Ačkoliv jsou jeho plátna plná žab, ptáků, chrobáků, tropických rostlin, starých lamp, hudebních nástrojů nebo historických reklam, oslovení naivní malíř se bránil, protože to podle něj zavánělo amatérismem. Raději měl, když se o něm hovořilo jako o snovém realistovi.

Je to přesně pět let, co svět přišel o šternberského patriota a renesančního člověka Libora Vojkůvku. Zemřel 21. září 2018 v nemocnici po zákeřné nemoci, s níž už neměl sílu bojovat. Každá jeho historka byla neuvěřitelná, každé setkání s ním neskutečně energické.

Sám sebe označoval za cestovatele, sběratele, akvaristu, horolezce, komedianta, trampa, kytaristu, jódlera, chrobákofila či pěstitele kaktusů a sukulentů.

Byl autorem večerníčků pro děti, držitelem Ceny Olomouckého kraje a Ceny města Šternberka za celoživotní výtvarné dílo a umělcem, který zaujímá čestné místo i ve vyřezávaném betlému loštického řezbáře Jaroslava Beneše nebo o kterém zpívá v písni Sudvěj z roku 1992 Jaromír Nohavica.

Přítel na celý život

Pro Ludmilu Hreškovou z Rouského na Přerovsku to však byl také nejlepší kamarád, kterého kdy měla. Na den, kdy Libora Vojkůvku před 35 lety potkala poprvé, dodnes ráda vzpomíná.

„Byla noc a on seděl u šternberského hradu a hrál na mandolínu. Zeptala jsem se ho, co to dělá, a on mi odpověděl, že když nemůže spát on, tak nebude spát nikdo,“ popisuje.

„Bylo to zkrátka humorné noční setkání, kterým začalo naše krásné přátelství,“ vzpomíná žena.

Benešův loštický betlém se rozrostl o Jiřího Wolkera či Emila Fillu

Malíře Vojkůvku potom navštěvovala pravidelně na šternberském hradě, kde v osmdesátých letech získal práci zahradníka a byt, a později i v jeho domku se zahradou v ulici Na Stráni ve Šternberku, kdy se z něj v roce 1989 stal umělec na volné noze a naplno se začal věnovat malování.

Ve svém ateliéru dokázal pracovat nepřetržitě dvanáct hodin denně na několika plátnech současně, byl vytrvalý a neúnavný. Takto to vydržel tři měsíce a pak musel na nějaký čas zase zmizet, nejčastěji se toulal přírodou nebo cestoval.

Na cestách poznal celý svět

Za svůj život navštívil 140 zemí, například Bali, Filipíny, Jávu, Laos, Kostariku, Mexiko či Thajsko. Vždy se však rád vracel domů do Šternberka, za svou rodinou a dětmi, a nejbližší mu byly hory, které měl za humny.

„Jeseníky jsou nejkrásnější hory, perla mezi perlami,“ vyznával se z lásky k vlasti. Jeho oblíbeným místem byl také Rabštejn a Rabštejnské skály.

Zde čerpal energii poněkud zvláštním způsobem – se zavřenýma očima, vysvlečenou košilí a nasliněnými prsty zastrčenými ve skulinkách skály, přes které podle jeho slov všechna zloba a nenávist odcházela pryč.

Libor Vojkůvka svými obrazy doslova uhranul svět.

Vše, co na cestách prožil, pak promítal do svých obrazů a historek. „Vždy když jsme seděli u něj v ateliéru, tak mi vyprávěl, jaké brouky v cizině sbíral a co všechno ho tam potkalo,“ popisuje Hrešková.

„Třeba jak dostal malárii a najednou se ocitl ve vaně, kde z něho lezly obrovské housenky, které musel nabírat vidlemi. Podobných příběhů chrlil spousty, nikdy jsem mu je nevěřila. Ale jeho smysl pro humor jsem měla moc ráda,“ vybavuje si.

Ateliér plný veteše, maloval i plot

Vojkůvkův ateliér byl podle ní velmi zvláštní. Všude kolem bylo hodně starožitností a veteše, byla tam i kadibudka, kterou pomaloval do filmu Trhala fialky dynamitem.

Vše, čím se obklopoval, pak i maloval. Největší zážitek pro Vokůvkovu kamarádku ovšem byl, když maloval branku na svém novém domku.

„Právě jsem jela kolem a Liborek na mě mával, ať se jdu podívat, že zrovna maluje netopýra. Pak se mě zeptal, jestli vím, co mu ještě chybí. Pokrčila jsem rameny a on zahalekal: No přece kulky! A hned mu je domaloval,“ vypráví.

Zemřel malíř Libor Vojkůvka. Proslavil se i díky cestování

Vojkůvkovy obrazy jsou plné exotiky, pestré škály barev a druhů hmyzu. Jeho záliba začala někdy ve čtyřech letech, kdy pobíhal po loukách a od otce dostal síťku na motýly. A vydržela mu celý život.

„Všechna zvířata na jeho obrazech mají krásné oči a v nich tu pověstnou jiskru. Dodnes mě mrzí, že žádný nemám. Ale dostala jsem spoustu tištěných obrázků s autorovým podpisem, dával mi je při setkáních. Jsou pro mě velmi cenné,“ svěřuje se Hrešková.

Pomáhal dětem z dětských domovů

Malíř podle ní měl i hluboké sociální cítění, nebyly mu lhostejné problémy ostatních a bolelo ho, když bylo komukoliv ubližováno.

Měl rád děti, zřejmě právě proto býval častým hostem akce pro děti z dětských domovů, která se každoročně koná v Hranicích.

„Letos připravujeme již 16. ročník, užít si odpoledne plné zábavy na hřiště Dukla tuto sobotu přijde 250 dětí ze 17 dětských domovů z celé Moravy. Za dobu jejího konání se už řada dětí dostala do pěstounské péče nebo adopce,“ vyzdvihuje za pořadatele Hrešková.

Mezi další místa, která měl podle ní Vojkůvka rád, byla třeba hospůdka za Bukem u Těšíkovské kyselky.

„Tady hrával na kytaru nebo mandolínu a my zpívali, byly to krásné víkendy. Na samotný závěr večera vždy začal jódlovat a ztichlou krajinou se neslo jeho holalaleidy, já mám hemeroidy, bylo to neskutečné,“ usmívá se žena.

Jódloval i jako těžce nemocný

Liběna Hrešková slyšela Vojkůvkovo jódlování naposledy půl roku předtím, než zemřel. O jeho nemoci nikdo nevěděl, možná jen jeho nejbližší, nikdy to nedal najevo.

Na sociálních sítích se měsíc před smrtí umělce objevil vzkaz adresovaný jeho příznivcům, ve kterém píše: „Zdravotní stav každého z nás je velmi citlivé téma.“

„Já osobně toto téma nerad rozebírám, protože život má být o radosti, a ne strasti, které toto téma v nás vyvolává. Proto se prosím na mě za to nehněvejte a sdílejte se mnou úsměv a radost z mé celoživotní tvorby,“ vyzýval.

„Všechen ten hmyz, motýli, brouci, ptáci a hlavně žáby v mých obrazech… to vše mě dělalo, dělá a dělat šťastným bude a jsem rád, že tyto věci mohu sdílet s Vámi. Za to Vám děkuji, přátelé.“