Opravdu nikdo neměl zájem?
Oslovení lidé postupně odmítali. Až v listopadu, když to začalo znovu hořet, se mi podařilo sehnat jednu z hodně dobrých restaurací, která do toho chtěla jít s námi. Připravili jsme projekt renovace a požádali jsme o povolení podnájmu. Radnice chtěla znát konkrétní firmu a rozsah úprav, celkově se k tomu postavila velice vstřícně. Všechno se točilo kolem toho, aby pořád dál fungovala galerie, byla na prvním místě. Ostatně celých 33 let se část výnosu používala na výstavní provoz. Radnice rozhodla někdy v polovině prosince, druhý den jsem měl schůzku s člověkem z firmy a ten projekt odmítl s tím, že to nestíhá.
Takže konec?
Bylo to dost komplikované, možná z toho byla i ostuda. Další zájemce už jsem nenašel. Ne že by někdo přesně řekl, proč do toho nechce jít, ale vlastně od všech zaznělo, že mají trošičku strach, že neseženou personál. Vím to za ta léta sám, že když třeba onemocněl kuchař, je strašný problém sehnat rychle náhradu. Stejně tak servírky, číšníci… Pak jsme se rozhodli, že nemá smysl náš schválený projekt dál zachraňovat. Něco dobrého začíná a něco dobrého může i skončit.
Miroslav Schubert (nar. 1961) Kurátor galerie Caesar Miroslav Schubert. Studoval fotografii na Lidové škole umění v Olomouci u Miloslava Stibora a na Institutu výtvarné fotografie v Praze. Od roku 1992 byl galeristou a kurátorem výstav galerie Caesar v přízemí olomoucké radnice. Je členem Spolku olomouckých výtvarníků, Archivu výtvarného umění a České akademie vizuálního umění. Vystavoval mladé i uznávané umělce. V Olomouci uspořádal i koncerty kapel The Residents a Laibach, které doprovázely výstavy. Získal Cenu města Olomouce za rok 2024 v oblasti kultury. |
Když to říkáte, působíte nad věcí...
Nic jiného mi nezbývá. Byla to velice zajímavá, i když někdy hodně náročná práce. V posledních letech jsme ani neměli personál, všechno jsem si vzal na svoje triko a to mě možná donutilo skončit. Byl jsem klasický provozní restaurace, na všechno úplně sám, bralo mi to tak tři čtvrtiny času a energie. V listopadu jsem dělal rozlučkovou výstavu LAG – Kristovy roky. Myslím, že měla celkem ohlas. Někdo dokonce řekl, že byla nejlepší, co se tu kdy uspořádala. To mě trochu naštvalo.
Když jste do toho po revoluci vplul, byl to velký krok do neznáma?
V roce 1991 předseda našeho družstva a malíř Oldřich Šembera, který byl hnací motor k založení galerie, hledal s dalšími lidmi ze vznikajícího Spolku olomouckých výtvarníků kurátora. Takového půl roku jsem se rozmýšlel. Člověk vůbec nevěděl, jestli si na sebe vyděláme, měli jsme jen malinký obchůdek.
O zájem návštěvníků jste obavy neměl?
Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Byl jsem už víceméně volný, pomáhal jsme kamarádovi v elektroobchodě a nakonec jsem řekl ano. Jakési zkušenosti s organizováním výstav jsme trochu měli, protože řada členů družstva se pohybovala kolem Galerie Pod podloubím. Třeba zmiňovaný Olda Šembera tam dělal grafické práce, když byl potřeba katalog, plakát, dále například Yvonna Boháčová, Jindra Štreit. Asi rok jsme byli na Dolním náměstí a využívali jsme všech našich kontaktů. Tady v radnici jsme otevřeli v září 1992. Po deseti letech jsme se pak rozšířili o další místnost.
Galerie se musí nějak uživit, stejně jako jakékoliv jiné podnikání. Samozřejmě nejde o běžné zboží k prodeji, i když tvrdý ekonom to bude vidět jinak.
Čím jste začínali?
Výstavou Spolku olomouckých výtvarníků na tři etapy a postupně se to nabalovalo, někdo se ozval sám, někoho jsme pozvali. Naše představa byla ukazovat současné velmi kvalitní umění, nebyla to komerční galerie, nemusely se dělat výstavy nutně na prodej. Vedle toho tehdy fungovalo nakladatelství Votobia, každou chvilku jsme tady dělali nějaké autorské čtení, křty knih. Bylo to frekventované místo.
Jak galerie přistupovala k prodejům?
Nebylo to tak, že by se nemělo prodávat. Když někdo chtěl, tak to šlo, ale nebyla to priorita. Šlo nám skutečně o kvalitu. Proto už od začátku ke galerii byla malá kavárna, pak pizzerie a potom větší restaurace. Vždy to bylo myšlené jako jeden podnik, z nějž jedna část vydělává víc a pokrývá náklady té méně výdělečné. Zároveň jsme se samozřejmě snažili získávat dotace, granty, časem se přidalo i ministerstvo kultury, což pro nás byla prestiž, protože to nedá peníze každému. Stejné to bylo, když jsem v roce 2010 dělal americkou kapelu The Residents – výstavu, koncert – a dostali jsme jeden z nejvyšších grantů americké ambasády a přijel kulturní atašé. Tak to člověk chodil trošičku s nosem nahoru.
Galerie Caesar doprodává věci z obchodu s výtvarnými potřebami a likviduje restauraci. K oblíbenému fotografování se její kurátor Miroslav Schubert vracet hned nechystá
Přibližte prosím ještě to financování galerie restaurací...
Družstevníci se shodli, že nebudou chtít dividendy a všechno půjde do výstavní, kulturní a další činnosti. Původně jsme totiž v roce 1991 založili akciovou společnost s tehdy nutným základním kapitálem sto tisíc. Každý dal tisíc, dva, tři. Za pár let se to ale změnilo na milion a my hledali možnost, jak to transformovat, a vzniklo družstvo pro podporu výtvarného umění, abychom to trochu okošatili.
Byla doteď nějaká starší soukromá porevoluční galerie?
Před námi pražská galerie MXM, která vznikla jako jedna z prvních, skončila ale v roce 2002, takže jsme se dostali na první místo. Po nás otevřela také galerie Via Art a pak někteří říkají, že možná byli už dřív v devadesátém roce, třeba galerie Sýpka, která je dnes i aukčním domem. Uvádělo se, že jsme nejstarší v Česku, ale klidně řekněme jedni z prvních.
V minulosti jste říkal, že na výstavách rád otvíráte lidem oči. Jak se vám to dařilo?
Bral jsem to obecně, protože nejde třeba říct, která výstava či umělec byli nejlepší, protože někdo je republiková, středoevropská, evropská, světová hvězda, a když o nich budete mluvit, jako byste zatracoval někoho z regionu. Protože i tam jsou nesmírně zajímaví autoři, ale třeba nemají tolik štěstí. Olomoučáci se koukají přes Brno na Prahu a třeba některým Pražákům už je zase hlavní město malé a chtějí zahraničí. Každý umělec chce jít výš, aby se o něm vědělo.
Nebe versus peklo ve dřevě. Řezbářské muzeum pod Sovincem nově ovládají čerti |
Záleží, odkud kdo je?
Devadesáté roky byly trošičku jiné v tom, že po revoluci sem začali jezdit různí sběratelé, kurátoři hledat zajímavé, třeba i originální české umění. Asi nejvíc je zajímaly padesáté šedesáté roky, ale to trvalo jen chvíli a zájem opadl. Jezdili i do Ruska, Bulharska, Rumunska, třeba teď rumunská scéna hodně funguje. Hledala se východní Evropa, ale nakonec globalizace pomalu udělá to, že je skoro jedno, kde kdo žije. Ale jasně, že když jste v centru, šance jsou větší. Nicméně pokud byl někdo z československých autorů vidět i mimo Prahu, tak si ho našli.
Když jste zmínil mezinárodně známé umělce, jak se vám s nimi spolupracovalo?
Měli jsme pár autorů, kteří patří řekněme na evropskou nebo světovou scénu. Asi největší hvězda je Jiří Georg Dokoupil, který měl výstavu tady a zároveň velkou v Rudolfinu, skvělý chlap. Vedle toho pro mě minimálně evropský autor je Jan Knap. Tomu jsem dělal výstavu v roce 1994. Zpracovává, hodně jednoduše řečeno, biblické motivy, vzbuzovalo to tenkrát velkou rozpačitost lidí, kteří jeho tvorbu neznali. Na někoho to mohlo působit kýčovitě. Pak si vzali do ruky náš katalog, přečetli si galerie, kde vystavuje a kde je ve sbírkách, a nedovolili si říct ani slovo. Trvalo to nějakou dobu a dnes je Knap v Česku mnoha umělci velice obdivován.
Někteří autoři se stali mými přáteli a právě Jan Knap je dokonce kmotrem mé nejmladší dcery. Nebo jeho souputník Milan Kunc, hodně jsme spolupracovali. Setkáváte se zkrátka se zajímavými lidmi. A oni postupně odcházejí, jako třeba teď Václav Cigler. Ten tady měl taky parádní výstavu, byl to velice příjemný člověk a přitom velká persona.
V listopadu pořádala galerie Caesar rozlučkovou výstavu LAG – Kristovy roky.
Když někdo začíná s galerií dnes, v čem je to jiné?
Galerie se musí nějak uživit, stejně jako jakékoliv jiné podnikání. Samozřejmě nejde o běžné zboží k prodeji, i když tvrdý ekonom to bude vidět jinak. Každopádně prodej se změnil. Posunul se na internet, jsou stovky aukcí na serverech. Sběratelé se snaží nakupovat v ateliérech, kde třeba dostanou lepší cenu. Takže hlavně galerie v menších městech s tím mají problém.
Tady v Olomouci kupce moc neseženete nebo nepřijdou anebo nakupují jinde, případně shánějí věci, které pro mě nejsou vůbec zajímavé. Praha v tomhle funguje daleko lépe. Tady uděláte výstavu, autor neprodá jediný obraz, pak vystavuje v malé galerii v Praze a prodá všechno. Koupit tam přijdou i lidé z ulice. Takže galerie pak musí být hodně komerční, stejně jako třeba některá nakladatelství, kde populární literatura zaplatí vydání básnické sbírky.