mít i váš dům, který stavíte nedaleko Olomouce. Prozradíte podrobnosti?
Půjde o jednu velkou sochu. Dřevostavbu postupně obalím plechem a před ní postavím zhruba patnáctimetrovou sochu, která dům postupně pohltí. Spousta lidí mi řekla, že to nepůjde tak, jak jsem si to namyslel, ale já jdu proti proudu a zjišťuju, že to jde. Na tom malém baráčku si vyzkouším zajímavé myšlenky i postupy a někdy v budoucnu třeba postavím větší. Jestli zůstanu žít v Česku, nebo se přesunu do zahraničí, zatím nevím. Ale kdybych odjel, dům bych mohl pronajímat na zážitkové pobyty. Lidé by zažili den v soše.