„Přestala jsem pracovat, mou ‚prací‘ se stala pouť do vlastního nitra, k sobě samé. Cestu k uzdravení jsem pojala jako projekt tří neoddělitelných činností, které mi pomáhaly udržet si zdravého ducha a veselou mysl. Rok a půl onkologické léčby s psaním, pohybem a malováním. To abych přežila… ,“ svěřila se Kalvodová, učitelka výtvarné výchovy a českého jazyka na základní škole v Kostelci na Hané.
Vzniklo tak 19 akrylů a další obrazy, jež budou od 19. února k vidění na výstavě Z jizev květy v prostějovské Galerii Špalíček. A též ONKODENÍK, jehož vydání autorka chystá i prostřednictvím sbírky na platformě Donio. „Třeba má kniha pomůže k zodpovězení vážných otázek nebo nastartuje další onkopříběh se šťastným koncem,“ věří vyléčená žena.
Svůj život před nemocí jste popsala jako směs zábavy, práce a koníčků, ale najednou přišla stopka. Co se v červenci 2023 vlastně stalo?
Jako učitelka jsem měla prázdniny a byly od začátku takové zvláštní. Nejdřív mě přepadla nějaká viróza, pak když jsme byli na dovolené na kolech, se dostavily bolesti zad, přestože takovými obtížemi vůbec netrpím. Na konci měsíce jsme jeli celá rodina i se sestrou k mamince na sever Moravy. Byl večer a já nemohla spát. Rukou jsem si jen tak ledabyle přejížděla po hrudi a najednou jsem nahmatala zatvrdlinu. Zarazilo mě to, protože si prsa pravidelně vyšetřuji, chodila jsem také na ultrazvuk a mamograf.
Co vás v tu chvíli napadlo?
Všechno možné. Nemohla jsem dospat rána a hned poté běžela za švagrem, který je lékař, anesteziolog, aby se na to podíval. Vůbec se mu to nelíbilo, takže jsem volala svým dvěma nejlepším kamarádkám, říkáme si tetuny, obě jsou lékařky, a ty mi hned domluvily návštěvu na mamografii v Prostějově. Paní doktorka mi nejdříve udělala ultrazvuk a pamatuji si, že jí na čele najednou naskočila hluboká vráska. Myslím, že hned věděla… Nicméně mi sdělila, že je to tak padesát na padesát a musí se udělat biopsie. Odebrala tedy vzorky tkáně a odeslala je na rozbor. A pak se čekalo na výsledky.
Chlorela, koňská strava či jmelí do žíly. Ambasadorka vyvrací mýty kolem rakoviny |
Vy jste zrovna měla odletět v rámci Erasmu na studijní cestu do Dublinu. Váhala jste, jestli nezůstat doma?
To víte že ano, už to vypadalo, že vůbec nikam nepojedu. Nakonec jsem si to však nechala rozmluvit a na svou vysněnou cestu vyrazila s tím, že si těch deset dní zkusím užít a pokusím se na to nemyslet. Samozřejmě to vůbec nešlo. Byla to překrásná církevní škola, kolem byl park a socha Panny Marie. I když nejsem křesťan, to místo jsem si oblíbila a často tam chodila hledat útěchu. Vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem seděla ve vyučování a přišla mi zpráva, ať okamžitě zavolám, až budu mít chvíli. Bylo mi jasné, že se něco děje. A že to není dobré. Počkala jsem, až skončí hodina, a rozběhla se k Panně Marii. Tam se mi najednou podlomila kolena. Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo. Řekla jsem: Tak povídejte, jsem připravená. A vyslechla jsem si, že se potvrdil karcinom prsu.
Jak vás v takovou chvíli napadlo koupit si v Dublinu sešit, tužku a začít psát deník?
Impulz ke každodenním zápiskům mi vnukla tetuna Petřička. Napadlo mě, že to budu psát pro své dva syny, kteří byli tehdy v pubertě, že si jednou třeba budou chtít přečíst, co jejich máma prožívala. Také mi hodně pomáhalo zapisovat si vše, co jsem cítila. Když jsem vnitřně křičela, psala jsem to do deníku velkým písmem. Přidala skici, náčrty, vše, co mi v tu chvíli přišlo důležité. Zmapovala jsem celý proces náročné léčby, byla to pro mě terapie…
Je to ploténka, tvrdili jí, jenže měla nádor. Nenechte se odbýt, nabádá spisovatelka |
K vašemu ONKODENÍKU se dostaneme, ale pojďme ještě zpátky k diagnóze. Co vlastně znamená vícečetný lobulární karcinom prsu?
Je to nádor, který má více ložisek. Já měla tři v jednom prsu, vzdálená od sebe dva tři centimetry. Tento nádor je hormonálně reaktivní, ženský hormon estrogen mu tedy slouží jako potrava. Bylo proto potřeba ho zablokovat, takže jsem podstoupila hormonální léčbu, v podstatě jde o umělou kastraci. Na prahu padesátky jsem se tak ocitla v přechodu, trápily mě návaly horka, nemůžete spát, co hodinu se budíte. Zkoušela jsem takto dva měsíce fungovat a učit, ale nešlo to, byla jsem úplně bez energie, jen jsem přežívala. To byl důvod, proč jsem nastoupila na nemocenskou. Injekce a tablety s hormony beru neustále, i když už jsem uzdravená. A brát je budu dalších sedm let jako pojistku, aby se nádor nevrátil.
Kromě hormonální léčby jste podstoupila také dvě operace a 25 dávek ozařování. Co pro vás bylo nejhorší?
Skvělé bylo zjištění, že u mě hormonální léčba zafungovala natolik, že nádor vymizel. Na magnetické rezonanci nebyl vidět. Projela mnou vlna štěstí, že jsem zdravá, že se třeba vyhnu operaci. Bohužel přednosta kliniky, profesor Melichar, mě vyvedl z omylu. Řekl mi, že když tam nádor jednou byl, ta tkáň je postižená a musí pryč. Vzali mi celé prso. Pak jsem musela na druhou operaci kvůli postižené uzlině. Ze všeho nejhorší však bylo asi následné ozařování. Moje kůže to snášela těžce, měla jsem na těle šílené popáleniny, mokvavé rudé rány, pak strupy. Vyskytla se u mě postradiační dermatitida, nemohla jsem se hnout, nadechnout, vše bolelo…
Člověk zjistí, že řeší nepodstatné věci, říká koordinátorka onkologické péče |
Postradiační dermatitida, tak se jmenuje jeden z vašich obrazů.
Je to tak. Úplně první z mých obrazů z procesu léčby je Hormonální léčba, na němž je vidět plato prášků, jehly. Pokračuje výjev z nemocničního pokoje číslo pět, kde mám svého medvídka pro štěstí a vše je omotané obinadlem, kterým jsem měla udělanou bandáž hrudníku. Na obraze V zrcadle je to, co jsem uviděla, když jsem se po operaci na sebe poprvé podívala v koupelně. Je to velká malba, má skoro metr, ale já ji měla hotovou za tři hodiny, úplně jsem ty pocity ze sebe vychrlila. Další malby jsou pak z ozařování a cyklus končí obrazem Panny Marie Dublinské.
Obraz Jarmily Kalvodové Postradiační dermatitida.
Na jednom z obrazů je žena, která nese na podnosu prso. Kdo je to?
Svatá Agáta, světice z Katánie, která je v Itálii hodně uctívaná. Jde o patronku rakoviny prsu a bývá zobrazována se zvláštním atributem – na podnose nese dvě prsa. Moje svatá Agáta nese jen jedno, to moje. K této světici se váže příběh, že to byla krásná a moudrá žena, kterou všichni chtěli za manželku, ale ona zasvětila svůj život Kristu. Jeden mocný muž, jehož odmítla, se jí pak pomstil. Mučili ji strašným způsobem a jako největší potupu jí uřezali obě prsa.
Všechny tyto obrazy budou k vidění na výstavě Z jizev květy?
Tyto a ještě i další, které jsem malovala už po nemoci. Nové obrazy jsou jiné. Odložila jsem akryl a plátno, vzala obyčejný papír a akvarel. Ta lehkost a vzdušnost je pro mne důležitá, je to to moje uzdravení.
Jak se vůbec zrodil nápad vydat váš deník knižně?
Vzniklo to na autorských čteních na mých dvou pražských výstavách. Předčítala jsem a lidé byli nadšení. A tak se zrodil ONKODENÍK, na němž pracuji s grafičkou Bárou Augustovou. Budeme v něm tištěný text kombinovat s autentickým písmem. Najdete v něm mé obrazy, fotky z výprav za uzdravením, jež pro mě byly stejně důležité jako psaní nebo malování. Peníze na vydání sháním na Doniu.
Zmínila jste, že se chcete vrátit do Dublinu k Panně Marii, kde to všechno začalo. Že jí chcete poděkovat.
Nejen to. Také jí vytvořím boží muka. Už mám pro ně místo, bude to javor při cestě na Kosíř. Květenství javoru miluji, říkám mu „hrudečky“. Mí synové vědí, že až jednou nebudu, každé jaro jim vykvetu právě v těch hrudečkách.