Příběhy hrdinů, kteří bojovali za svobodu a demokracii na válečných frontách i v odboji, léta pomáhají Čechům nezapomenout na historii své země prostřednictvím veřejně přístupné sbírky Paměť národa.
Teď, v době izolace kvůli pandemii covidu-19, potřebují pomoc sami pamětníci. Právě pro ně bude proto určený výtěžek letošní online sbírky ke Dni válečných veteránů, kterou už šestým rokem pořádá nezisková organizace Post Bellum. Sbírka běží až do konce listopadu.
„Dříve byly peníze určeny hlavně na natáčení dalších příběhů. Letos s jejich pomocí zajistíme nákupy potravin, vyzvedávání léků – a hlavně umožníme seniorům tolik potřebný mezilidský kontakt,“ říká Petr Zavadil, ředitel pobočky Paměti národa pro Olomoucký a Zlínský kraj.
Zaujalo mě, že červené květy máku, které si lidé jako symbol sbírky obvykle připínají na klopy kabátů, budete letos za každý příspěvek online zapichovat do symbolických polí na veřejných prostranstvích. Kde přesně to bude v Olomouckém kraji?
Ozdobili jsme prostor v Bezručových sadech v Olomouci před bunkrem, na kterém je vyobrazený T. G. Masaryk. Právě on dohromady s legionáři nám přijde jako hezká symbolika konce 1. světové války, který jsme si v Den válečných veteránů 11. listopadu připomněli.
Když se díváte na počty dárců z minulých let, odhadnete, kolik vlčích máků tam budete „sázet“?
Loni se v celé republice vybralo přes 1,7 milionu korun. V době pandemie covidu-19 to pravděpodobně tolik nebude. Makových polí ale bude víc, vyrostou v téměř každém krajském městě. Neplánujeme na každém z nich zapichovat květy za všechny online dárce, jde nám o symbolické poděkování. Lidé, kteří přispějí touto formou, si mohou vlčí mák vyrobit i sami a do záhonku ho přijít vsadit osobně.
Kolik je v kraji válečných veteránů?
Těch, kteří se účastnili vojenských operací druhé světové války, je už pouhá hrstka. Válečnými veterány té doby ale nejsou jen vojáci, jsou to také lidé, kteří pomáhali v odboji – což byly často i děti. Statut válečného veterána má však víc lidí, patří k nim i ti, kteří se účastnili protikomunistického odboje, nebo i ti, kteří byli například v Afghánistánu. My už natáčíme také s lidmi, kteří v 90. letech bojovali v Jugoslávii, to už jsou dnes také historické příběhy.
Makové pole vyrostlo v Bezručových sadech |
Během jarní vlny pandemie vzniklo Centrum pomoci Paměti národa. Jak konkrétně pamětníkům pomáháte?
Na jaře, kdy jsme celorepublikově obvolávali asi pět tisíc válečných veteránů, ale také lidí, kteří trpěli v 50. letech, a dalších nejstarších pamětníků ze sbírky Paměť národa, si velká část z nich nejvíc cenila, že si mohli s někým popovídat. Většina má naštěstí rodiny, které jsou schopny se o ně postarat, ale pamětníci měli velkou radost z toho, že si na ně někdo vzpomněl a chtěl jim pomoct – byť to třeba nakonec nevyužili. I obyčejný telefonát má hluboký smysl.
Funguje to i naopak, tedy že mohou zavolat oni vám?
Ano, vědí, že kdyby se cokoliv dělo, tak se na nás mohou obrátit. Vědí, že v tom nejsou sami. Na jaře si někteří dokonce chtěli volat i mezi sebou a propojovali se navzájem.
Kdo jsou lidé, kteří se o pamětníky starají?
Jsou to dokumentaristé a další lidé, kteří pracují v Paměti národa – natáčejí nebo editují příběhy. Jelikož teď natáčet nemůžeme, tak jsme je převedli na tyto funkce.
Dokumentovat vyprávění na dálku se asi nedá…
Máme takový set tabletů, kdy jeden má před sebou pamětník a druhý redaktor, který sedí v jiné místnosti, ale tento způsob jsme už na jaře využívali jen v akutních situacích, často na žádost samotných seniorů.
Věděli, že už jim nezbývá moc času?
Přesně tak.
Jak moc vám současná pandemie zkomplikovala práci? Přišli jste o hodně příběhů?
Určitě ano. I kdyby nebyl covid-19, jsou dvě krizová období: přicházející zima a letní vedra. Během těchto period se několikrát stane, že máme s někým domluvenou schůzku, ale bohužel už ho nestihneme natočit. Pokud jde o covid – jedna věc je samotné onemocnění, druhá pak strach z toho, co bude, nebo nebude. Změny nikomu nepomáhají.