Okupace země v březnu 1939 změnila rodině Knápkových život. Zločinnému režimu se však postavila. Zapojila se do odboje, přestože mohla skončit v koncentračním táboře nebo na popravišti. S koncem války si přitom vydechla jen na chvíli, po nástupu komunistů se totiž pustila i do odporu proti nim.
Podnikavý Jaroslav Knápek nesl nelibě už mnichovskou dohodu ze září 1938 o postoupení pohraničních oblastí nacistickému Německu.
Do zabraného území se totiž dostala i ryze česká Drozdovská Pila, dnešní osada spadající pod obec Drozdov. Tam Knápkovi bydleli a také rozjeli prosperující výrobu dřívek na kartáče. Zvládli i těžké roky hospodářské krize.
Jaroslav byl v širokém okolí znám svým národnostním cítěním, totéž se však nedalo říct o jeho sousedech, kteří se ihned přidali k Němcům.
„Mezi místními byl i udavač. Jaroslavovi bylo jasné, že jako národovec bude pro nacisty nepřítelem. Proto se rozhodl z pohraničí odejít,“ popsal historik Vít Lucuk.
Začali s pomocí při převádění lidí, pak přidali i jejich ukrývání
15. března 1939, tedy v den, kdy německá vojska naplno obsazovala území české části Československa, proto rodina Knápkova utíká do vnitrozemí. Následujícího dne byl zřízen Protektorát Čechy a Morava.
Díky známostem si už dříve našli Knápkovi prázdný mlýn na samotě u Velké nad Veličkou na Hodonínsku na úpatí Bílých Karpat nedaleko slovenské hranice.
„Opuštěný objekt zdevastoval požár, a tak ho Knápkovi museli kompletně zrekonstruovat. Zároveň vybudovali dílnu a obnovili výrobu dřívek na kartáče,“ přiblížil Lucuk.
V novém domově se Knápkovi brzy zapojili do odboje. Místo se stalo převaděčským centrem.
Muži prchali přes Žilkův mlýn
„Tehdy přicházeli na Žilkův mlýn mladí muži ze Zábřežska, kteří se rozhodli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách. Rodiče je ubytovali a živili, a aby se nedostali do podezření, také je zaměstnali v dílně,“ vyprávěl před lety pro Paměť národa dnes již zesnulý Bronislav Knápek, syn Jaroslava a jeho manželky Ludmily.
Převaděči pak dostali muže přes hranice na Slovensko, odkud různými směry pokračovali dál.
„Než dům opustili, zanechali v něm své osobní doklady, které měl Bronislav celý život schované,“ doplnil historik.
Knápkovi takto podle něj pomohli do zahraničí například Karlu Jelínkovi z Crhova, Janu Langhamerovi z Cotkytle, Aleši Strykovi z Drozdova, Josefu Rabenseifnerovi z Brníčka a řadě dalších.
„Všem jmenovaným se podařilo dostat do zahraničních armád a kromě Aleše Stryka, jenž padl 19. června 1940 ve Francii, se vrátili domů,“ předestřel Lucuk.
Knápkovi v domě také několik měsíců ukrývali odbojáře Jana Kováře, jehož hledalo gestapo a který v roce 1944 překročil hranice a přidal se do bojů během Slovenského národního povstání. Nějaký čas též doma měli zbraně určené pro odboj,“ doplnil historik.
Gestapo slídilo, ale marně
Mezi nedalekými Ratíškovicemi a Vacenovicemi na Hodonínsku pak v noci z 12. na 13. dubna 1944 přistáli muži paradesantního výsadku z Anglie s krycím názvem Carbon.
Jejich úkolem bylo vytvořit domácí odbojové skupiny, jež si měly leteckými dodávkami ze zahraničí zajistit zbraně a použít je v boji proti německým vojákům, aby kraj osvobodily ještě před příchodem fronty.
Známý ze sousední vesnice přivedl ke Knápkovým velitele paravýsadku Františka Bogataje, kterého Knápkovi ukryli v podkrovní místnosti.
„Rodina tím velmi riskovala, protože gestapo po členech výsadku usilovně pátralo a dva z jeho čtyř členů, František Kobzík a Josef Vanc, se v obklíčení zastřelili,“ připomněl.
Bogataj nejenže zřídil u Knápkových své velitelské stanoviště, ale nakonec se mu z domu podařilo zajistit i spojení s Londýnem. Vysílačka byla sice během výsadku zničena, ale novou sestavili odbojáři a zaměstnanci firmy Avia v Kunovicích František Jagoš a Jaroslav Kuchař.
Důmyslný kryt pro vysílačku
Jaroslav Knápek ji poté dopravil na Žilkův mlýn. Byť Němci vysílání zaměřovali a projížděli několikrát ve svém voze kolem domu, vysílačku neodhalili.
„Otec pro ni vytvořil velmi dobře maskovaný úkryt. Víko krytu vyrobil z dubových futer, jež omítl a nahrubo nastříkal cementem, aby vypadalo stejně jako okolní zeď. Naházely se tam pavučiny, tak jak to bylo na stěně, takže nic nebylo poznat,“ nastínil Bronislav Knápek, jemuž bylo v té době devět let a o vysílačce ani ukrytém vojákovi neměl v té době tušení.
Do odbojové skupiny se nakonec zapojily stovky lidí z jednadvaceti měst a obcí ze širokého okolí. V kraji provedla přes čtyřicet sabotážních akcí a zorganizovala několik shozů zbraní.
Po válce se Knápkovi vrátili na Drozdovskou Pilu, kde obnovili výrobu dřívek na kartáče. V listopadu pak 1947 rodiče obdrželi od generála Ludvíka Svobody Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně.
Při druhém odboji byl dopaden a tvrdě potrestán
Bohužel šlo o jejich poslední veřejné uznání. V únoru 1948 totiž moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana.
„Otec byl hrozně nešťastný. Byl národní socialista a strašně ho to sebralo,“ vylíčil Bronislav Knápek.
Jeho otec se znovu zapojil do odboje, tentokrát proti komunistům. V roce 1951 byl ale zatčen a odsouzen za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování k deseti letům vězení a propadnutí veškerého majetku.
Další osudový zvrat přišel v létě 1952. Odsouzeného muže poslali na zemědělské práce na Šumpersko, ten na poli využil nepozornosti strážných a uprchl. Rozjelo se rozsáhlé pátrání, ale Jaroslav Knápek unikl. Doma se objevil na jaře roku 1953.
„Máma ho pustila domů, dala mu najíst a jídlo, které potřeboval. Táta si s sebou vzal akorát malý krumpáč a vojenskou lopatu a odešel do lesa, kde si vybudoval bunkr,“ vzpomínal Bronislav Knápek. Na zimu se jeho otec přemístil do úkrytu v rodinné dílně na Drozdovské Pile.
Osm let se skrýval, pak stejně musel na dva roky za mříže
Bronislav musel v roce 1955 nastoupit na vojenskou službu a jako politicky nespolehlivý byl zařazen do pomocných technických praporů. Domů se dostal až po šestadvaceti měsících služby v roce 1957.
Jaroslav přežíval v různých úkrytech celkem dlouhých osm let až do 18. května 1960. V posledních letech žil v podzemí přímo pod dílnou na Drozdovské Pile. Mezitím se bavil s rodinou, dokonce občas po nocích pracoval v dílně, která už ale nepatřila Knápkovým, nýbrž státnímu podniku Dřevotvar.
„Domníval se, že vyhlášená amnestie mu trest zruší, a přihlásil se proto úřadům. Trest mu však byl pouze zkrácen na pět let. Ve vězeních nakonec strávil dva roky, než byl v květnu 1962 propuštěn během další amnestie,“ shrnul historik Lucuk.
Bronislav s manželkou se přestěhovali do Velké nad Veličkou, kde koupili a opravili mlýn, který si pro útěk před nacisty vybrali jejich rodiče. Později se Jaroslav a Ludmila odstěhovali za nimi, a rodina tak byla znovu pohromadě. Jaroslav Knápek zemřel v roce 1990, jeho žena o sedm let později a syn předloni.
