„Ráda píšu historické romány zasazené do rodného Přerova a okolních vesnic. Těší mě, když se lidé prostřednictvím knih seznamují s historií Hané, s jejími tradicemi, krajinou i osudy obyčejných lidí,“ svěřuje se Chalupová, která je držitelkou Ceny Olomouckého kraje za literaturu a čerstvě i Ceny města Přerova. Má na kontě 13 knih, o zfilmování některých z nich projevila zájem americká filmová agentura.
Prozradíte děj vašeho zatím posledního vydaného románu?
Odehrává se v období let 1937 až 1938, hlavními motivy jsou rodinné vztahy, náboženské tradice a předválečné společenské napětí. Kniha sleduje příběh židovského továrníka Huga Rosenbauma, který žije se svou rodinou na Žerotínově náměstí v Přerově a přeje si mít dědice pro továrnu. Jenže jeho žena Judita ani po patnácti letech manželství neotěhotní – a tak Hugo vymyslí ďábelský plán, jak si k dítěti dopomoci. Roztočí tím nebezpečnou spirálu, která skončí tragédií a navždy změní osudy všech postav – a to všechno v době, kdy se nad Evropou stahují válečná mračna a Židé začínají být pronásledováni.
Kniha tedy propojuje skrz hlavní hrdiny židovskou i křesťanskou víru...
Ano, děj se odehrává jak v přerovské synagoze, tak i v kostele svatého Michaela a v jeho přilehlém klášteře. Právě v jeho prostorách žije v románu ctihodná sestra Cecílie, členka řádu Školských sester, která zná Hugovo tajemství. Sestry, které tu v té době doopravdy žily, nejen plnily své duchovní povinnosti, ale také vyučovaly dívky. Klášter fungoval až do začátku padesátých let, kdy byl v rámci komunistických reforem zrušen.
Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová se skrze hrdiny svých knih snaží čtenářům ukázat Přerov, jak ho sama cítí, tedy syrový i lidský. V pozadí tamní židovská synagoga.
Studovala jste dobové reálie, jak vypadalo Žerotínovo náměstí tehdy a dnes?
Před druhou světovou válkou bylo klidným centrem Přerova, obklopeným domy, obchody a živnostmi. Žila tu početná židovská komunita, nedaleko stála synagoga z roku 1860, kam místní mířili hlavně v sobotu. Po válce, kdy byla přerovská židovská obec téměř vyhlazena, synagoga přestala sloužit svému původnímu účelu. V padesátých letech ji odkoupila pravoslavná církevní obec a přeměnila ji na chrám svatého Cyrila a Metoděje. K náměstí neodmyslitelně patřila i budova stojící uprostřed, kde se nacházely veřejné záchodky. Právě tam pracuje jedna z hlavních postav románu – „stoličná“ Emílie Ebertová. Dnes už ani tyto pověstné záchodky neexistují. Většinu náměstí zabírá parkoviště, místo toalet je tržiště a trávník.
Příběh zachycuje i tehdejší Ozdravovnu Charlotty Masarykové pro neduživé děti...
Působila na zámku v Čekyni od 30. let, provozovala ji Okresní péče o mládež v Přerově a sloužila dětem z celé republiky k zotavení. Dnes je to už téměř zapomenutá záležitost, kterou jsem v románu po mnoha desetiletích znovu oživila. Nyní je renesanční zámek v soukromých rukou, působí zanedbaně a opuštěně. Obklopuje ho bývalý anglický park založený v roce 1766, který už dávno ztratil svou původní podobu, ale je cenný z dendrologického hlediska. K vidění jsou tam také dva relikty minulosti – mechem obrostlé torzo rokokového náhrobníku a kamenného památníku. Park není veřejnosti přístupný, ale letos ho získalo do vlastnictví město Přerov. To plánuje požádat o dotaci na jeho obnovu a následně zahájit pod dohledem památkářů jeho rekonstrukci.
Do okolí Přerova jste zasadila děj také v řadě předchozích titulů, například Lověšice spojuje tragédie na Švédských šancích.
Tato vesnice se stala nedobrovolným svědkem jednoho z nejtemnějších momentů poválečných dějin Československa. V noci z 18. na 19. června 1945 došlo na nedalekém kopci zvaném Švédské šance k masakru, při němž vojáci 17. pěšího pluku československé armády brutálně zavraždili 267 civilistů – převážně karpatských Němců, Maďarů a Slováků, kteří se po válce vraceli ze severních Čech domů na Slovensko. Mezi oběťmi bylo 120 žen, 75 dětí a 72 mužů. Muži z Lověšic byli tehdy donuceni v noci vykopat masový hrob a toto trauma v obci přetrvává dodnes jako bolestná součást kolektivní paměti.
Stříleli i kojence. Nejhrůznější vražedný akt války zůstal téměř bez trestu |
Na vrcholu kopce dnes stojí kovaný kříž, dílo uměleckého kováře Jiřího Jurdy.
Jeho prostřílený kov symbolizuje krutost a násilí, které se tu před osmdesáti lety odehrálo, zatímco trnová koruna připomíná utrpení a nevinnost obětí. Je to silné memento, které nutí k zamyšlení nad lidskostí.
Jak na vás toto místo působí?
Mám plastickou představivost, takže když knihu píšu, představuji si místa i události s nimi spojené. A u Kyselých třešní tomu nemohlo být jinak. Román, který otevírá celou trilogii, se odehrává v letech 1944 a 1945. Příběh je sice fiktivní, ale zasazený do reálných historických a místních kulis. Obsahuje skutečné události, které se tehdy ve městě odehrály – od bombardování v roce 1944 přes Přerovské povstání, kdy se místní obyvatelé 1. května 1945 jako první v republice postavili proti nacistům, až právě po poválečný masakr na Švédských šancích.
Poválečné vyřizování účtů zůstává dodnes velice citlivým tématem…
Jsem ráda, že jsem mohla prostřednictvím knihy tento příběh oživit a dopomoci k tomu, aby nebyl zapomenut. Kyselé třešně byly mým prvním románem, který se věnoval pohnuté historii 20. století – a netušila jsem, že si mezi čtenáři získá takový ohlas. Volně na něj navazuje Páté jablko, které přenáší děj do konce čtyřicátých let a přibližuje období znárodnění. Závěrečný díl trilogie, Svatojánské ořechy, se odehrává v padesátých letech a tematizuje kolektivizaci na venkově. Všechny tři knihy mají své kořeny v Přerově a každá z nich se odehrává i v jedné z jeho místních částí – Lověšicích, Přemostí, Dluhonicích.
Lidem nerozumím a vyhýbám se jim, říká spisovatel. Psát začal v léčebně |
Lověšice jsou spojené s tragédií, čím je zajímavé Předmostí?
Vybrala jsem si ho kvůli jeho historickému charakteru – kdysi šlo o bohatou hanáckou vesnici s rozlehlými grunty, která si nesla silnou zemědělskou tradici a zároveň hrdost plynoucí z toho, že tady bylo pravěké naleziště z dob lovců mamutů. Dnes je původní ráz obce téměř zapomenut, protože v osmdesátých letech tu vyrostlo rozsáhlé panelové sídliště. Do starého Předmostí jsem zasadila románovou rodinu sadařů, kteří těžce nesou poválečnou politiku a nedokážou se smířit s tím, že přicházejí o půdu, na níž po generace pěstovali ovoce – především jablka. Kniha se věnuje složitým rodinným vztahům, jež se postupně vyhrocují a nakonec vyústí v tragédii.
Proč u románu Svatojánské ořechy byly Dluhonice jasnou volbou?
Tato vesnice bývala bohatá, hanácky hrdá – lidé si tu takříkajíc „viděli do talířů“ a jejich životy byly úzce propojené. Mluvili tu velmi zajímavým, tvrdým čuháckým podřečím, které jsem do díla také vložila. Právě tato atmosféra mi poskytla ideální rámec pro příběh z konce padesátých let, kdy se začínala zakládat JZD. Popisuji dobu, kdy rolníci museli za skřípění zubů odevzdat půdu, dobytek, stroje i budovy. V příběhu hraje roli i tajemný svatojánský dům obklopený letitými ořešáky – místo, které místní považují za prokleté. Dům se stává centrem vesnických pověr, strachu i nevyřčených tajemství. Čtenáři, kteří knihu znají, už vědí, proč se o něm říkalo, že přináší neštěstí, a jak hluboko sahají kořeny této pověsti.
Kniha, film i rozhlasová hra. Z Hané v nich bude útočiště posledních lidí na Zemi |
Jste přerovská rodačka, Přerov asi máte hodně ráda?
Mám ho spojený se svým životem, tvorbou i vzpomínkami. Město má bohatou historii a také svou duši, stačí se projít uličkami od starobylého centra k nábřeží Bečvy, navštívit zámek nebo vstoupit do míst, kudy chodil Jan Amos Komenský. Každá ulice má svou minulost a já se snažím tyto příběhy zachytit tak, aby si čtenáři mohli Přerov nejen představit, ale také ho vnímat srdcem. Pro mne se tu otevřel bohatý literární prostor. A právě skrze hrdiny svých knih se snažím čtenářům ukázat Přerov takový, jaký ho cítím – na jedné straně industriální a syrový, na druhé straně poetický a lidský.
Jak třeba?
V knize Když se trhá nebe je věnován prostor například takovému drobnému útržku z dějin města – Dobročinnému spolku Vlasta, jenž v minulosti skutečně působil v Přerově a pečoval o potřebné. V příběhu se jeho členkami stávají židovky Judita a Kornelie, které pomáhají chudým dětem.
Kniha Když se trhá nebe vyšla v srpnu a během pár týdnů byla vyprodaná, nyní je na pultech její dotisk. Co dalšího chystáte?
Mám dopsanou další knihu, pro kterou jsem si tentokrát vybrala blízkou Bochoř, kde se nacházejí nepříliš známé lázně. Román Hrbaté duše jsem zasadila do let 1941 a 1942, tedy do období heydrichiády, kdy se atmosféra v okupovaném Protektorátu Čechy a Morava zostřila. A hrbaté duše zrcadlí pokřivené charaktery udavačů. Kniha vyjde příští rok na jaře a kromě Bochoře se děj odehrává i v Přerově.
