Svá díla tato modistka už vystavovala v Senátu, na Slovensku i na módní přehlídce ve Zlíně, nedávno byly k vidění v prostorách zámku Náměšť na Hané na Olomoucku.
„Žádný z úspěchů neberu na lehkou váhu a každou z výstav vidím jako velikou příležitost,“ uvedla.
„Ráda bych poděkovala i vedení náměšťského zámku, že bylo možné letošní výstavu vytvořit,“ svěřila se.
Výrobě klobouků věnuje přes 13 let. Rukodělná práce ji však provází takřka celý život, partnerovi například zhotovovala historické uniformy a navštěvovala také kurzy tkaní či pletení pedigu.
„Získala jsem různá vysvědčení, ale učňovský list mezi nimi nebyl, a tak jsem začala pátrat mezi učebními obory, který z nich by nabízel tvůrčí práci a dal by se studovat dálkově. Objevila jsem obor modistky na škole v Uherském Hradišti s délkou studia tři roky,“ prozradila kloboučnice.
Po absolvování učňovské školy se vydala sbírat zkušenosti do provozovny Models-Klobouky v Praze a zanedlouho se toto řemeslo stalo mimo právnickou praxi její hlavní vášní.
Používá fantazii i „exotické“ techniky
Proces výroby klobouku je otázkou několika dní, kvůli tuhnutí nic nelze uspěchat. Důležitá je inspirace, kterou kloboučnice čerpá z okázalých událostí, na nichž dámy nevšední kousky vynáší, a také účel, jemuž má výrobek posloužit.
„Záleží, zda bude určen k běžnému nošení a v jakém ročním období, anebo bude využit na nějakou módní přehlídku, aby svým tvarem nebo zdobením zaujal,“ vysvětlila Mazánková.
Jejími nejdůležitějšími pomocníky jsou formy z lipového dřeva, ve kterých tvaruje materiál, dále žehličky či plátna na napařování. Při výrobě se pak nechává unášet fantazií.
„Klobouky je možné vytvořit úplně ze všeho. Z textilií, jako je satén, bavlna, plátno, kůže, kožešina nebo sisal, pak přicházejí v úvahu plstěné polotovary – štumpy, které vyrábí firma TONAK Nový Jičín. Já osobně jsem nejvíce klobouků zhotovila z těchto plstěných polotovarů. Pro letní období jsou pak nejlepší klobouky zhotovené ze sisalu,“ popsala.
Jedinečnost každému výrobku dodává i tematické zdobení, na kloboucích jsou proto k vidění nejrůznější plastické detaily, jež si umělkyně díky bohatým zkušenostem z jiných řemesel vyrábí většinou sama.
„Pera, zejména pštrosí, i krajky jsou docela finančně nákladné. Výšivky na klobouky nepoužívám, brože typu korálkového donutu si vytvářím sama,“ prozrazuje.
Neobvyklé řemeslo je spjato i s technikami, které se ze společnosti pomalu vytrácejí. Umění rukodělné výroby tak alespoň některé z nich pomáhá zachovat.
„Myslím, že postupy, které používám, jsou obdobné těm, které se používaly i v minulosti. Snažím se však inspirovat i jinými technikami. Například v Argentině k výrobě pokrývek nábytku a polštářů používají techniku ‚bufs‘, což je obdoba naší techniky ‚žabiček‘. Japonské gejši se zase zdobily květinami zhotovenými technikou kanzashi, klobouky lze na formě zhotovit také technikou užívanou v košíkaření. To pak přináší kýžený efekt oné nevšednosti, ba i neopakovatelnosti,“ popsala s tím, že každý její klobouk, ať už vyrobený na přehlídku, nebo na zakázku, je unikátní.
Šupiny dodají stříbrnou barvu
Další téměř zapomenutou technikou, jež umělkyně ovládá, je výšivka rybí šupinou, pomocí které vytváří oblečky pro olomouckou kopii nejznámějšího Pražského Jezulátka uloženou v kostele sv. Michala.
Inspirovala se v jižních Čechách, kde je tato tradice po staletí uchovávána.
„Věděla jsem, jak se vyšívá křížkovým či gobelínovým stehem, vyšívala jsem technikou richelieu, ale jak se může vyšívat rybí šupinou, jsem nechápala. Teď už vím, že se jedná o starou techniku, která spočívá v pošívání textilií vyčištěnými šupinami, jež získávají krásnou stříbrnou barvu. Používaly se ke zdobení krojů,“ uvedla.
Oblečky pro Jezulátko jsou tak nejen neobvyklé, ale mají také symbolický význam.
„Chtěla jsem vytvořit něco, co by mělo naději stát se trvalejší hodnotou. Jsem z města Litovel, které má ve znaku kapra a štiku, navíc jím protéká sedm ramen řeky Moravy. Z tohoto spojení mi vyšlo, že použití techniky výšivky rybí šupinou by mohlo být ideální. Jednotlivé ornamenty na šatičkách pro Jezulátko vychází z hanáckých krojů, neboť Litovel leží v srdci Hané. Z každé šupinky je pak nutné vystřihnout požadovaný tvar a ten přes korálky přišít k látce. Výšivka je na bavlněném sametu, ze kterého se šijí divadelní opony – vydrží zhruba 200 let, a stejně tak i šupiny,“ vysvětlila a dodala, že tvorba každého oblečku je časově nesmírně náročná. Z plánovaných šesti kusů v liturgických barvách má zatím hotové čtyři.
Umělecké tvorbu a právnickou profesi vnímá Marie Mazánková propojeně.
„Čeština je úžasný a nesmírně bohatý jazyk a právnická profese je především o jasném a srozumitelném používání pojmů, tedy slovního vyjádření myšlenek. Opačnou rovinou je pak ztvárnění myšlenek formou soch, obrazů, zhotovením oděvů, klobouků atd. Jinými slovy, pro mě je rukodělná práce výletem do naprosto jiné dimenze,“ poznamenala.
